Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Už několikrát jsem zopakoval, že nevěřím na vytvoření jednotné metodiky v českém volejbalovém učení. Proč? Protože nevěřím na jednotnou metodiku obecně, a v českém prostředí je téměř základním principem: nepodřizovat se ničemu. V tom má česká národní povaha i trochu výhodu … zleva Němec, zprava Rus, mezitím se Čech naučil slušně balancovat. Čili něco takového, jako podřízení se jednotné metodice volejbalu je u nás naprosto nemyslitelné. To by tolik nevadilo, jelikož trenérská různorodost, resp. různorodost trenérských přístupů má svoje kouzlo. Problémem je ignorantství. Některé prvky volejbalové metodiky jsou dnes již evropským folklórem a my si tady stále vedeme svou. Naučit volejbalovou techniku ještě zdaleka neznamená naučit hrát volejbal. Volejbalová technika je mechanický základ „hracího stroje“, který musí především „řešit“ vzniklé situace. Jistě, nutným předpokladem kvality „herního aparátu“ je precizní jemná mechanika. Bez ní to nejde, ale přesto je to pouze mechanika. Hrát je prostě víc, než provádět činnosti. A vidíte, přesto zmíněné české ignorantství nevzalo ještě stále zcela na vědomí, že volejbalová technika má své nemilosrdné zákony, které nelze obcházet. Již dávno (ještě jako hráč) tvrdil Milan Hadrava: „… základem smeče je dlouhý krok …“. Nepotřeboval k tomu školu, pouze se pečlivě díval na volejbal. Když jsem minulý víkend dělal s dětmi na kempu v Luhačovicích tradiční večerní rozbory techniky z videa, devíti z deseti děvčat jsem sděloval: „… krátký brzdící krok …“. Dobře, děvčata mají menší sílu dolních končetin a dobrzdění dlouhého kroku to může trochu komplikovat. Ale třeba razantní zapažení obou paží při brzdícím kroku je banální věc, která může být zanedbána a správně „ne-naučena“ pouze díky nedůslednosti trenérů při učení elementární techniky smečařského rozběhu...

Pro mnoho čtenářů bude rozdíl mezi těmito pojmy znít podivně.  Pokusme se objasnit roli trenéra a kouče v halovém i plážovém volejbale. Beachvolejbal nabral přijetím do rodiny olympijských sportů v roce 1996 na profesionalitě, ta se odráží ve všech aspektech tréninku, plánování a vytváření podmínek kolem týmů. Zvláště zajímavá je změna role trenéra. Na základě týmové konstelace a pravidel v utkáních můžeme mluvit o tom, že klasický trenér se vyvíjí v kouče.Trenér (z anglického to train:vzdělávat), je osoba, která vzdělává jednotlivé sportovce nebo tým jak z technického, taktického i kondičního hlediska. Kouč je oproti tomu poradce. Pomáhá při sebereflexi a zlepšení vnímání a chování. Michael Warm, bývalý trenéra SCC Berlín a stálý dopisovatel Volleyballmagazinu, má o moderním trenérovi v profesionálním týmu jasnou představu, když mluví o myšlence „optimálně fungujícího týmu“. Andreas Künkler, úspěšný trenér plážového volejbalu, vidí roli trenéra v beachvolejbalu jinak. Podle názoru Warm vnímá šéftrenér různé role celého hráčského i trenérského týmu. Přitom musí být denně koordinováno cca. 20 lidí. Šéftrenér se pohybuje v centru všech plánování. U něho se shromažďují všechny informace. To se týká jak organizační (cestování, denní plány) tak i sportovní (tréninky v hale a posilovně, skauting nebo mentální příprava) sféry klubu. Specialisté v jednotlivých odvětvích mají jasně přidělené úkoly a zajištěn tok informací, aby propojení mezi jednotlivými disciplínami optimálně fungovalo.

Normal 0 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Před měsícem jsem otevřel problematiku o specifičnosti tréninkových efektů. Dnes bych chtěl pokračovat. Navedly mě k tomu výtečné články v časopise „Tělesná výchova a sport mládeže“, který vydává FTVS UK v Praze a v jehož letošním 3. čísle vyšla o této problematice série článků. Jelikož tématika je velice zajímavá a blíží se začátek přípravy ve většině oddílů na nadcházející sezónu, chtěl bych uvést alespoň některá fakta z těchto sdělení. Autoři těchto článků jsou Irena Čechovská a prof. Lubomír Dobrý z FTVS UK a Dušan Tomajko z FTK UP v Olomouci. Z nich bych chtěl uvést některé zajímavosti.

