Noha. Plochou malá část lidského těla, bez které bychom nemohli chodit. Ba co víc. Noha dokazuje úžasnou stavební konstrukci „stavitele“ člověka. Neboť její malá plocha a dokonale vypočítaný systém dvou vzájemně se podporujících kleneb unese celou váhu těla. A že to je někdy váha. (V nemocnici, kde pracuji se místní chirurgické oddělení zabývá léčbou obezity a viděl jsem zde postavu vážící 192 Kg při 185 cm výšce. To se každému nepovede.). O noze se dá psát dlouze. Nejprve něco zajímavostí. Člověk vznikl vývojem z primátů. (Jiná teorie mluví o tom, že člověka vytvořil Bůh šestý den svého snažení, ale asi to nebude pravda). První primáti žili před 70 miliony let. Předchůdci dnešních lidoopů žili před 30 miliony let. Větev vedoucí k vývoji dnešního člověka se odklonila od vývojové větve velkých opic před 15 miliony let. Kdy a jak došlo k tomu, že tento pračlověk začal chodit po dvou se neví. (bipední typ chůze: pes = lat. noha, bi = dva). Tento typ chůze je typický pouze pro člověka. Lidoopi, kteří jsou také schopni vzpřímené chůze, se pohybují na zemi po čtyřech.

Noha. Plochou malá část lidského těla, bez které bychom nemohli chodit. Ba co víc. Noha dokazuje úžasnou stavební konstrukci „stavitele“ člověka. Neboť její malá plocha a dokonale vypočítaný systém dvou vzájemně se podporujících kleneb unese celou váhu těla. A že to je někdy váha. (V nemocnici, kde pracuji se místní chirurgické oddělení zabývá léčbou obezity a viděl jsem zde postavu vážící 192 Kg při 185 cm výšce. To se každému nepovede.). O noze se dá psát dlouze. Nejprve něco zajímavostí. Člověk vznikl vývojem z primátů. (Jiná teorie mluví o tom, že člověka vytvořil Bůh šestý den svého snažení, ale asi to nebude pravda). První primáti žili před 70 miliony let. Předchůdci dnešních lidoopů žili před 30 miliony let. Větev vedoucí k vývoji dnešního člověka se odklonila od vývojové větve velkých opic před 15 miliony let. Kdy a jak došlo k tomu, že tento pračlověk začal chodit po dvou se neví. (bipední typ chůze: pes = lat. noha, bi = dva). Tento typ chůze je typický pouze pro člověka. Lidoopi, kteří jsou také schopni vzpřímené chůze, se pohybují na zemi po čtyřech. Dalším typickým znakem pro člověka jsou nožní klenby: příčná a podélná. To žádný jiný živočišný druh nemá. Vývoj klenby dovoluje rovnoměrné rozdělení zátěže na celou plochu nohy. Anatomicky se vlastní noha (od hlezna dolů) skládá z 26 kostí a dělí se na tři části. Zánártí (tarsus), nárt (metatarsus) a články prstů. Česká terminologie se trochu rozchází s latinskou a je i nelogická, protože latinské meta je předložka pro něco, co je za něčím (tedy doslovný překlad metatarsu je zánártí, kdežto tarsus je nárt). Z tarsálních (zánártních kostí) je nejdůležitější pata. Postavení paty na podložce při zátěži je základní pro postavení nohy a od paty se odvíjí všechny rady pro dobré boty a správnou chůzi. Jinak je zde celkem 7 kostí (kromě patní ještě hlezenná, loďkovitá, krychlová a tři klínové). Nárt je tvořen pěti přibližně stejně vypadajícími kostmi a články prstů jsou vytvořeny ze čtrnácti kostí. Každý prst má tři články až na palec, který má články dva. Jednotlivé kosti tvoří mezi sebou klouby, které jsou zpevněny vazy. Součástí nohy jsou i svaly. Jednak jsou to šlachy svalů začínajících na bérci a výše. Jsou to dlouhé