Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Dnes budu psát ve svém článku o dvou tématech. V druhé polovině článku se vrátím k diskutovanému tématu z minulého týdne: „místo odrazu při smečování“. Začnu však čerstvým dojmem ze závěrečných zkoušek trenérského školení 2. třídy, které proběhly uplynulý víkend v Brně. S kolegy Šamšulou a Vlachem (tříčlenná zkušební komise) jsme museli konstatovat jasný nárůst kvality, který v jistých případech způsobil moje nadšení nad vystoupeními některých adeptů trenérské licence. Jak známo, úspěšný absolvent školení 2. třídy má právo získat živnostenský list pro trenérskou činnost. Na začátek musím konstatovat, že dva účastníci, kteří letos u zkoušek neuspěli a musí opakovat svůj metodický výstup, by podle loňských kritérií „prošli“. Ovšem na začátku svého působení v metodického úseku ČVS (2005) jsem si vytýčil zvýšit úroveň trenérských školení, a právě především školení 2. třídy. Proto se rok od roku zvyšují nároky a i proto jsem pozdržel dokončení knihy Volejbal 3 a přednostně s mnoha kolegy sestavil učební texty pro trenérská školení, vydané jako Volejbal 2. Z vystoupení mladých frekventantů při zkouškách jsem měl vysloveně dobrou náladu, kterou jsem proměnil ve výborný výkon ve večerní čtyřhře s Jardou Hřebíkem. Naši soupeři několikrát házeli raketou a z toho máme s Jardou vždy škodolibou radost. Čím mi „mladí“ adepti trenérského cechu udělali radost? (Foto: Roman Kolařík)

