V následujících měsících se členové metodické komise rozhodli blíže specifikovat problematiku přihrávky. Není tajemstvím nejen pro odbornou volejbalovou veřejnost, že dlouhodobě zaostáváme právě v této činnosti. Od doby, kdy bylo zavedeno do hry libero, si celkem dovedeme poradit na tomto postu (Smolka, Habada, Obdržálek nebo Kryštof). Evidentní je ovšem nedostatek přihrávajících smečařů! Jde o náhodu nebo nejsme schopni systematicky a programově hráče na tento post připravovat? Na místě myslím není potřeba vznášet subjektivní názory, ale snahou bude přinést konkrétní poznatky na základě sledování (ostatních vyspělých volejbalových zemí i domácích soutěží).

 

Dříve, než se vám pokusím přiblížit, co bude sledováno TMK, musím předeslat, že o potencionální kvalitě našich elitních přihrávajících smečařů se rozhoduje v relativně útlém věku! Nejde až tak úplně o to, aby začal mladý hráč co nejdříve přihrávat velké množství „míčů“, ale o uvědomění, že zpracování míče odbitím spodem i vrchem obouruč je základním kamenem hry volejbalu! Důležité je stimulovat herní pohyb, vnímat změnu polohy těžiště hráče, aktivační pohyby a procesy těla, reakci a „čtení“ dráhy letu míče atd. Všichni hráči by měli mít v „mladém“ volejbalovém věku dostatek prostoru pro rozvoj této individuální herní činnosti! Nutno brát za základ technického rozvoje hráče! Půjdeme – li dále, je potřeba zmínit nutný výběr vhodných typů hráčů. Praxe mi potvrzuje, že nejsme dostatečně trpěliví a potencionální přihrávající smečaři končí jako diagonální hráči nebo i na jiných postech. Post přihrávajícího smečaře je v dnešním volejbalu nejkomplexnějším postem jak po stránce technické, ale i v kombinaci potřebných mentálních a povahových rysů. Nejde tedy pouze o techniku přihrávky, ale dále například i o reakční rychlost na rychle letící míč atd. Výše napsané se dotýká individuality jedince. Na straně druhé je potřeba si odpovědět na důležité otázky týkajících se strategie a taktiky přihrávky družstva v pozdějším volejbalovém věku, které zpětně indikují, jak a co máme mladé hráče učit a rozvíjet:

• Jakou techniku přihrávky a výchozí postavení (zjednodušeně vzdálenost hráče od sítě) chceme zvolit u přihrávky naskočeného - plachtícího podání? Příklad: Upřednostním zpracování míče, v tomto případě odbitím obouruč spodem (bagr) a tím upravím svoji vzdálenost od sítě a „na prsty“ přihraji pouze „dlouhé“ míče, které jsou směřovány do zadní části hřiště a blízkosti osy těla? Nebo zvolím výchozí postavení přihrávajícího hráče blíže k síti (cca 4,5m) a moji snahou bude zpracovat většinu míčů „na prsty“. Každý z uvedených příkladů má své klady a zápory, ale na tyto otázky je potřeba hledat odpověď!
• Jaké přihrávající formace hráčů (seskupení 2 – 4 hráčů) budu praktikovat a jaká je vazba na techniku přihrávky?
• Důležitou součástí techniky přihrávky jsou aktivační pohyby, které startují celý složitý řetězec pohybů. Je možno zaznamenat několik variant, které mají také vazbu na výchozí postavení hráče na přihrávce.
• Existuje vazba zpracování míče na „prsty“ vzhledem k rychlosti podání?
• U přihrávky skákaného – smečovaného podání je technika až na několik málo výjimek daná rychlosti podání, tedy „bagrem“.
• Zásadní rozdíl a celá polemika „se točí“ kolem přihrávky naskočeného – plachtícího podání. Problém je asi ten, že pokud potlačíme přihrávku „bagrem“ u plachtícího podání, potom otázka může znít: Nebude nám chybět „bravurní“ zvládnutí odbití spodem obouruč i v dalších činnostech jako je vybírání nebo přihrávky skákaného – smečovaného podání?
• Jak přihrávají ostatní vyspělá družstva světa naskočené - plachtící podání? Spíše na prsty nebo bagrem?  Od toho se odvíjí i výchozí postavení a další činnosti. Atd.

Podíváme – li se na problém ze strany začínajících hráčů, měli bychom dle mého mít jasno ve výše položených otázkách, které naznačují proces učení. Kolegové trenéři mi jistě odpustí poznámku. Stačí se podívat na turnaje starších žáků a pochopitelně kadetů. Ilustrativní pohled – jeden hráč přihrává stejný typ servisu prsty hodně blízko u sítě a druhý vedle něj bagrem o 3 metry dále. Trenérova reakce: Když mu to vyhovuje, ať si to přihraje, jak chce… Nevylučuji výjimky, volejbal je ostatně pouze hra, ale je toto správný přístup v procesu učení a naplnění určitého strategického plánu s výhledem do střednědobé budoucnosti mladého hráče a našich elitních družstev? Hlavně, za 3 – 4 roky hráč i trenér najednou zjistí, že neumí „nasadit“ bagr. Má zažité jiné pohyby a fixovány určité stereotypy… Řešení se nabízí, neumí přihrávat, dáme ho tedy na „účko“ nebo blok. To je myslím bohužel častá realita.

Vysvětlení k přiloženému videu a statistice. Na příkladu organizace přihrávky družstva Holandska (natočeno na kvalifikaci v Opavě) si prosím prohlédněte, jaké mají výchozí postavení a jak realizují aktivační pohyby, jakou techniku přihrávky používají. Druhé video družstva Česka je příkladem jiného pojetí techniky přihrávky a posléze i organizace hry v komplexu 1. Otázka nestojí tak, co je lepší, ale jde o porovnání a vytvoření si vlastního názoru. Statistický list zachycuje sledované parametry přihrávky TMK u příležitosti kvalifikace na MS v Opavě. Rychlost byla měřena mobilním radarem. Budeme průběžně informovat.