ohybače a natahovače prstů a svaly, jejichž šlachy stabilizují hlezenný kloub a také obě nožní klenby. Dále jsou to bříška a šlachy krátkých svalů: natahovačů a ohybačů prstů, které začínají i končí na noze. Na plosce nohy je ještě jeden útvar, který se nazývá plantární aponeurosa. Je to silný vazivový útvar rozepnutý od paty až po klouby mezi nártními kostmi a prvními články prstů. Udržuje tonus klenby a hlavně chrání cévy a nervy procházející ploskou nohy. Již jsem se zmínil o klenbě nožní. Člověk má dvě na sebe téměř kolmo orientované. Příčnou a podélnou. Vrchol podélné klenby je v místě loďkovité kosti (os naviculare). Příčná klenba má vrchol v klínovitých kostech. Při stoji noha spočívá na podložce, hmotnost je přenášena přes hlezno na hlezennou kost (talus) odtud na patní kost a na přednoží (vše, co je před hleznem). Měkké tkáně nohy působí jako viskosní a elastický nárazník. V kůži nohy jsou tlakové receptory, které zaznamenávají otřesy a pohyby podložky. Ty potom informují vyšší etáže, odkud jsou automaticky řízeny malé korekční pohyby k vyrovnání. Stavba nohy zůstává stejná i při zatížení. Pokud ne, jedná se o vadu. Klenby drží klouby a vazy nohy a i bez svalové práce noha „drží“ v původním tvaru. Pata je zatížena více jak přednoží. Chůze je nejdůležitější a nejzákladnější druh pohybu. Je charakterizována tím, že po celou dobu je tělo v kontaktu s podložkou (na rozdíl od běhu). Krok začíná dotykem paty a končí odtržení prstů od podložky. Zde bych chtěl zdůraznit postavení paty a celé nohy. Hlavní zátěž je na celé patě a zevní straně nohy. Pokud se podložky nedotkne jako první pata, je to vada. Jinak biomechanika chůze je složitá a přesahovala by rámec tohoto sdělení. V počáteční fázi se noha zatíží ze zevní strany a jak se ploska odvíjí od podložky zatěžuje se i postupně vnitřní část nohy. Zde je právě třeba dát pozor u sportovců hlavně u výběru bot. Důležité je postavení a vedení paty, pokud je pata volná. Zjistíme to, když se postavíme na celou nohu a kontura Achillovy šlachy by měla být zhruba kolmo na podložku. Při vadě míří osa ven od těla (odborně se tomu říká valgosní postavení paty). Což se objevuje poměrně často. Méně často se objevuje vada, kdy jde osa Achillovy šlachy stáčí mezi nohy (varozně). Při těchto poruchách musíme hlavně dbát na šířku zadní části boty. Pata v ní musí držet a nesmí být volná. Pokud tomu tak je, je třeba boty vyměnit. Ze špatného postavení paty vychází hodně potíží celé nohy. Z toho logicky vyplývá i užití vložek. Ta musí splňovat hlavně to, aby umožnila zátěž zevní strany nohy. Tedy měla by držet patu v kolmém postavení na podložku a pokud bychom chtěli ještě další úpravu, tak potom by měl být zvednut vnitřní okraj vložky, právě proto, aby se více zatížila zevní strany nohy. Proto asi sériově vyráběné vložky jsou většinou zbytečné a je to jen zbytečné vyhazování peněz. Pokud by chtěl sportovec mít vložku do bot, měl by si ji nechat udělat podle odlitku a otisku jeho vlastní nohy přesně na míru. Hodně se poslední dobou rozšiřují viskoelastosní gelové vložky na míru, které určitě mají význam a splňují všechny podmínky. Nevýhodou je jejich poměrně vysoká cena. Vložky však nejsou vždy nutné. Hlavní užití mívaly při léčbě tzv. plochých nohou, o tom však někdy příště.

Velké Meziříčí, 1.7.2009 Petr Juda