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Dnes budu psát ve svém článku o dvou tématech. V druhé polovině článku se vrátím k diskutovanému tématu z minulého týdne: „místo odrazu při smečování“. Začnu však čerstvým dojmem ze závěrečných zkoušek trenérského školení 2. třídy, které proběhly uplynulý víkend v Brně. S kolegy Šamšulou a Vlachem (tříčlenná zkušební komise) jsme museli konstatovat jasný nárůst kvality, který v jistých případech způsobil moje nadšení nad vystoupeními některých adeptů trenérské licence. Jak známo, úspěšný absolvent školení 2. třídy má právo získat živnostenský list pro trenérskou činnost. Na začátek musím konstatovat, že dva účastníci, kteří letos u zkoušek neuspěli a musí opakovat svůj metodický výstup, by podle loňských kritérií „prošli“. Ovšem na začátku svého působení v metodického úseku ČVS (2005) jsem si vytýčil zvýšit úroveň trenérských školení, a právě především školení 2. třídy. Proto se rok od roku zvyšují nároky a i proto jsem pozdržel dokončení knihy Volejbal 3 a přednostně s mnoha kolegy sestavil učební texty pro trenérská školení, vydané jako Volejbal 2. Z vystoupení mladých frekventantů při zkouškách jsem měl vysloveně dobrou náladu, kterou jsem proměnil ve výborný výkon ve večerní čtyřhře s Jardou Hřebíkem. Naši soupeři několikrát házeli raketou a z toho máme s Jardou vždy škodolibou radost. Čím mi „mladí“ adepti trenérského cechu udělali radost? Především jistotou svého vystupování, dobrou organizací cvičení, a hlavně, že pochopili, že volejbal je hra s nepřeberným počtem herních situací, hra s určitým dějem, která se nedá redukovat na pouhé provádění činností s míčem a tomu musí odpovídat tréninkové postupy. Zkouška tedy probíhala tak, že si mohli vybrat nějaké téma z nabídnutého seznamu, na nějž museli bez přípravy realizovat tréninkovou jednotku s kadety či kadetkami Brna. Pouze někteří si vybrali jednodušší témata jako například nácvik individuální blokařské techniky atd. Většina odvážně volila náročná témata jako například činnost družstva při zakládání útoku, herní pohyb při zakládání obrany nebo skupinové herní řetězce po podání soupeře. Obzvláště někteří, za všechny jmenuji Tomáše Kratochvíla z Českých Budějovic (foto), Michala Provazníka (foto) z Ostravy, a především Romana Kolaříka ze Zlína (ale i někteří další), projevili vysokou míru vhledu do problematiky a byli i velmi silní v argumentaci, jelikož součástí zkoušky bylo i obhájit své postupy v diskusi, resp. kriticky se vyjadřovat  k činnosti svých kolegů. Takže, shrnuto: nejen starší generace, kterou jsem před časem kritizoval, ale i generace nás padesátníků udělá velmi dobře, když využije svých zkušeností a zaslouží se o to, aby pomohla nastupující generaci ve vývoji a rovněž k dosažení trenérských postů, které jsou setrvačně obsazovány přáteli přátel. Bude to asi to nejlepší, co můžeme pro náš volejbal udělat. Nezapomínejme na Křesťanova a Dylanova slova: „ … ještě není tma, ale stmívá se“. Mladí mají energii, svěží mysl, znají jazyky, chtějí se učit a dovídat. Někteří jako například Kubala, Pochop, Pešl, Hroch mají bohaté hráčské zkušenosti ze špičkových zahraničních klubů. Navíc nejsou obtěžkáni generačním omylem, že Čechy jsou centrem volejbalového světa. Už dlouho nejsou. Tak tedy: „mládí vpřed stáří na svá místa“.
A teď k výběru místa odrazu při smečování. Překvapuje mě, že někoho překvapuje fakt, že tématu výběr místa pro útočný úder by se měla věnovat mimořádná pozornost. Akt útočného úderu je koordinačně nejnáročnější volejbalový prvek. Ta složitost spočívá v tom, že hráč potřebuje protnout moment úderu s dráhou letu míče nahrávky přesně v jednom místě, a to v místě svého maximálního možného dosahu ve výskoku. Ale nejen to, v momentě úderu potřebuje hráč mít míč nad pravým ramenem a jeho trup přitom musí být natočen levým bokem k síti. Teprve když jsou všechny tyto parametry dodrženy, dochází k tomu nejpodstatnějšímu, že hráč volí řešení příslušné smečařské situace. Vše podstatné, pro tento požadovaný stav se musí stát již na zemi během rozběhových kroků a čtení dráhy letu nahrávky. To zase vyžaduje plně zautomatizovaný (technicky správně provedený) pohyb tedy přesně daný sled rozběhových kroků, koordinaci s pažemi a k tomu samozřejmě správný odhad letu míče. Vnímání i rozhodování se ovšem stále děje ve vazbě na pohyb, nemůže existovat izolovaně. Předpokladem pro to je správně naučená technika, zkušenost z tisícinásobného zažívání této situace, potřebná úroveň svalové síly atd. Kdo, špatně hodnotí situaci (let míče), kdo má nesprávnou techniku rozběhových kroků (nemluvím ani špatném sledu kroků) nebo kdo je „flink“ a hřeší na své výborné skokanské schopnosti a neláme si hlavu s optimální výškou úderu za všech okolností, stává s mu často, že nesprávně volí místo odrazu. Tento nešvar potom třeba fixuje a stává se podkladem jeho smečařského automatu. Pokud tento proces trvá dlouho stává se nevratným. Finální podobou takového nešvaru jsou problémy jako úder nad hlavou či dokonce nad neúderovým ramenem, podbíhání míče, úder na dlouhou ruku atd. A to je v podstatě vše. Z našich hráčů byli a jsou mistry optimálního výběru místa při smečování a následně optimální výšky úderu například: Milan Hadrava, Karel Jeřábek, Pavel Řeřábek, Petr Brom, Jiří Novák, Jiří Popelka. To mistrovství spočívá v tom, že jmenování hráči dokázali realizovat takto popsaný akt téměř při každém úderu na rozdíl od jiných, kteří jej realizovali pouze někdy. Jak Jarda Lionel, tak Big Coach argumentovali v příspěvcích, že odraz na smeč je přirozená věc, resp. že se děje zcela automaticky. Souhlasím … u některých. Nevím, zda Jiří Novák dostával nějaké speciální instrukce v žákovském věku týkající se jeho místa odrazu na smeč. Spíše bych řekl, že ne. Ovšem jinak je to důležité tréninkové téma. Kdo se mu systematicky nevěnuje, dopouští se chyby na mladých hráčích. Výsledkem může být chronický nešvar špatného výběru odrazu na smeč. Následky znám jak ze seniorské, tak z juniorské reprezentace. Zatímco v mužstvu, které vedu já se opravdu již nic nedá dělat, Michálek z Českých Budějovic má šanci se tomu ještě věnovat. A pro jistotu znovu říkám, že můj výrok nezní Michálek je špatný hráč, nýbrž že se u něj objevuje technický nedostatek, který ho jednou může negativně limitovat. Naopak mu přeji, ať je dobrým hráčem, ať vydělá hodně peněz, ať se kolem něho točí pěkné holky a ať jednou taky pomůže seniorskému nároďáku.

Příště, pokud nepřijde nějaká významnější událost, chci psát o Tondovi Panečkovi. Luboš Bednář mě šťouchl, Tonda měl 60 a navíc jsem ho potkal na Cibulkách (chudák už nemůže ani chodit, jelikož se bojí jít na stejnou operaci, kterou jsem absolvoval před 4 lety) a zavzpomínali jsme na naše sedmibodové souboje. Ty vám mimo jiné v předvánočním čase přiblížím.

V Praze 8.12.2008   Zdeněk Haník