Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Jestliže tady budu používat jméno „Dědka“ Bláhy a vkládat mu do úst výroky, které někdy vyslovil, ale možná ne úplně přesně, jak to tady napíšu, nebo je dokonce nikdy neřekl, činím tak proto, že Přemysl Bláha pro mě reprezentuje názory skupiny volejbalistů, kteří volejbalu rozuměli, přemýšleli o něm, uměli ho, ale přeci jenom to byli hráči, nikoliv systematičtí odborníci. Řekněme, že Dědek bude v tomto článku symbolizovat skupinu volejbalistů, kteří prokázali ve své činnosti i ve své argumentaci to, čemu říkáme „zdravý hráčský rozum“. Proti tomu postavím sportovní vědu v oblasti sportovních her. Činím tak u příležitosti faktu, že jsem 17.12.2008 obhájil na FTK v Olomouci a získal titul Ph.D v oboru kinantropologie. Stal jsem se tedy graduovaným vědcem. Něco jsem se během studia naučil, poznal pár velikých pašáků jako prof. Komendu či prof. Frömela a samozřejmě mi to umožňuje další profesní růst. A přesto se nemohu zbavit rozpaků nad vědeckou komunitou v české republice, jejímž jsem stal členem...(foto:achiv)

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Jestliže tady budu používat jméno „Dědka“ Bláhy a vkládat mu do úst výroky, kteréněkdy vyslovil, ale možná ne úplně přesně, jak to tady napíšu, nebo je dokonce nikdy neřekl, činím tak proto, že Přemysl Bláha pro mě reprezentuje názory skupiny volejbalistů, kteří volejbalu rozuměli, přemýšleli o něm, uměli ho, ale přeci jenom to byli hráči, nikoliv systematičtí odborníci. Řekněme, že Dědek bude v tomto článku symbolizovat skupinu volejbalistů, kteří prokázali ve své činnosti i ve své argumentaci to, čemu říkáme „zdravý hráčský rozum“. Proti tomu postavím sportovní vědu v oblasti sportovních her. Činím tak u příležitosti faktu, že jsem 17.12.2008 obhájil na FTK v Olomouci a získal titul Ph.D v oboru kinantropologie. Stal jsem se tedy graduovaným vědcem. Něco jsem se během studia naučil, poznal pár velikých pašáků jako prof. Komendu či prof. Frömela a samozřejmě mi to umožňuje další profesní růst. A přesto se nemohu zbavit rozpaků nad vědeckou komunitou v české republice, jejímž jsem stal členem. Tyto rozpaky vám osvětlím v podobě hypotetické polemiky s Dědkem Bláhou, výborným středovým hráčem mezinárodního formátu, kvalitním mariášníkem a docela moudrým chlapem, který holt býval někdy taky pěkně nepříjemný. Půjde o konfrontaci vědy a „zdravého rozumu“ a inspiroval jsem se v knize Základy výzkumu chování od F.N. Kerlingera (1972). Tam se lze dočíst, že věda je systematické a kontrolované rozšíření zdravého rozumu, poněvadž zdravý rozum je řetězem pojmů a pojmových schémat vyhovujících praktickým účelům lidstva (Conant 1951).

Tak tedy, kolem roku 1990 jsem se jako spoluhráč setkal s Dědkem Bláhou v národním družstvu Československa. Trenéry tehdy byli Matějka a Čada. Bylo to v době, kdy začal být velmi módní blokařský systém s obíháním. Uplatňoval se při útoku soupeře s křížením oproti tradičnímu systému s přebíráním. V krátkosti šlo o to, že krajní blokující hráč obíhal svého středáka, když hrozila útočná kombinace s křížením a středový hráč měl střežit hlavně středáka soupeře. Jednou trenér Matějka představoval, jak si realizaci představuje. Dědek si vzal slovo a prohlásil: „celej tenhle systém je pěkná blbost a já se nebudu vyvěšovat na středu, důležité je postavit dvojblok v kůlu, odkud se hlavně útočí“. Jak jsem ovšem rychle pochopil, nejvíce Dědkovi vadilo, že byl tímto systémem zbaven rozhodovací role, v níž se samozřejmě cítil silný. Podle zmíněného Kerlingera se věda od zdravého rozumu liší v pěti bodech a já zde jeho názor vysvětlím v podobě hypotetické polemiky s Dědkem Bláhou a na jednoduchém problému, který jsem zde nastínil. Jenom podotýkám, že zrovna tak bychom mohli použít jiný problém, například blokování od středu nebo rychlou střelbu. Tedy jde spíše o model sporu, nejen o jeho obsah. Zde je tedy těch pět rozdílů:

