Před čtrnácti dny proběhl volejbalový kemp mládež v Liberci, o němž jsem již psal. Napsal nám jeden z jeho účastníků a rovněž náš pravidelný čtenář Pavel Řezníček. Část jeho dopisu uveřejňuji, jelikož téma, jež rozebírá, vybízí k reakci. Tady je dopis a moje reakce. „Jako účastník 11. kempu Zdeňka Haníka jsem si odnesl spoustu zajímavých ponaučení a zážitků, touto cestou se s vámi rád o dva nejvýraznější podělím. Hned první den mne překvapila forma, kterou se mladí svěřenci měli naučit  hernímu chování - konkrétně radovat se z bodu. Jednou z podmínek k zisku bodu při hře byla nutnost "oslavit bod", tým který neprojevil radost povykem si bod nepřipsal. Tato metoda se mi zdála jako nepatřičná, zvláště po větě "vy neprojevujete spontánní radost, žádný bod nebude" (foto: www.pankiv.cz)

Před čtrnácti dny proběhl volejbalový kemp mládež v Liberci, o němž jsem již psal. Napsal nám jeden z jeho účastníků a rovněž náš pravidelný čtenář Pavel Řezníček. Část jeho dopisu uveřejňuji, jelikož téma, jež rozebírá, vybízí k reakci. Tady je dopis a moje reakce.
„Jako účastník 11. kempu Zdeňka Haníka jsem si odnesl spoustu zajímavých ponaučení a zážitků, touto cestou se s vámi rád o dva nejvýraznější podělím. Hned první den mne překvapila forma, kterou se mladí svěřenci měli naučit  hernímu chování - konkrétně radovat se z bodu (foto). Jednou z podmínek k zisku bodu při hře byla nutnost "oslavit bod", tým který neprojevil radost povykem si bod nepřipsal. Tato metoda se mi zdála jako nepatřičná, zvláště po větě "vy neprojevujete spontánní radost, žádný bod nebude". Myslím, že právě ona spontánnost je zcela nevynutitelná, situace ústila v křečovité projevy spíše směrem k rozhodčímu než mezi hráči v naději, že si tím bod vyslouží. Byl jsem přesvědčený o tom, že děti jsou v rozpacích jak se vlastně mají chovat a dostali další "překážku ve hře", která je zatěžovala při řešení herních situací. Dva dny poté už jsme byli svědky naprosto rozdílného jevu. Hráči a hráčky se dovedli opravdu radovat z bodu a byl vidět přínos tohoto faktu v herním projevu. Stále jsem přesvědčen o tom, že se to nenaučili na kempu, nebyl to důsledek trenérských pokynů. Ale díky vstupním podmínkám, které svěřenci dostali, mizel ostych projevit právě ony spontánní emoční reakce. Při "vynucené" radosti si našli svůj způsob realizace plesknutí, pokřiku, poskakování a dalších obdobných aktivit. Také jim možná podvědomě došlo, že tím ovlivňují i psychiku soupeře. Podtrženo a sečteno - k cíli se dá dojít mnoha cestami a někdy je potřeba počkat a zanalyzovat výsledek i proces samotný než jej odsoudíme. Stejně tak nenaučíme nikoho na povel plakat, ale můžeme mu nastavit takové podmínky, aby pochopil, že pláč není nic špatného a má své opodstatnění“.
A tady je moje reakce: myslím, že pan Řezníček má pravdu a podložím jeho tvrzení analogiemi ze dvou oblastí z odborné literatury.
První je oblast socializace (či sociálního učení). Původní formulaci socializace vytvořili Zigler a Child (1969): „ … socializace je široký pojem pro celkový proces, v jehož rámci individuum vyvíjí jemu vlastní sociálně relevantní schémata chování a prožívání prostřednictvím aktivní interakce s druhými lidmi“. Jiný vědec Bandura chápe socializaci proces, v němž jedinci vyvíjejí ony kvality, které jsou podstatné pro jejich účinné uspění ve společnosti. Jde podle něho o socializaci dvojí: 1. o získané vlastnosti a o 2. psychické mechanismy, které o toto získání vlastností usilují. … (Nakonečný, 1999).
Přeloženo do naší problematiky, hráč si prostřednictvím přirozeného chování ve hře vytváří důležitá schémata pro úspěch ve hře samotné i v budoucím životě. Tato schémata jsou mu vlastní a jsou zakódována v každém člověku. Čekají pouze na své objevení a následné rozvinutí.
Druhou oblastí je etologie čili z výzkumu chování zvířat a jeho analogie s lidským chováním. Už Konrád Lorenz na základě studia chování zvířat konstatoval, že „… ať má tato aktivita jakýkoli původ, zdá se, že je uložena v samotném zvířeti a příčinou její aktivizace nejsou vnější podněty. …Existence zcela pasívně na podněty čekajícího elementu totiž skutečně dokázána nebyla, kdežto aktivitu-a-reaktivitu-v-jednom nacházíme všude, kde ji hledáme. … Vrozený spouštěcí mechanizmus, který zprostředkovává zvířeti „vrozené poznání“ biologicky relevantní situace v prostředí a fylogeneticky programovaný dědičně koordinovaný pohyb, který, uveden do chodu, ovládá tuto situaci vrozenou dovedností (Lorenz, 1993)
Tato analogie vypadá ve sportovní hře takto: člověk je přirozeně hravý a přirozeně prožívá emoce. Společnost a výchova jej však často nutí emoce a prožívání skrývat jako nepatřičné. Ovšem hra nikoliv. Tu hraje člověk mimo jiné proto, aby se odreagoval a aby mohl hrát sán sebe. Tedy odhodil vnější kontrolu a dal průchod přirozenosti. To ve skutečnosti chce a v tom mu je dobře. Hra má člověka „odbrzdit“ a tomu se (třeba u nás na kempu) napomáhá způsobem, který popsal pan Pavel Řezníček. Jinými slovy svou zkušeností potvrzuje, že naše „pravidlo oslavy bodu“, vede hráče ve smyslu: „ …čiň to, co ti je vlastní, co vlastně chceš, o co tě tvoje nitro žádá, ale v čem ti něco brání – nebo-li, buď sám sebou.

NERVOVÝ SYSTÉM SE TEDY NEROVNÁ ANI TAK LÍNÉMU OSLOVI, KTERÉHO MUSÍME UDEŘIT NEŽ MŮŽE UDĚLAT KROK, JAKO SPÍŠE TEMPERAMENTÍMU KONI, KTERÝ POTŘEBUJE I UZDU I BIČ (Konrád Lorenz).

V Lipsku 12.5.2008                 Zdeněk Haník