Většina volejbalových trenérů si volejbal na vyšší nebo nižší výkonnostní úrovni jako aktivní hráči zahrála. Důvody, jak se z hráče stane trenér, jsou různé. Každopádně každý trenér musí udělat ten obtížný přechod, podobně jako učitelé a jiné profese, kdy dosahuje svých potřeb prostřednictvím jiných. Nemůže hrát svou hru sám, ale musí pomoci svým svěřencům, aby tuto hru zvládli především oni. Dovednosti, které potřebuje zvládnout rozhodně nejsou dovednostmi, které potřeboval, když sám hrál. Mnozí trenéři, kteří si toho nejsou vědomi, nemohou být proto připraveni převzít roli trenéra. A to především roli trenéra - vůdce.(ilustrační foto: Jan Hadrava, člen reprezentačního družstva kadetů a hráč ČZU Praha)

Kvůli rychlým pohybům a velmi intenzivnímu, krátkodobému a ne vždy funkčnímu zatížení celého pohybového aparátu a také kvůli nárokům na psychiku vyžaduje volejbal velmi specifický program pro rozcvičení. Především v oblasti protahovacích cvičení připravujících na utkání ještě neexistují žádné programy, které by obstály a odolaly poznatkům aktuální diskuse ve funkční gymnastice. Vysoká předaktivační úroveň svalů, získaná aktivními dynamickými cviky, a centrální nervové soustavy, získaná například mezisvalovými koordinačními cviky, má pro vyvolání optimálních výkonů a také pro předcházení zranění rozhodující význam. Zahřátí v tomto smyslu jsou aktivní prostředky, které slouží k optimálnímu nastolení psychického a fyzického stavu před tréninkem nebo před utkáním. Helmuth Öller sestavil rozcvičovací program před utkáním a otestoval ho u u ženských bundesligových týmů

Sören Baumgärtner a Andreas Meusel se zabývali strategiemi řešení problémů techniky trenérů vrcholového volejbalu a lehké atletiky. Výsledkem bylo zjištění, že nové vědomosti a nové nápady vznikají podle vyjádření expertů nejčastěji při výměně názorů mezi kolegy, trenéry. Proto je nutné zdůraznit, že výsledky tohoto výzkumu vycházejí ze zkušeností tázaných expertů, slouží jako komunikační prostředek mezi trenéry a měly by být příležitostí k diskusi a k porovnání zkušeností ostatních zainteresovaných. Pokud jde v praxi výkonnostního a vrcholového sportu o optimalizaci techniky sportovců, stojí i zkušení trenéři neustále před novými výzvami. Efektivita tréninkové intervence je především v kritických a náročných situacích zřetelná, například při naučení a stabilizování techniky nebo při přeučování špatného návyku na výkonnostní nebo vrcholové úrovni.

Jestliže tady budu používat jméno „Dědka“ Bláhy a vkládat mu do úst výroky, které někdy vyslovil, ale možná ne úplně přesně, jak to tady napíšu, nebo je dokonce nikdy neřekl, činím tak proto, že Přemysl Bláha pro mě reprezentuje názory skupiny volejbalistů, kteří volejbalu rozuměli, přemýšleli o něm, uměli ho, ale přeci jenom to byli hráči, nikoliv systematičtí odborníci. Řekněme, že Dědek bude v tomto článku symbolizovat skupinu volejbalistů, kteří prokázali ve své činnosti i ve své argumentaci to, čemu říkáme „zdravý hráčský rozum“. Proti tomu postavím sportovní vědu v oblasti sportovních her. Činím tak u příležitosti faktu, že jsem 17.12.2008 obhájil na FTK v Olomouci a získal titul Ph.D v oboru kinantropologie. Stal jsem se tedy graduovaným vědcem. Něco jsem se během studia naučil, poznal pár velikých pašáků jako prof. Komendu či prof. Frömela a samozřejmě mi to umožňuje další profesní růst. A přesto se nemohu zbavit rozpaků nad vědeckou komunitou v české republice, jejímž jsem stal členem...(foto:achiv)