 

 

1)    Užívání konceptuálních schémat a teoretických struktur je odlišné

o        Dědek by si nedal práci, aby správně pojmenoval jevy a aby vymezil podstatu problému. Kdyby byl Dědek volejbalovým teoretikem (ošklivá představa) formuloval by problém takto: jedná s o problém systému blokování proti rychlým útočným kombinacím soupeře. Ve skutečnosti by měly být řešeny dva dílčí problémy:

§         Modelové řešení určité herní situace

§         Role a zodpovědnosti při obraně na síti

o        V případě prvního dílčího problému jde o to, jaký systém zvolíme proti útočným kombinacím soupeře a jaké priority blokování. Řešení druhého dílčího problému by mělo odpovědět na otázku, jaké jsou rozhodovací pravomoci jednotlivých hráčů, tedy kdo je zodpovědný za obranu na síti z toho vyplývá jaké jsou role zbývajících dvou blokujících hráčů.

o        Řešení obou dílčích problémů přitom vlastně spadá do problematiky herních systémů, což je další bolavá pata současné volejbalové systematiky. Ale pro tuto chvíli vyjděme ze dvou obecných definic. Dobrý a Velenský (1987, 130) pojímají herní systém takto: „…systém hry družstva je organizace vztahů mezi hráči jednoho družstva a organizace jejich činností při předpokládané opozici soupeře. Táborský et al. (2007, 23) pojímá systém „… jako způsob organizace herního jednání všech spoluhráčů, v němž je určeno základní rozestavení hráčů, jejich hráčské funkce a tím též stěžejní prostory a formy jejich činnosti“

2)    Ověřování teorií a hypotéz

o        Volejbalový vědec by ověřoval své teorie a hypotézy systematicky a empiricky. Dědek by si vybíral důkazy selektivně, tedy tak, aby vyhovaly jeho tvrzení. A tak by třeba argumentoval: „ … podívej se na Američany, ti taky neobíhají a vyhráli olympiádu (tehdy Soul 1988) a už by třeba opomenul fakt, zda blokování je zrovna jejich dominantní činností, kvůli níž se stali olympijskými vítězi… nebo Rusáci maj hlavně pořádnou pokličku v kůlu (rozuměj dvojblok v krajních zónách II a IV) a neskáčou tam na středu jako jója a jsou nejlepší blokaři na světě“, ale už by třeba nechal stranou individuální blokařské schopnosti, skokanské kvality či ruskou tradici v blokování.

3)    Pojetí kontroly

o        Vědec v oblasti sportovní hry by se snažil, aby pojmenoval vlivy (intervenující proměnné), které mají vliv problém, který zkoumáme. Dědkovi by samozřejmě bylo jedno, zda mluví o své vlastní činnosti nebo o činnosti středového hráče obecně, jistě by se do své argumentace nezakomponoval charakter hry soupeře, schopnosti a možnosti blokujících spoluhráčů o součinnost s obranou v poli, a když, tak by opět hledal argumenty pro podporu svého tvrzení, nikoliv pro nepředpojaté a poctivé řešení problému. Krátce řečeno, rozhodně by Dědek nehledal systém kontroly, který by prověřoval vlastní názor, to ovšem poctivý sportovní vědec udělat musí.

4)    Zaujetí pro poctivé pátrání po vztazích

o        Naše hypotetická polemika je vlastně neřešitelná, protože každý z aktérů jde do boje s jinou motivací: Dědek s cílem apriori potvrdit svůj názor a sportovní vědec s cílem pokusit se nepředpojatě zjistit podstatu problému. Jeden hájí, druhý hledá. Jeden má jasno a nezajímá se případné slabiny, druhý nemá jasno a zajímá se o souvislosti.

5)    Úloha metafyzických vysvětlení

o        Je tu podle Kerlingera ještě jeden bod, v čem se liší zdravý rozum od vědy. Vědec se snaží distancovat se od metafyzických vysvětlení (například: poctivý trénink zdokonaluje morální charakter hráče). Taková tvrzení totiž nelze ověřovat. A co nelze ověřovat, nemůže být použito třeba jako vědecká otázka. Z několika důvodů, nechme ale tento bod stranou.

