Myslím, že vzhledem k událostem minulého týdne nemá cenu začínat žádné nové téma, neboť veškerý zájem veřejnosti se točí kolem Zdeňkovy abdikace. Tvoří se více či méně složité spekulace o tom, kdo může za jeho rezignaci, proč to udělal. Vina je házena na jednoho nebo druhého (však je jasné na koho). Málokdo věří Zdeňkovu vysvětlení, které mně se zdá vcelku srozumitelné a i pochopitelné. I když s tímto rozhodnutí nemusím souhlasit, tak ho každopádně respektuji. Reprezentace běží dál a již po krátké přestávce se připravuje na evropské mistrovství. Minulý týden od středy do neděle to bylio v Nymburce, nyní ode dneška do zítřka v Brně, v pátek a sobotu se hraje na Slovensku v Nitře a v úterý 1. září se již letí do Turecka. Posledně jsem otevřel otázku zdravotního stavu a trochu jsem zveřejnil okolnosti posledně proběhlé kvalifikace, kdy někteří hráči nebyli na tom zdravotně zcela v pořádku. Objevil se sice jen jeden diskusní příspěvek pod přezdívkou „Aleš“, který nakousl vcelku zajímavou otázku, kterou je prevence.(na snímku juniorský reprezentant Jan Vobejda a jeho rovná páteř a symterické uspořádání svalstva zad)

Dospěl jsem k názoru, že k podávání špičkových výkonů v beach volejbalu je třeba spolupracovat se sportovním psychologem. Beru, není to kdovíjaká novinka, ale v Čechách se s tím sportovci moc nechlubí, stejně jako normální populace není zvyklá chodit k psychologům (a mnohdy by to bylo velice vhodné). Přitom dnešní uspěchaná a vystresovaná doba k tomu vede. Lidé jsou podráždění (když čtu příspěvky čtenářů tohoto webu, tak je to víc než polovina...), reagují neadekvátně, asertivita jim nic neříká a potřebovali by pomoc zvenčí. Tedy od někoho, kdo rozumí lidskému nitru. Hrál jsem dlouhá léta jak indoor, tak i beach volejbal a můžu srovnávat. S Markem Pakostou jsme byli skvělej tým, zatápěli jsme většině soupeřů, měli strach z jeho bloku a pro mě bylo ctí hrát za tak vysokým a zkušeným blokem. Ale přišla doba, kdy na nás sedla ponorka a nebyli jsme schopni se z ní vyhrabat. Zdeněk Haník mi po čase vyčítal, proč jsme nesáhli po nějakém trenérovi nebo psychologovi, který by nám vysvětlil „o čem to je“ a naučil nás nějaké fígle, jak krizi překonat.

Po viacerých článkoch, ktoré sa dotýkali samostatne jednotlivých odvetví fyzickej prípravy sa opäť pozrieme na niektoré východiská a poukážeme na možnosti a „nemožnosti“ kondičnej prípravy v tomto období. Moderný svetový volejbal si vyžaduje dobre pripravených hráčov a hráčky, ktorí sú schopní aktívne zasiahnuť do hry počas piatich setov. Odohrať prvý set väčšinou nie je problém pre žiadneho hráča, ale aktívne zasiahnuť počas celého piateho setu už nie je také jednoduché. A to od začiatku do konca v plnom nasadení, s dostatočnou razantnosťou úderov a aktívnym pohybom po ihrisku. Ale k pohybovej dokonalosti... skôr môžeme povedať optimálnosti sa treba prepracovať. Žiadnemu hráčovi nič nespadne samé od seba do náruče, odkiaľsi, ale musí dlhodobo a tvrdo na sebe pracovať. A práve fyzická zdatnosť je prvok, na ktorom môže pracovať každý a nepotrebuje k tomu žiadne mimoriadne materiálne zabezpečenie. 

  Posledně jsem se zabýval bariérami ve výkonu sportovce, které jdou nějakým způsobem alespoň částečně objektivizovat (popsat, změřit apod.). Jsou to tělesné, technické i taktické bariéry. Nyní to bude horší a záleží na trenérech do jaké míry budou umět postihnout bariéry následující. V první řadě jsou to týmové bariéry. Termín „tým“ určuje a hodnotí celistvost jeho jednotlivých členů. Veškeré bariéry zahrnují potom jakékoliv narušování jednoty ze strany jeho jednotlivých článků. Tedy to jakou měrou přispívají jednotliví hráči nebo ostatní členové týmu k celkovému týmovému výkonu. Jednou z metod odhalení překážek je hledání odpovědí na následující otázky: Je tým dobře sladěný, aby byl schopný vyhrávat? Je týmová práce na úrovni soutěže, kterou hraje? (Hraje dobře ve srovnání s nejlepšími, ale ne tak dobře proti slabším týmům). Jsou hráči oddáni týmovým záležitostem plně nebo jen částečně? Kdo je vůdce týmu (kromě trenéra)? Jak jedná tým s náhradníky? Jsou hráči schopni se hecovat a povzbuzovat navzájem?

Volejbal je extremně náročný sport na tělesnou přípravu. Není ani aerobní a ani čistě anaerobní. To vyžaduje neobvyklou kombinaci obou energetických systémů. Kondice a tělesná zdatnost jsou dvě části výkonu hráče, které jsou zcela pod jeho kontrolou. Mohou být tak zdatní, jak chtějí být. Potřebují tomu dát jen nezbytný čas a úsilí. Se stále rostoucím příspěvkem vědy pro metodologii by se mohlo zdát, že je vše nebo většina již vymyšlené, zjištěné a zkontrolované. Že existují univerzální programy pro zvyšování tělesné kondice a tím pádem i výkonnosti. K našemu zklamání je věda stále ještě daleko od poskytnutí všech odpovědí. Přesto se však dělá hodně, o čemž svědčí množství literatury vydávané ve světě (hlavně USA), ale dnes i u nás. Velký význam má hlavně literatura zabývající se teorií tělesné přípravy.