Následující program by měl hráčům sloužit k udržení základní fyzické připravenosti jak vytrvalostní pohybové schopnosti, tak i k udržení svalového tonu svalů trupu během letní přestávky.  Dlouhodobě slouží právě posilování pletence ramenního k vyrovnání svalového tonu. Mobilizační cviky na páteř umožňují vzpřímení páteře, které tělu dávají nějaký centimetr tělesné výšky navíc. U cvičení s expandérem by měl být expandér v neustálém napětí. Rychlost provedení závisí na funkci cvičících svalů: Posilování posturálních svalů (rotace, biceps) by mělo být provedeno pomalu, posilování fyzických svalů by mělo být provedeno plynule.

Všeobecná vytrvalost

Kondiční metoda: 20 minut souvislý běh bez přestávky. Srdeční frekvence by se měla pohybovat okolo 160 tepů za minutu. Po přestávce, při které srdeční frekvence spadne na 120 tepů za minutu,  následuje další dvacetiminutový běh, při kterém se tempo zvedá, srdeční frekvence by měla přesáhnout 160 tepů za minutu.

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4 Všichni (volejbaloví trenéři) se na trénincích snažíme své svěřence co nejlépe naučit tu kterou činnost, její provádění, přenášení do hry. Usilujeme o dosažení co nejmenší chybovosti a co nejlepší kolektivní souhry. Řešíme, jak pro různé fáze nácviku jednotlivých činností co nejvhodněji postavit strukturu tréninků, jak v různých obdobích sezóny optimálně namixovat přípravu družstva, jak dosáhnout toho, aby nám to co nejlépe hrálo, a to především tehdy, až půjde v sezóně o to hlavní. Každý samozřejmě čerpáme z toho, co jsme se ve své dosavadní kariéře naučili, vyzkoušeli a ověřili, co jsme vyčetli, vykoukali a odposlechli při různých příležitostech. Každý trenér ovšem má své triky, tipy, fígle a metody, díky jejichž uplatňování v trénincích a zápasech se snaží převést do praxe ono známé „když dva dělají totéž, není to totéž“. Obvykle se nejedná o nic světoborného, o žádný vynález či zlepšovák, jde často jen o praktické uplatňování obecně známé, ale ve skutečnosti málo využívané metody, poučky či cvičení. Já se například snažím maximálně využívat tréninkový čas. To je toho, řeknete si, to každý. Ale ono to tak v praxi nebývá. Jednoznačně preferuji dvouhodinové tréninkové jednotky před kratšími. Důvod je jednoduchý. Součástí každé tréninkové jednotky jsou takzvané rutinní činnosti, které zaberou určitý fixní čas, který je na každém tréninku v podstatě stejný a během kterých se můžeme pouze minimálně věnovat nácviku něčeho nového nebo zdokonalování toho, co potřebujeme.

Koučování je pojem, se kterým se setkáváme převážně ve výkonnostním sportu. Tento pojem existuje od konce šedesátých let. Pro mnohé je pojem trenér a kouč to samé. Je to z důvodu toho, že trenér musí často plnit oba úkoly. Jestli je to smysluplné, je dodnes sporné. Úkolem trenéra je především systematicky naučit sportovce dovednostem jako jsou technika, strategie a herní chování. Kouč by naopak měl dodávat rozsáhlou poradenskou a opatrovnickou péči. Proto se kouč musí před, při a po utkání o sportovce postarat. Cílem kouče tedy je, naučit sportovce samostatnosti a zodpovědnosti ve styku s problémy, konflikty, blokádami, cíly, úspěchem, neúspěchem a očekávání. Existuje definice koučování:
„Koučování je péče ve smyslu být nápomocen při řešení problémů ve výkonnostním sportu během a po zatížení v tréninku a zápase. Základem jsou psychologické a každodenní znalosti, koučování zahrnující diagnostiku, poradenství, modifikace suboptimálního prožívání, chování a jednání. Kritérium úspěšnosti je realizovaný sportovní výkon.“ ...

Chtějí-li děti opravdu hrát volejbal 6:6, ukáže se brzy, že bez základních dovedností nelze tuto náročnou hru prožít plnou radostí. Brzy se objeví místo radosti znechucenost, téma volejbal padne v nemilost. Naučení a postupné používání v porovnání s ostatními sporty dosti komplikovaných základních technik vyžaduje mnoho trpělivosti. V nedávné minulosti jsme se pouze zabývali tím, jaké cvičení je pro naučení techniky nejlepší. Děti si ale chtějí hrát (volejbal)! A hrou se člověk učí nejlépe. Takže potřebujeme nápady, abychom dětem dobře známý volejbal přeměnily tak, aby bylo od samého začátku možné ho hrát. Klíč v herních formách 1:1, 2:2 nebo 3:3 na malých hřištích držíme ve svých rukách, jen je třeba otevřít dveře a vstoupit.