Dnes budu psát ve svém článku o dvou tématech. V druhé polovině článku se vrátím k diskutovanému tématu z minulého týdne: „místo odrazu při smečování“. Začnu však čerstvým dojmem ze závěrečných zkoušek trenérského školení 2. třídy, které proběhly uplynulý víkend v Brně. S kolegy Šamšulou a Vlachem (tříčlenná zkušební komise) jsme museli konstatovat jasný nárůst kvality, který v jistých případech způsobil moje nadšení nad vystoupeními některých adeptů trenérské licence. Jak známo, úspěšný absolvent školení 2. třídy má právo získat živnostenský list pro trenérskou činnost. Na začátek musím konstatovat, že dva účastníci, kteří letos u zkoušek neuspěli a musí opakovat svůj metodický výstup, by podle loňských kritérií „prošli“. Ovšem na začátku svého působení v metodického úseku ČVS (2005) jsem si vytýčil zvýšit úroveň trenérských školení, a právě především školení 2. třídy. Proto se rok od roku zvyšují nároky a i proto jsem pozdržel dokončení knihy Volejbal 3 a přednostně s mnoha kolegy sestavil učební texty pro trenérská školení, vydané jako Volejbal 2. Z vystoupení mladých frekventantů při zkouškách jsem měl vysloveně dobrou náladu, kterou jsem proměnil ve výborný výkon ve večerní čtyřhře s Jardou Hřebíkem. Naši soupeři několikrát házeli raketou a z toho máme s Jardou vždy škodolibou radost. Čím mi „mladí“ adepti trenérského cechu udělali radost? (Foto: Roman Kolařík)

Střídající hráč? Náhradník? Hráč na lavičce? Image hráčů, kteří nejsou na hřišti od začátku utkání, je spíše špatný. Každý chce hrát, každý chce v den zápasu na hřišti ukázat, co se během týdne naučil a nacvičil. Zápas je představení, na které všichni hráči pracují. A kdo by rád v tento moment stál za oponou? Přitom má trenér volejbalu v setu šest šancí střídáním ovlivnit hru družstva. Tedy i šest šancí pro hráče dostat se do zápasu. Tím má střídající hráč příležitost mít velký podíl na celkovém „představení“ v zápase. Ale proč by měl trenér vůbec střídat, když se rozhodl pro (údajně) nejlepší hráče, slibující největší možnost úspěchu v utkání? Jak dosáhne střídající hráč optimální připravenosti vstoupit do hry v momentu střídání?

Dlouho se zaobírám tématikou zprostředkování pohybových schopností ve volejbale pomocí řeči. Jako trenéři mluvíme pravidelně s hráčkami i hráči, abychom docílili zlepšení schopnosti správně vyřešit herní situaci. Že je to nadmíru těžké, víme všichni moc dobře. Některé moje myšlenky k tomuto tématu bych rád představil. Během mého trenérského vzdělávání na začátku osmdesátých let nám mnou velmi ceněný profesor Julius Schüchner objasnil možnosti rytmizace v praxi a mě tím opravdu nadchnul. Právě díky tomuto, praxi blízkému zprostředkování zjednodušení složitých pohybových forem, jsem začal vyzvídat možnosti tohoto principu. Začal jsem se sám sebe ptát, proč působí např. rytmicky vyslovené slovo Am-ster-dam ve vztahu na rytmus smečařského rozběhu rušivě

Pan profesor Dobrý napsal v roce 1988 knihu Sportovní hry – výkon a trénink. (Dobrý, L., & Semiginovský, B. Olympia). Měl by ji po mém přečíst soudu každý, kdo si chce utřídit logicky kategorie uvažování v oblasti teorie sportovních her. Tou knihou si prof. Dobrý získal respekt v komunitě trenérů sportovních her. I ve volejbalu trenéři výrazně orientovaní na praxi jako jsou Jiří Zach a Aleš Novák spontánně přiznávali, že myšlenky obsažené v této knize jsou inspirativní a nosné i pro člověka, který stojí v tělocvičně sám připraven řídit „smečku“ volejbalově neotesaných subjektů. Tento profesor Dobrý – ač sám více než osmdesátiletý, vědom si neutěšeného stavu v oblasti teorie sportovních her – sezval několik trenérů z různých sportovních her, kteří si (podle jeho názoru) uvědomují nezbytnost propojení teorie a praxe a zároveň nezastupitelnost jedné či druhé (Ježdík, Hřebík, Bukač atd.)... (Foto: Titulní strana z knihy L.Bukače, kterou jsem doporučoval posledně)

Proč se zdá, že nějaké týmy stále vyhrávají? A to i době, kdy herně stagnují. Ve všech odvětvích sportu jsou četné příklady. Ve volejbale je to např. tým Itálie který vozil medaile z ME i v dobách, kdy i odborníci tvrdili, že jsou již za zenitem své výkonnosti. Mám na mysli finále v roce 2001 a dvojnásobné vítězství v letech 2003 a 2005. Klíčem jsou sebedůvěra a vítězný postoj. O sebedůvěře bylo již psáno. Jak zjistit a rozvíjet vítězný postoj? „Jediná nezpůsobilost v životě je špatný postoj“ (Scott Hamilton). Tento citát známého krasobruslaře platí pro všechna odvětví jak sportu, tak i jiných zaměstnání. Je to opravdu životní postoj, životní filosofie, co ihned od počátku určuje výsledek. Vítězové říkají, co chtějí, aby se stalo. Zatímco poražení říkají, čeho se bojí, že se může stát... (foto: podává Adam Záhorský)