Opäť sa blíži čas, kedy sa nám hráči začnú vracať s prázdnin a my u mnohých iba tŕpneme, v akom stave sa vrátia. Väčšinou poznáme svoje "ovečky" a vieme predpokladať, že ako a s kým budeme začínať novú sezónu. Lenže sa nám môže stať, že aj u hráčov, u ktorých nepredpokladáme problémy a dúfame, že sa neváľali iba niekde na pláži, po ich návrate iba neveriacky točíme hlavou. Ako potom budeme začínať sezónu, záleží hlavne na stave a úrovni schopností s ktorými sa nám hráči vracajú z dovoleniek. U "profesionálov" zistíme, že nie že iba výrazne neklesli vo svojej fyzickej výkonnosti, ale dokonca pracovali na tých schopnostiach ktoré mali slabšie. Ale ruku na srdce... takých máme minimum. Väčšina si raz za čas išla niekde zahrať volejbal na piesok, alebo na pláž. Možno občas zašli niekam do posilňovne, ale to väčšinou iba preto, aby mali dobrý pocit. No ťažko môžeme čakať, – a to hlavne u mladších jedincov, že sa systematicky zaoberali nejakou fyzickou prípravou. A to ešte sme nespomenuli ženy, kde môže dôjsť k výraznejšiemu nárastu telesnej hmotnosti. 

Bolest je základní příznak onemocnění, poranění nebo poškození všech orgánů těla, v našem případě pohybového aparátu. Bolest je však zároveň velice subjektivní příznak a práh bolesti často bývá nastaven u různých jedinců jinak. Znamená to, že dva lidé reagují na stejný druh poranění jinak. Jinými slovy: každý vnímá bolest jinak při stejném charakteru onemocnění. Bolest je příznak zásadní. Její přítomnost vždy poukazuje na to, že je něco v nepořádku a že se něco děje. Velmi častou stížností je bolest zad, nebo bolesti v jednom nebo více kloubech. Mohou být jediným steskem, mohou ale také doprovázet nebo doplňovat potíže jiné. Vždy se však musí brát vážně. Jejich příčina je sice poměrně často banální, např.: přetížení, špatná statika, banální úraz nebo jako příznak opotřebování kloubů. Podkladem však může být také zánětlivý proces (nejhorší je infekční zánět), systémové onemocnění (revmatismus) nebo nádor. Rozpoznání příčin bolestí zpočátku vyžaduje hlavně správné hodnocení lékařem i pacientem.

Čím silnější soupeř, tím více se cítíme pod tlakem. Této skutečnosti se musíme nějak bránit, pokud nechceme být utlačeni. Je tedy třeba zvýšit vlastní kvalitu, efektivitu a být rezistentní proti stresu. To se týká prakticky všech oblastí našeho života, hospodářství, kultury, umění, sportu, běžného dne. Možností, jak vyřešit tyto situace, je tzv. „homeopatická myšlenka“. Srovnávat stejné se stejným. Tedy učit se odolávat stresu tím, že pod tlakem žijeme. Existuje mnoho možností jak takového cíle dosáhnout. Pokud soupeř začíná mít navrch, vyvede náš tým z rovnováhy. Jednotliví hráči to snáší různě, začnou ze svého kompaktního výkonu polevovat. Báze se začíná kymácet. Teď bude záležet na tom, co jsou hráči zvyklí vydržet. Thom Artner se zamyslel, jak tyto situace, být pod neustálým tlakem, simulovat v tréninkovém procesu.

Každý volejbalista sa raz dostane k bodu, keď si musí povedať – A JE TU KONIEC... U niekoho je to pomerne skoro, ak jeho zdravotné, sociálne, alebo akékoľvek iné problémy prerastú do takých hodnôt, že hráč musí skončiť s aktívnou činnosťou. U iných je to pomerne „neskoro“, teda až niekedy okolo štyridsiatky. Takýto jedinci sú tí šťastlivejší, lebo ich telesná schránka a aj ostatné podmienky umožňujú vysoko výkonnú aktívnu činnosť až do takéhoto športovo veteránskeho veku. Ale jedno je isté, u každého raz nastane ten moment, že je koniec. Teraz je práve tá doba, kedy sa takýto jedinci rozhodujú, či si ešte budú vybavovať novú zmluvu u niektorého domáceho, alebo zahraničného klubu, alebo či sa už budú volejbalu venovať už iba rekreačne.

Každý volejbalista sa raz dostane k bodu, keď si musí povedať – A JE TU KONIEC... U niekoho je to pomerne skoro, ak jeho zdravotné, sociálne, alebo akékoľvek iné problémy prerastú do takých hodnôt, že hráč musí skončiť s aktívnou činnosťou. U iných je to pomerne „neskoro“, teda až niekedy okolo štyridsiatky. Takýto jedinci sú tí šťastlivejší, lebo ich telesná schránka a aj ostatné podmienky umožňujú vysoko výkonnú aktívnu činnosť až do takéhoto športovo veteránskeho veku. Ale jedno je isté, u každého raz nastane ten moment, že je koniec. Teraz je práve tá doba, kedy sa takýto jedinci rozhodujú, či si ešte budú vybavovať novú zmluvu u niektorého domáceho, alebo zahraničného klubu, alebo či sa už budú volejbalu venovať už iba rekreačne.