K dnešnímu tématu článku mě přivedli brněnští kolegové, hlavně zřejmě Richard Wiesner, kteří pojali Mistrovství republiky starších i mladších žákyň jako mezinárodní mistrovství reprezentací, kteří se účastní světového šampionátu juniorek v Brně. A tak jsme zjistili, že Italky ovládly mistrovství republiky starších žákyň, Brazilky dominovaly v mladších žákyních. Zalistoval jsem v kupě německých časopisů Volleyballmagazin a vzpomněl jsem si, že i medailisté z olympijských her mají ve své hře určité problémy, které je třeba odstranit vhodnými cvičeními. Rusko například neúspěšně útočilo po vybraných míčích v poli, Brazílie hůře stavěla kompaktní blok proti útoku soupeře, Němcům se nedařilo útoku po přihrávce, Italové nacházeli rezervy v servisu. Předkládám dnes soubor cvičení pro mládež, která bojuje se stejnými problémy, jako účastníci olympijských her.

Trenéři převážně mládežnických kategorií si často stěžují na nedostatek tréninkových jednotek, na čas, který mohou při tréninkovém procesu svým svěřencům věnovat. Halu ovšem nenafouknete, více času nedostanete a musíte si zapřemýšlet, jak nejefektivněji čas využít. Například již úvodní fázi rozcvičení a zahřátí organismu můžete využít k nácviku techniky různých dovedností. Tady je pár typů, jak optimálně využít tréninkovou jednotku:

• Zařaďte již do první fáze rozcvičení kontakty s míčem
• Vyvarujte se cvičení a pohybů, které jsou vašemu sportu vzdáleny. (Například zdlouhavé běhání před tréninkovou jednotkou)
• Rozcvičení veďte tak, aby plynule navázalo na hlavní náplň tréninkové jednotky
• Veďte své svěřence již při rozcvičení směrem k hlavnímu tématu tréninku

Na základě analýzy posledního evropského šampionátu žen v Itálii a Srbsku přinášíme volejbalová cvičení, která jsou zaměřena na odstraňování nedostatků jednotlivých evropských týmů. Každý trenér si musí u svého týmu nejprve vyhodnotit, které činnosti je třeba nejvíce zdokonalovat a poté správná cvičení zakomponovat do tréninkových jednotek.

Srbsko – Jedenáctka před sedmičkou – Tréninková forma ke zlepšení hry po příjmu podání

Dva týmy hrají proti sobě v šesticích a zůstávají v předem dohodnuté rotaci, např. na začátku oba týmy s nahrávačem v zóně I. Družstvo, které útočí po přihrávce podání, musí získat jedenáct bodů dříve, než získá podávající družstvo sedm bodů.

Volejbaloví fanoušci s povděkem kvitují změnu posledních let, ve kterých se - hlavně u mužského volejbalu – volejbalové výměny prodloužili a zatraktivnili. Hlavním důvodem této změny je zlepšení obranné práce jednotlivých týmů na síti. Michael Warm, reprezentační trenér Rakouska, představuje inovativní trénink dvojbloku od rozcvičení až po závěrečnou fázi.

V úvodní fázi představené tréninkové jednotky hraje velkou roli především běžecká technika. Správný rytmus je totiž u všech blokařských akcí velmi důležitý. Trenér se snaží naučit tuto kompetenci pomoci tleskání. Po rozcvičení následují posilovací cvičení zaměřená na tonizaci svalů trupu a proprioceptivní cvičení se zaměřením na svalstvo kolem kolene. Schopnost vnímání hraje u blokování také velmi významnou roli, proto jsou první cvičení této tréninkové jednotky zaměřená právě na tuto schopnost.

Trénink koordinačních schopností je s přibývajícím věkem více specializován na hru. Vytvořením tlaku na vnímání a rychlou reakci hráčů na řešení situace se zvětšuje koordinační potenciál volejbalistů. V těžkých situacích jsou hráči nuceni použít různé technické varianty základních dovedností, které podporují jejich herní kompetenci. Speciální trénink koordinačních schopností s přibývajícím věkem roste, často se na hráče kladou větší nároky, než které se objevují ve hře. Pro smysluplnou realizaci cvičení musí trenér znát měřítko jejich nároků. Jako příklad uvádíme specializovaný trénink libera.

Každý trenér se snaží v každé tréninkové jednotce nabídnout svým hráčům co nejlepší program. Spokojené tváře hráčů, kteří sice unaveně leží na palubovce, ale vědí, že se opět ve svém volejbalovém vzdělání posunuli, je pro trenéra největší odměna. Ale předtím než je trénink u konce, čeká trenéra hodně práce. V podstatě existují dvě oblasti, ve kterých může trenér dokázat své umění. Plánování a následná realizace tréninku. Je jasné, že trenér může své kvality v realizaci tréninku ukázat jen tehdy, když již dopředu přemýšlel o alternativách, různorodostech a možných problémech, které mohou v tréninku nastat. Pokud trenér v této oblasti šetří, musí spotřebovat mnoho energie a velkou část své kapacity na to, aby se cvičení rozběhlo. Tím pádem nemůže větší část svých schopností věnovat vedení hráčů, dávání správných tipů a být jako kompetentní rádce hráčům k dispozici.

