Vedle bloku je vybírání v poli nejdůležitějším prostředkem k obraně tvrdých útoků a je rozhodujícím faktorem pro zakládání protiútoku. Obrana vyžaduje u hráčů sílu v nohách, rychlost a morální nasazení.
Vážení trenéři,
jak již možná víte z oficiálních stránek volejbalového svazu, metodický úsek ČVS pořádá Trenérské symposium – jednu z nejvýznamnějších metodických akcí konaných v tomto roce. Dovolte mi, abych Vám tuto akci představil i na těchto stránkách a zároveň Vás pozval do Českých Budějovic!
Právě v Českých Budějovicích, které v letošní sezoně hostily i utkání Ligy mistrů, se tato akce bude konat a to ve dnech 8. – 9. června. Motivem pro přidělení této akce právě jihočeské metropoli byly jednak výborné podmínky, které nám tamní spoluorganizátor Vojtěch Zach nabídl a také snaha dostat tuto významnou akci na druhou stranu republiky po dvou úspěšných letech, kdy akce podobného rozsahu probíhala v Čeladné.
Při rozdělení rolí se trenér často dostává do těžké situace, pokud má v týmu rozdělovat role, které se zvenčí zdají nepodstatné. Právě tyto role však často rozhodují o vítězství a úspěchu týmu. Úloha trenéra je dát těmto hráčům pozitivním způsobem najevo, jak moc jsou pro tým potřební, zatímco „superstars“ dávají vedle hřiště televizní rozhovory. Pokud je každý hráč v týmu srozuměn se svou rolí a tu také akceptuje, má tvůj tým velké šance být úspěšný.
Trénink jednobloku
Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?
Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?
Regenerace je nezastupitelnou součástí tréninkového procesu. Napomáhá ke zvýšení kvality tréninkového úsilí a vytvoření podmínek pro další růst výkonnosti. Její formy jsou nejrůznější. Individuálně se odlišují podle předcházející činnosti a podle intenzity a délky trvání zátěže. Kvantita, kvalita a volba správných postupů regenerace spadá do kompetence trenéra (konzultuje s lékařem či fyzioterapeutem).
Ve snaze po zvyšování výkonnosti hráčů se trenéři zaměřují především na problematiku jejich zatěžování a v řadě případů opomíjejí fázi zotavení. Nedostatečné zotavení však způsobuje snížení výkonnosti hráčů. Z tohoto důvodu jsou nutné znalosti nejen o principech zatěžování, ale i o průběhu zotavných procesů a jejich použití v praxi.
Dříve byl volejbal učen jako hra uzavřených schopností. Cvičení ve dvojici, útok obrana ve dvojici, útok na síti ve dvojici, syntetická cvičení a pak se hrálo. I v Itálii se dříve bagrovalo, bagrovalo, bagrovalo, pak odbíjelo prsty, prsty, a zase prsty. A když už byli hráči konečně schopni odbíjet, přišla na řadu hra. NUDA. Hráči byli nemotivováni.
Děti, když přijdou na trénink, první jejich otázka je: „Trenére, kdy budeme hrát?“ A to je také otázka, kterou jako trenéři musíme mít stále v hlavě. Bezpodmínečně. Kdy hrajeme?
Často v současné době slyšíme pojem trenérská filozofie. Filozofie, která nejvíce ovlivnila na začátku 90. let celosvětový volejbal, je filozofie Julia Velasca. Argentinský trenér přinesl do tréninkového procesu zcela novou koncepci, která se řídila jasným principem:
UČIT SE HRÁT
Všechno začíná hrou. Jasná myšlenka, že? Dlouho jsme si mysleli, že hráči se musí nejdříve na našich trénincích naučit základní techniku individuálních činností. Jakmile se ji naučí, mohou hrát. To však neodpovídá realitě! Hra není sumářem základních technik!
Zopakujme zásadní sdělení z minulého dílu: útok prvním sledem je útok středových hráčů, při němž odraz útočícího hráče nastává před odbitím nahrávače. Jedná se součinnost dvou hráčů útočníka a nahrávače. Pokusil jsem se minule (marně) položit vám dvě otázky k přemýšlení ve formě domácího úkolu: