Stále se vše točí kolem nešťastné přihrávky. Možná už bude někdo tímto tématem přesycen, ale za sebe mohu napsat, že mě stále více provokuje… V uplynulém týdnu jsem se zúčastnil (jako divák) Českého poháru starších žáků (první „osmičky“). Pro úplnost, starší žáci jsou ročníky narození 1998 a mladší (16 let). V průběhu 2 dní jsem se skoro jednoznačně zaměřil na jedinou herní činnost – přihrávku. Dále jsem měl potřebu na tomto turnaji pohovořit o taktice, strategii rozvoje a uplatnění přihrávky s jednotlivými trenéry.

V následujících měsících se členové metodické komise rozhodli blíže specifikovat problematiku přihrávky. Není tajemstvím nejen pro odbornou volejbalovou veřejnost, že dlouhodobě zaostáváme právě v této činnosti. Od doby, kdy bylo zavedeno do hry libero, si celkem dovedeme poradit na tomto postu (Smolka, Habada, Obdržálek nebo Kryštof). Evidentní je ovšem nedostatek přihrávajících smečařů! Jde o náhodu nebo nejsme schopni systematicky a programově hráče na tento post připravovat? Na místě myslím není potřeba vznášet subjektivní názory, ale snahou bude přinést konkrétní poznatky na základě sledování (ostatních vyspělých volejbalových zemí i domácích soutěží).

Příjem podání je absolutním základem dnešního volejbalu, stejně tak podání, bez něhož dnes nelze vyhrávat! Právě tyto dvě činnosti jsou největšími problémy českého volejbalu. U podání je to jeho stabilita, kde nedosahujeme při stejné účinnosti jako soupeř stejné kazivosti (prostě když tlačíme na podání, kazí více než většina srovnatelných týmů). U příjmu to řeknu rovnou, neumíme přihrávat bagrem! A právě z tohoto důvodu se dnes u bagru opět zastavím.

Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?

Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?

 V následujícím příspěvku přinášíme překlad kapitoly "Biomechanika přihrávky" z vynikající (byť staré, 1984) knihy Biomechanik und Methodik autora Iwoilova. V textu je i odkaz na původní německý text (přeci jenom je nutné mé překlady kontrolovat) ...

Byl jsem dvakrát na výběru Lvíčat dívčí kategorie. Ve Svitavách a v Brandýse. Alešovi se skutečně podařilo dostat se k výběru potencionálních reprezentantek České republiky časově dříve, než tomu bylo u minulých výběrů. Holkám je třináct nebo čtrnáct let, některé měly na sobě ještě trička z minivolejbalu a už je tu cítit závan státní reprezentace..

Trénink přihrávky v herním řetězci se velmi často opomíjí. Příliš často se techniky přihrávky učí ve dvojici proti sobě stojících hráčů. V takovém případě letí míč na hráče vždy frontálně a míč hráč přihrává také pouze před sebe. Učit techniku v nejjednodušších podmínkách vypadá na první pohled smysluplné. Kvalita přihrávky se často měří podle přesnosti. Kritérium dobré přihrávky by však nemělo být v tom, jestli hráč na síti může míč chytit, nýbrž jestli může v ideální pozici provést nahrávku. Když se tedy trénuje přihrávka, patří k ní také nahrávka. Tím mohu kontrolovat kvalitu přihrávky. V takovém případě přecházíme velmi rychle od cvičení dvojice k cvičení trojice nebo čtveřice. Pokud rozfázujeme volejbalovou rozehru, vzniknou herní řetězce, při kterých všichni hráči přímo nebo nepřímo ovlivňují výsledek dané výměny. Hráčům musíme v tréninku objasnit, že nejen ti, kteří přichází do kontaktu s míčem, ale i ostatní se podílí určitým způsobem na úspěchu rozehry. Charakter rozehry ovlivňují nezúčastnění hráči především plněním podporujících a klamavých úkolů.

Přes relativní neúspěch semináře o jednotné metodice bagru či přihrávky bych rád tlumočil to, co mi ve formě klípků vytvořilo jistou představu, jak se vyrovnat s tématem tzv. „jednotné metodiky“. Hojně diskutované téma „jednotné metodiky“ vnímám jako pokus o jednotný, promyšlený a utříděný pracovní postup jak pomocí určitých principů dosáhnout definovaných cílů. Snaha vytvořit takový postup vyústila v obecně přijímaný názor, že pokus o sjednocení metodiky volejbalu by byl obtížný, možná neúčelný a výsledek takového pokusu nejistý. Dle obecného odborného mínění lze ovšem formulovat doporučený postup pro trenéry začátečníky, případně „učitelky v sukních“.