Stále se vše točí kolem nešťastné přihrávky. Možná už bude někdo tímto tématem přesycen, ale za sebe mohu napsat, že mě stále více provokuje… V uplynulém týdnu jsem se zúčastnil (jako divák) Českého poháru starších žáků (první „osmičky“). Pro úplnost, starší žáci jsou ročníky narození 1998 a mladší (16 let). V průběhu 2 dní jsem se skoro jednoznačně zaměřil na jedinou herní činnost – přihrávku. Dále jsem měl potřebu na tomto turnaji pohovořit o taktice, strategii rozvoje a uplatnění přihrávky s jednotlivými trenéry.

 

Nejdříve mi dovolte shrnout fakta:

• Herní prostor za hřištěm nedovoloval plnohodnotné skákané, smečované podání.
• Naprostá většina hráčů byly ročníky 1998. Spíše sporadicky zasahovali do hry hráči ročníků 1999.
• Nebudu daleko od pravdy (nedělal jsem statistiku), když napíšu, že z 90% hráči používali naskočené plachtící podání.
• Řečeno čísly stejná byla i procentuální hodnota přihrávek podání na „prsty“.
• Výchozí postavení přihrávající formace (3 – 4 hráči) bylo na cca 3,5 – 4m od sítě.
• O dvou družstvech by se dalo říci, že měla „hlubší“ postavení – VK Ostrava a ŠSK Beskydy, ale pouze u některých hráčů.
• Pokud bylo zřejmé, že hra bude zahájena plachtícím podáním, hráči se automaticky posunuli blíže k síti.

 Subjektivní názor:

• Hráči věří, že přihrávka prsty bude pro ně jistější.
• Jsou podle mého názoru takto vedeni a učeni.
• Pokud není míč v ose přihrávače nebo těsně vedle ní, dochází ke „srážení“ míče (pravidla nečisté odbití dovolují) přihrávajícím hráčem. Dle mého nejde v pravém slova smyslu o přihrávku a domnívám se, že tuto techniku „přihrávky“ se naučí hráč skoro v každém věku…
• Opakem je můj názor, že by měl hráč ve věku 15 – 16 let umět „nasadit“ bagr v ose i mimo osu těla (další souvislost je i s vybíráním). Pokud učíme hráče systémově přihrávat podobný druh servisu výhradně prsty, potlačujeme nejspíše rozvoj techniky odbitím spodem (bagr).
• Volbu techniky přihrávky prvotně ovlivňuje výběr základního postavení hráče. Pokud se hráč postaví na 3,5 – 4m od sítě, má evidentní záměr – přihrát míč na prsty. V té chvíli nastávají 3 základní způsoby řešení přihrávky míče:

1) Míč letí do osy těla a hráč ho zpracovává odbitím vrchem obouruč (prsty). 

2) Míč letí mimo osu těla hráče. Pokud má servis dostatečnou rychlost (s přibývajícím věkem rychlost narůstá), hráč stihne udělat pouze výpad směrem k míči a většinou jde o nečisté odbití, které je tolerováno. Nevylučuje se, že je míč přesto dopraven do místa, ze kterého je možno zahájit konkrétní útočnou kombinaci.

3) Míč směřuje mimo osu za hráče. Hráč ustupuje vzad a snaží se nasadit vysoko bagr v ose nebo mimo osu těla. Problém je ten, že jde o pohyb náročný na koordinaci pohybu a velmi aktivní práci nohou. To by samo o sobě nevadilo, ale na některé míče nejde jednoduše odcouvat (umístěné do zadní části hřiště). Rychlost letícího míče to jednoduše nedovoluje. Realita je taková, že hráči v žákovském věku tento tip servisů prostě neřeší. Uspokojí se s tím, co obstarají přihrávkou prsty.

 

Hráči i trenéři volí v tomto věku relativně jistější cestu, která ale nevede k dostatečné práci nohou a nasazení „bagru“ do všech poloh.

Ale abych dokončil celou myšlenku a názor. Přihrávka není pouze o „bagru“. Pravidla aktuálně dovolují i nečisté zpracování prvního míče. V rámci hry mini - volejbalu se snažíme upřednostnit zpracování míče odbitím vrchem (prsty).  Hlavním důvodem je právě rozvoj práce nohou, ale ve věku žáků, kdy by měl mít hráč zvládnutu techniku odbitím bagrem, volíme přihrávku „plachty“ prioritně na prsty. Tím potlačuje dle mého názoru herní pohyb a rozvoj techniky „bagru“, která je základem zpracování míče nejen u přihrávky, ale i například vybírání (pole).

Hovoříme o procesu učení a rozvoje techniky hráče. Vycházím z osobního názoru, že hráč by měl být od útlého věku rozvíjen a veden komplexně. Zůstanu-li u přihrávky, hráč by měl, podle mého názoru, ovládat celou škálu techniky, která je spojená s přihrávkou (popsáno v jiném MD). V pozdějším volejbalovém věku by měl být hráč schopen volit, jak konkrétní herní situaci vyřeší. K tomu potřebujeme v našem popisovaném případě prioritně rozvíjet a podporovat odbití spodem obouruč (bagr). Z řad trenérů zaznělo, že pokud chtějí například ve zmiňované soutěži uspět, musí využít „nepřihrávající“ hráče pro přihrávku a prsty jsou „nejmenším zlem“… Pustit si míč na „bagr“ je spojováno s téměř jistým neúspěchem. Není možná tady ten „zakopaný pes“? Na problematiku je potřeba nahlížet komplexně, ale o tom v dalším dopise.