Trenér, který se při tréninku zabývá plánováním, vypadává z procesu realizace

Každý trénink je něčím jiný, tím pádem je i plánování pokaždé jiné. Přesto probíhá plánování na tréninkovou jednotku podle jednotného schématu. Existuje pět kroků, které je trenér povinen plnit, pokud chce naplánovat správnou tréninkovou jednotku.

Proprioceptivní trénink se etabloval ve fyzioterapii, slouží k nápravě špatného držení těla, pohybových omezení a bolestivých oslabení. V těchto oborech se zkouší zesíleným a cíleným zásahem docílit fyziologickou rovnováhu sil mezi jednotlivými články pohybového aparátu. Tímto proprioceptivním nebo senzomotorickým tréninkem se zvyšuje vnímání postavení jednotlivých segmentů těla a pocitu pohybu. Myšlenkou proprioceptivního tréninku je stabilizovat techniku pomocí senzomotorického impulsu. Pod propriocepcí rozumíme vnitřní vnímání postavení segmentů těla a napětí svalů pomocí proprioceptory.

Volejbal je technicky velmi náročná hra, která je závislá na umění jednotlivých aktérů hry. Bez techniky si hráči nezahrají, hrát volejbal je tedy velká technická výzva. Z tohoto důvodu musí volejbalisté rozvíjet vedle stabilní a variabilní techniky také koordinační schopnosti.

Minivolejbal tři proti třem nabízí základ pro pozdější „opravdový“ šestkový volejbal. Důležité je, abychom maximálně využili možnosti her na menších hřištích a neredukovali náš trénink na hru, jejíž pravidla používáme v mistrovských zápasech. Úkolem a povinností trenéra je žonglovat s pravidly tréninkových her tak, aby byli hráči co nejvíce konfrontováni s jejich náročností. K tomu jsou hráči nuceni k takovému hernímu chování, které je potřebné k jejich perspektivnímu vzdělávání ve hře. Pokud si někdo dává v tréninku za cíl již od raného dětského věku připravit mladé hráče na zápasové utkání, jedná velice krátkozrace a bezohledně vůči svým svěřencům. Dobrý hráč přijme herní situaci za výzvu a podle toho se i k této situaci postaví. Během rozehry provádí pohyby s míčem nebo bez míče, které mu pomáhají rozehru vyhrát. To znamená, že se hráč vždy připravuje na pravděpodobný průběh rozehry a volí rozhodnutí, jejichž akce by měla co nejvíce podpořit tým v zisku rozehry. Tato rozhodnutí musí být co nejrychleji zrealizována, což vede k tomu, že hráč zůstává během celé rozehry neustále aktivní.

Už v minivolejbalové hře 2 proti 2 mohou být trénovány herní situace hráčů po vlastní obraně. Náš tým brání jedním hráčem na síti a jedním hráčem v poli soupeřův útok a po obraně se snaží útočit proti jednobloku soupeře. Hráč v poli se postaví do diagonálního směru a snaží se bránit míče letící přes blok. Tvrdý útočný úder mimo blok není v této kategorii běžnou záležitostí, proto se blokující hráč snaží blokovat přímý směr útočníka. Bránící hráč v poli se snaží reagovat na technické údery směřující do lajny nebo ostré diagonály. Udržet míč ve hře po útočném úderu soupeře je však pouze první část stanoveného úkolu. Dalším úkolem našeho týmu je po úspěšné obraně získat bod. To nemusí být jednoduchá úloha, zvláště když musí blokující hráč během krátké doby doběhnout do místa nahrávky a nahrát. Útočit pod velkým úhlem mezi nahrávkou a rozběhem na útočný úder také není snadnou záležitostí. Existuje několik variant, jak tuto svízelnou situaci vyřešit, které se podobají opravdové hře a které hráče v tréninkovém procesu vzdělávají v úspěšném řešení herních situací. V tomto případě je to úspěšná obrana míčů, které jsou útočníkem vedeny mimo blok a vědomá snaha hráčů přihrát přesně do místa odbití.

Hraní a trénování na písku působí motivačně a znamená pro halové hráče změnu a zpestření. V tréninku na písku dochází k speciálním efektům, které haloví volejbalisté mohou využít. Pískový povrch nabízí oproti tvrdé palubovce vlastnosti, které mohou efektně posloužit tréninkovému procesu. Největší zvláštností je, že se jedná o povrch, ve kterém je každý pohyb složitější než v hale a u pohybů je vyžadována silná změna v pohybových charakteristikách. Každý pískový povrch je svou strukturou, vlhkostí, čistotou a hloubkou jiný. K tomu počítejme změnu počasí, slunce, déšť, venkovní teplotu. Kdo se těmto podmínkám dokáže postavit, bude v lehčích halových podmínkách úspěšnější. Na písku by se mělo trénovat na boso, abychom docílili efektu posilování svalových skupin chodidla. Rychlost pohybu a dynamika skoků jsou v písku menší než na palubovce. Přesto se hráči snaží vyvolat stejný pohybový vzorec a tím ještě více nevědomě působí proti odporu. Každý pohyb v písku je těžký a slouží k rozvoji silových vlastností. Po adaptačním procesu dochází ke změně atletických schopností, které hráč zautomatizoval v hale. Při tomto procesu dochází k inervaci svalových tkání a tím k tréninku vnitřní a mezisvalové koordinace.  Sportovci si musí zvyknout provádět každou pohybovou činnost s maximálním startem, švihovou a rychlostní silou a nasazením. Pouze tak lze v písku docílit dynamických pohybů.