 

Záměrně jsem Dědkova hypotetická tvrzení postavil až na pomezí hospodských výroků. Záměrně proto, abych dal potencionálnímu vědci určitý náskok, který bude záhy srovnán. Všechno, co jsme přisoudili sportovnímu vědci se jeví jako správné a z hlediska metodologie vědy o tom nemůže být sporu. Hlavní otázkou je ovšem: Potřebuje tak proměnlivý jev jako sportovní hra vůbec nějakou vědu? Pokud ne, pak může polemika ustat a pravdu má Dědek, jelikož byl vynikajícím hráčem, vyhrával a hře rozuměl. Pokud ano, je třeba říci k čemu potřebuje, kde jsou její hranice, jaké metody by měla taková sportovní věda využívat. Co tím chci říct? Odpovím příkladem ze zkoušky, kterou jsem právě vykonal. Zkušební komise mi pokládala otázky typu:

• Proč jste formuloval hypotézu a nevolil jste pouze výzkumné otázky, když jste použil pozorování a ne experiment?
• Proč jste volil pro statistické zpracovaní Mann-Whitneyův test a koeficient d věcné významnosti?
• Proč používáte pojmu „hra“ (když se jedná o rozehru)?
• Jak jste prověřil objektivitu a reliabilitu vašich sledování?

Samozřejmě, položili otázky zcela relevantní obhajobě disertační práce. Zkoušeli mě, aby zjistili moje mezery ve vědecké metodologii. A našli je, samozřejmě (především docent Hendl mi připravil horké chvilky, jelikož jsem v oblasti matematicko-statistického zpracování nebyl dobře připraven). Ale nedostal jsem ani jednu otázku směrem k uchopení problému, který jsem zpracovával. Nedostal jsem otázku na to, co mě stálo nejvíce práce, s čím jsem se nejvíce trápil a v čem mohla být (to by ovšem musel někdo prověřit) největší hodnota mé práce. Vymyslel jsem systém hodnocení, novou metodu – možná ji leccos lze vytknout, ale o tom ani zmínka. Protřepali mě, potrápili mě, konstatovali přednosti a odhalili slabiny a rozdílem jednoho hlasu (tři chybějící členové komise jsou automaticky pokládáni za negativní stanoviska a tak stačil jeden negativní hlas a už jsem měl namále) mi udělili titul Ph.D. Ale nezajímali se o uchopení problému. Chápete to? Z toho mi vychází, že vědcem v oblasti sportovní hry se může stát každý, kdo zvládne vědeckou metodu. Ale co nápad, vhled do problému, intuice, originalita, oborová kompetentnost – ty se snad nemají prověřovat? Pak ovšem není divu, že si teorie s praxí nerozumí. Ke škodě obou. Vědci jsou odtržení a praktici nedovzdělaní. Neexistuje totiž společný obor. Obě komunity se nemohou potkat a prezentací svých názorů se posouvat dál. A tak nadále zůstává můj vnitřní rozpor. Ten ilustruji na jiném příkladu. Viděl jsem minulý týden v Národním divadle Richarda III. S Richardem Krajčem v hlavní roli, výborná záležitost (takže umí nejen písničky) a znovu jsem si položil otázku: kdo věděl víc o psychologii Shakespeare či Freud? Oba. Každý jinak, ale Shakespeare bez ambicí, aby své znalosti lidské psychiky dokazoval. Byl prostě výborným pozorovatelem života a sdělil světu: takto vidím psychologii člověka já a přeberte si to. Soudí ho staletí lidských pokolení a dávají mu za pravdu. Ano, takový je člověk. A tedy resume mého článku: protikladnost světů Dědka Bláhy (a všech jeho „příbuzných“ ve volejbalové komunitě) a komunity poctivé vědy v oblasti sportovních her je nutno sbližovat a smiřovat. Jinak máme malér. Každý z těchto světů si musí zanechat svou identitu (jeden intuici a vtip) – druhý vhled, přesnost a systematičnost, ale musí se potkat, jinak bude volejbal „hospodský“ a věda umělá a odtržená.

Příjemné vánoce přeje Zdeněk Haník