Pan profesor Dobrý napsal v roce 1988 knihu Sportovní hry – výkon a trénink. (Dobrý, L., & Semiginovský, B. Olympia). Měl by ji po mém přečíst soudu každý, kdo si chce utřídit logicky kategorie uvažování v oblasti teorie sportovních her. Tou knihou si prof. Dobrý získal respekt v komunitě trenérů sportovních her. I ve volejbalu trenéři výrazně orientovaní na praxi jako jsou Jiří Zach a Aleš Novák spontánně přiznávali, že myšlenky obsažené v této knize jsou inspirativní a nosné i pro člověka, který stojí v tělocvičně sám připraven řídit „smečku“ volejbalově neotesaných subjektů. Tento profesor Dobrý – ač sám více než osmdesátiletý, vědom si neutěšeného stavu v oblasti teorie sportovních her – sezval několik trenérů z různých sportovních her, kteří si (podle jeho názoru) uvědomují nezbytnost propojení teorie a praxe a zároveň nezastupitelnost jedné či druhé (Ježdík, Hřebík, Bukač atd.)... (Foto: Titulní strana z knihy L.Bukače, kterou jsem doporučoval posledně)

Pan profesor Dobrý napsal v roce 1988 knihu Sportovní hry – výkon a trénink. (Dobrý, L., & Semiginovský, B. Olympia). Měl by ji po mém přečíst soudu každý, kdo si chce utřídit logicky kategorie uvažování v oblasti teorie sportovních her. Tou knihou si prof. Dobrý získal respekt v komunitě trenérů sportovních her. I ve volejbalu trenéři výrazně orientovaní na praxi jako jsou Jiří Zach a Aleš Novák spontánně přiznávali, že myšlenky obsažené v této knize jsou inspirativní a nosné i pro člověka, který stojí v tělocvičně sám připraven řídit „smečku“ volejbalově neotesaných subjektů. Tento profesor Dobrý – ač sám více než osmdesátiletý, vědom si neutěšeného stavu v oblasti teorie sportovních her – sezval několik trenérů z různých sportovních her, kteří si (podle jeho názoru) uvědomují nezbytnost propojení teorie a praxe a zároveň nezastupitelnost jedné či druhé (Ježdík, Hřebík, Bukač atd.). Už tento sám čin ukazuje cestu, jak v osmdesáti letech nestárnout, leč to hlavní je, co je tato sešlost je schopna vyprodukovat. Při setkání jakkoliv, jež bylo ve všech směrech  zajímavé, jsem od začátku upozorňoval na potřebu činů. Nejsme ani orgán nějakého svazu, ani ekonomicky vlivná skupina, tudíž nemáme šanci něco zásadně měnit, pouze ovlivňovat. Přesto se domnívám, že na teoretické disputace na dané téma za zavřenými dveřmi máme příliš málo času a energie. Přišel jsem na schůzku s určitými návrhy, doufám, že dojdou k realizaci. Se čtenáři tohoto webu se chci podělit s jedním názorem Luďka Bukače (jako trenér dosáhl 2x titul mistra světa), který jednak zcela koresponduje s názorem mým a který doporučuji jako jeden ze základních kamenů „učení“ ve sportovních hrách. Obsahuje vcelku banální myšlenku: „ … je třeba změnit zásadně postoj k tréninku ve sportovních hrách – musíme mít stále na paměti, že PŘED KAŽDÝM ZÁSAHEM VE HŘE PŘEDCHÁZÍ ČTENÍ SITUACE A ROZHODNUTÍ …a z toho by mělo vycházet pojetí učení ve sportovních hrách“. Že to pro vás není žádná novinka? To vám věřím … Ale zkusme si to trochu rozebrat: volejbalista či hokejista chce realizovat (řekněme v obou případech provést nahrávku).

1)     Herní sečtělost: výraz „sečtělost“ je myslím vhodný a srozumitelný. Sečtělý člověk je vybaven schopností neztratit se v diskusích na rozličná témata, „herně sečtělý“ hráč, je vybaven schopností neztratit se v rozličných herních situacích. Sečtělost může pomoci normálnímu člověku poznat rychle, o čem je řeč, herní sečtělost pomáhá bleskově hráči rozpoznat, „ o co jde“. Přiznávám, že toto srovnání může trochu pokulhávat, jelikož pro sečtělého člověka následuje intelektuální činnost a u sečtělého hráče následuje realizace pohybového výkonu. Ale princip je stejný. Hráč musel určité situace už vidět či zažít, aby je mohl řešit. Zde se nabízí jedno za východisek pro trénink ve volejbalu.

2)     Řemeslo: když řeknu A, musím doplnit i B. Ano, správně, předbíhám vaše myšlenky …, když hráč čte herní situaci a následně se rozhoduje, co provede, je v tomto rozhodnutí obsažen jednak rozbor situace, ale rovněž anticipace (předvídání) následků případného činu. Jen cynik, diletant či nezodpovědný floutek nebere v úvahu jakou výbavu zvládnutých pohybů má k dispozici a bezmyšlenkovitě provede první pohyb, který ho napadne. Normální hráč, ať dobrý nebo špatný, se více či méně ve zlomku vteřiny rozhoduje, v duchu: „… tato situace si vyžaduje tuto reakci, ale mám na ni…?“ Jinými slovy hráč vytahuje ze svého zásobníku příslušný zvládnutý pohyb, kterým by situaci vyřešil. Právě … ZVLÁDNUTÝ POHYB. To znamená, že mu předcházelo tisíce, desetitisíce či statisíce opakování až došlo k jeho automatizaci, tedy provedení bez vědomé kontroly.

