Komplexní obsah přípravy sportovce lze znázornit pomocí pyramidy (viz schéma). Základnu tvoří kondiční příprava, nad ní je technická, potom strategie hry (taktická příprava). Následuje oblast, která se věnuje týmové práci a vrchol pyramidy vyplňuje individuální i týmová mentální a emocionální odolnost. Postupně bych se chtěl věnovat této „nadstavbě“. Pyramida je to proto, že čím blíže základně, tím větší má uvedená oblast procentuelní zastoupení. Tím se ovšem nesnižuje význam a důležitost vyšších a užších pater pyramidy. Ba právě naopak. Jednou z důležitých otázek v kolektivním sportu je: „tým nebo jednotlivec“? Filosofií trenérů je týmová práce....

Komplexní obsah přípravy sportovce lze znázornit pomocí pyramidy (viz schéma). Základnu tvoří kondiční příprava, nad ní je technická, potom strategie hry (taktická příprava). Následuje oblast, která se věnuje týmové práci a vrchol pyramidy vyplňuje individuální i týmová mentální a emocionální odolnost. Postupně bych se chtěl věnovat této „nadstavbě“. Pyramida je to proto, že čím blíže základně, tím větší má uvedená oblast procentuelní zastoupení. Tím se ovšem nesnižuje význam a důležitost vyšších a užších pater pyramidy. Ba právě naopak. Jednou z důležitých otázek v kolektivním sportu je: „tým nebo jednotlivec“? Filosofií trenérů je týmová práce. Ovšem základní je postoj jednotlivých hráčů do jaké míry jsou ochotni obětovat své „já“ pro společné „my“. Jsou hráči, kterým více jak o týmový úspěch, jde o individuální statistiku. A přitom efektivní týmová práce často může být rozdílem mezi úspěchem a selháním. Paradoxně mohou být družstva plné talentovaných hráčů, která nedokáží plně využít svých individuálních zdrojů a výsledek neodpovídá očekávání. Zatímco týmy s menším talentem a menšími zdroji vítězí. Volejbal je kolektivní sport. A to tak kolektivní, že každý jedinec je přímo ovlivněn počínáním svého spoluhráče. Na rozdíl od jiných sportů nemůže volejbalista sám přihrát podání, nahrát si a zasmečovat do pole soupeře a připsat tak svému družstvu bod. Na rozdíl např. od basketbalu, kde je možné, aby hráč vybojoval míč pod svým košem, prodribloval se celým hřištěm a zavěsil míč do koše soupeře. Podobně je tomu v hokeji, fotbale, házené apod. Proto se právě ve volejbale klade tak velký důraz na týmový výkon. Hráči musí vydávat vědomé úsilí, aby byli nejen trénovatelnými jedinci, ale dobrými týmovými hráči. Kladení týmu do popředí je pochopitelné, ale kolik hráčů takto trénuje. Týmový hráč je ten, který je schopen obětovat individuální slávu ve prospěch týmu. Ale také je to hráč, který je schopen motivovat a ovlivňovat své spoluhráče, aby se stali lepšími týmovými hráči. A překonávání týmových bariér dělá tým odolnější a úspěšnější. A kromě neochoty se obětovat pro tým, je zde ještě jedna významná bariéra: Neschopnost vyzvat spoluhráče, kteří pracují špatně, k nápravě. Neschopnost udržet vzájemnou odpovědnost za kvalitu tréninku, za kvalitu hry. A přitom nespolupracující hráč přímo ovlivňuje své spoluhráče a snižuje úroveň jejich společného i individuálního výkonu. Vyhýbání se zodpovědnosti, lhostejnost k výsledkům, strach z konfliktu, nedůvěra v tým jsou vlastnosti, které vedou hráče přímo vytvářet týmové bariery. Při překonávání bariér hraje důležitou roli trenér, protože ten může nejlépe a nejkomplexněji rozpoznat a popsat tyto překážky. Rovněž je schopen posoudit, kdo a jakým způsobem se podílí na vytváření těchto bariér. A následně určit taktiku a způsob vypořádání se s tímto problémem. Úspěšné překonání těchto hranic vytvoří týmy, které si vzájemně věří a ovlivňují se tak, že společným výsledkem je úspěch. A to je hlavním principem při budování týmu. Na závěr uvádím z knihy Pata Rileyho: Cesta k vítězství (Alpress 1996, str.20): „Snažme se chápat týmovou práci tak, že pokud co nejvíce prospějeme týmu, vždy nám to přinese něco dobrého. To také znamená uvěřit, že postupně se nám dostane všeho, co jsme si zasloužili. Nebude třeba si to urvat“.   

Velké Meziříčí, 20.2.2008                                Petr Juda