Tento malý manuskript může trenérům pomoci při přípravách na své tréninkové jednotky. Zkusil jsem shrnout nejdůležitější body, a to přesto, že by se o této problematice dalo popsat nespočet stran. Tak tedy začněme:

„Trenére, buď tolerantní, zůstaň otevřený jiným názorům. Pravda neexistuje – každý si musí tu svou definovat, musí se stále nově orientovat, a přesto akceptovat názory druhých“.

První bod, o kterém by trenér měl mít jasno, je cíl tréninkové jednotky a body, na které bude dáván důraz (akcent). Je velice důležité, aby si trenér na začátku sezóny udělal hrubý plán, který obsahuje analýzu družstva z hlediska mentální připravenosti k výkonům, na jaké herní úrovni se družstvo nachází a důležitým hlediskem je infrastruktura klubu. Trenér by si měl vytyčit do sezóny cíle – umístění družstva v sezóně, jaké taktické strategie bude u družstva prosazovat, jak posune tým z hlediska techniky, kondice a mentální stránky. K tomu je také potřebné plánování, ať už dlouhodobé, roční, měsíční či týdenní, ale také samotná příprava na tréninkovou jednotku. V případě, že má trenér k dispozici plán, má během roku neustále přehled, kde se v určitých fázích sezóny nachází nebo by se nacházet měl. Pokud máme definované cíle, platí to samé i o akcentech. Akcenty jsou hlavní body, na které se v tréninku chceme zaměřit a které také budeme opravovat. Je dobré mít akcentů v jedné tréninkové jednotce co možná nejméně, protože hrozí nebezpečí, že se trenér v bouři kritiky v tréninku zcela ztratí.

Jak jsem v předchozím článku slíbil, hodlám se dnes věnovat druhé straně mince a tou je trenérská obec. Za svou dlouhou trenérskou kariéru (od přípravky až po EX, vše u ženské kategorie) jsem se setkal s desítkami, možná stovkami trenérů různých naturelů, typů, přístupů a hlavně s různým vztahem k volejbalu. Nepotkal jsem žádného Mirka Dušína (ikdyž se někteří blížili a dodnes si jich vážím), ale ani žádného totálního Štětináče (některé však nemusím). Pohybovali se někde mezi, prostě v normálu, to znamená s chybami i pozitivy, jak to u lidí bývá. U mnohých ani nevím, jaká byla nebo je jejich hlavní motivace, ale předpokládám, že všichni do jednoho začali kvůli volejbalu. Nebudu se tady rozepisovat o pozitivech, je jich hodně a vždycky jsem se snažil je hledat a samozřejmě využívat. Vzhledem k názvu článku i návaznosti na článek předchozí se zaměřím na to, co mi hlavně vadí. Berte to z tohoto úhlu pohledu. Už několikrát jsem se na různých fórech zmínil, že trenér bez osobních ambic nemůže být nikdy dobrý. Provozovat sport bez snahy zvítězit, porazit někoho, nebo zlepšit alespoň svůj vlastní předchozí výsledek je nonsens. To mi nikdo nevymluví. Je ovšem otázkou, jaké k tomu použiji prostředky. A to je právě to, co mi na některých trenérech vadí. Jejich ambice jsou mnohdy krátkozraké až zaslepené. Jejich obzor končí u pojmu „moje družstvo“ (někdy už na „moje dcera“) a „vítězství tady a teď okamžitě“ a těmto filosofiím jsou ochotni obětovat úplně všechno – bohužel i perspektivu toho samého družstva a hlavně jeho jednotlivých hráček, zájmy klubů a obecně volejbalu vůbec. Dokonce mnohdy rezignují i na elementární slušnost a sportovní etiku. To už je ovšem zase jiný soudek, spíš se vrátím k tomu základnímu. Podle mého soudu se některé prostředky nesmí (aby to někam spělo) u mládeže používat. Chceme naučit dobře přihrávat? ... (foto: archiv SM, bude to nahrávka před sebe nebo za sebe?) ...

Pohybová škola 
KATEGORIE  2,5 – 6 LET

CÍL: Stimulace spontánního motorického rozvoje jedince – druhá fáze
OBECNĚ: Pohybová aktivita navazuje volně na předchozí kategorii. Cvičení probíhá na větším prostoru. Dětem je nabídnuta širší struktura a variabilita pohybových situací. Součástí tréninkové jednotky je už i kolektivní činnost. Jsou uplatňovány různé metodické a pedagogické postupy. Cvičební prostor je často obměňován. Stále platí pravidlo o rozdílné pohybové úrovni jednotlivců, z tohoto důvodu je striktně vyžadován individuální přístup ke každému jedinci. Každému je dán stejný prostor.