3)     V rozhodnutí je obsažen celý svět: a ještě to není všechno. Kdyby body 1 a 2 dokázaly pokrýt odpověď na tajemnou otázku, jak učit sportovní hru, bylo by možné chytrým tréninkem, který by kombinoval nácvik dovedností s řešením herních situací v tréninku a zápasech, nebylo ba tak těžké „vyrobit hráče“. Jenže ono je to (jak sami víte, vážení kolegové) naopak strašně těžké. Kdysi jsem to vysvětloval na srovnání, jak učit mariáš …, jak vysvětlit tisíce drobných nuancí a odstínů hry, jak vysvětlit, že to, co obecně platí pro tři podobné situace, pro čtvrtou už neplatí, protože …a to ještě u mariáše není na konci ten pohyb, který má zase tisíce odstínů … V rozhodování hráče totiž není jenom čtení herní situace, výběr řešení a realizace pohybu. Je to i tendence každého individua k určitým biologickým typům reagování (Milan Hadrava v době své smečařské slávy nikdy neulíval, jelikož biologicky věřil síle a ne intelektu a přesto řešil smečařské situace v principu správně; Jiří Novák upřednostňuje jisté řešení s minimálním rizikem chyby a volí rovněž správně), jsou tu dále emoce i jakási „emocionální paměť“.  Když mladý fotbalista kope penaltu na Mistrovství Evropy je v této situaci poprvé v životě. Jistě, kopal již stovky penalt a desítky v důležitých zápasech, ale na ME je to poprvé a to je sakra rozdíl. A naopak zkušený fotbalista – hvězda v podobné situaci, třeba penaltového rozstřelu …. Má rovněž za sebou stovky provedených penalt, zažil dokonce již několikrát penaltový rozstřel na významné mezinárodní akci, všechno by mělo být v pohodě, ale není … je tu nová situace, že zmíněný hráč je již „mega-hvězda“ a nikdo mu neodpustí, pokud by selhal. A znovu se hráč ocitá v situaci, v níž je poprvé v životě…, jak se ta branka najednou zmenšuje a brankář naopak zvětšuje, kolik selhání „fotbalových polobohů“ už jsme byli svědky … Chci jenom říct, že v každém rozhodnutí hráče je celá jeho minulost a možná i budoucnost. Jak chcete posoudit, zda Petru Čechovi vypadl míč z ruky náhodou či na základě neúprosného osudu, který odměňuje i trestá vždy s odstupem času. A měl to být trest pro Čecha nebo pro celé družstvo? Kdo to ví? Jedno se však zdá být pravděpodobné, že v herním rozhodnutí je obsažen „celý svět“ hráče.

Co z toho mimo jiné vyplývá? Trenérský cech ve sportovních hrách v České republice zaspal dobu. Na tom se shodují zástupci všech týmových her od hokeje po volejbal. Pan Bukač správně poznamenal, že skrytých kritiků je plno, ale otevřená diskuse skoro neexistuje, jelikož většina trenérů žádný názor nemá a jenom mechanicky provádí v tréninku to, co sami zažili a viděli. Dále říkal, že v Kanadě je zcela běžným zvykem, že trenér má k dispozici DVD o vlastní práci (metodách a postupech), které nabízí, když se uchází o práci či kontrakt. Naši hráči to přeci dělají běžně, že si vyžadují od statistika reprezentace, aby jim udělal sestřih z jejich zápasů, když se prodávají do zahraničí. Proč by totéž nemohli pravidelně trenéři?

A pro praxi?

1)     Učíme-li sportovní hru, musíme mít vždy jako trenérskou prioritu, abychom učili hrát, nikoliv provádět činnosti … a to od první hodiny, kdy hráče dostaneme do ruky.

2)     Účinek tréninku, v němž při provádění činností schází rozhodování, je sporný.

3)     Herní rozhodování obsahuje i bleskovou prognózu potencionálního úspěchu vlastních pohybových dovedností.

4)     Důraz na účelnost herního rozhodování v tréninku nevylučuje vysokou míru zvládnutí pohybových dovedností, naopak: drilovým opakováním nabyté dovednosti usnadňují důležitá herní rozhodnutí.

5)     K hernímu mistrovství je nutné nejen zažít herní situace, ale zažívat je pod vlivem emocí. Na to zřejmě sebedůmyslněji sestavený trénink nestačí a je nutné se do takových situací dostávat prostřednictvím kvalitních a prestižních utkání.

6)     Každá jednostrannost je hráči týmové hry na škodu: dovednosti, kondice, herní rozhodování, emocionální prožívání, týmové souvislosti patří k sobě a zanedbání kteréhokoliv aspektu má neblahé následky.

Příště o Vlastovi Rédlovi a o tom, proč čeští volejbalisté nezpívají hymnu.

V Olomouci 5.7.2008        Zdeněk Haník