V následujících několika metodických dopisech se pokusím vnést další pohled do problematiky rozvoje hry u nejmladších věkových kategorií. Dále mám připraveny názory Enrique Pisaniho, od nichž si slibuji, že otevřou další úhel pohledu…

Patřím ke generaci, která začínala rozvíjet hru šestkovým volejbalem. Možná jsem neměl v 80. letech minulého století štěstí na osvícené trenéry mládeže, jakým byl například svého času pan Matěj v Olomouci (otec Slávka Matěje), který měl již tehdy propracovaný systém rozvoje hry na redukovaném herním prostoru s omezeným počtem hráčů. Dnes to nazýváme minivolejbal. Proč je vlastně hra s menším počtem hráčů tak důležitá u začínajících hráčů? Nestačí počkat, až když má hráč určitou technickou způsobilost, a „naskočit“ rovnou do volejbalu 6 – 6?

Ve volejbale je velmi důležitá vzájemná spolupráce a komunikace mezi hráči. Tím si tým vytvoří taktické výhody, které mohou nakonec rozhodnout o vítězství v utkání. Hráči by neměli opomenout tyto aspekty:

Pozorování soupeře
Pokud vás čeká důležité utkání, ve kterém chcete být úspěšní, musíte svého soupeře nastudovat. K tomu vám poslouží sbírka dat a videoanalýza soupeře. Seznamte se se soupeřem, poznejte jeho silné i slabé stránky využijte je ve svůj prospěch. Již při rozcvičení před zápasem můžete zjistit, jestli je soupeř v dobrém rozpoložení či jaké údery preferuje.

Při rozdělení rolí se trenér často dostává do těžké situace, pokud má v týmu rozdělovat role, které se zvenčí zdají nepodstatné. Právě tyto role však často rozhodují o vítězství a úspěchu týmu. Úloha trenéra je dát těmto hráčům pozitivním způsobem najevo, jak moc jsou pro tým potřební, zatímco „superstars“ dávají vedle hřiště televizní rozhovory. Pokud je každý hráč v týmu srozuměn se svou rolí a tu také akceptuje, má tvůj tým velké šance být úspěšný.

Hrát úspěšný volejbal znamená mnohem víc než jen správně uspořádat jednotlivé elementy hry. Tajemství úspěchu leží v tom, že hráči dokáží pod velkým tlakem vyhledat správná herní řešení a ty převést také do hry. Olympijské hry v Londýně ukázaly, kam se vrcholový volejbal rozvinul. Kolektivní herní chování, ve kterém všichni hráči zahájí a vyřeší herní výměnu, se stává hlavním aspektem úspěchu ve volejbalu.

Základním typem herních řetězců jsou individuální herní řetězce (IHŘ). Jedná se o sekvenci dvou a více individuálních herních činností se zjevnou vzájemnou souvislostí. Dle typu herních činností a jejich pořadí můžeme IHŘ rozdělit na čtyři skupiny (u každého řetězce jsou uvedeny dva příklady).

Popisujeme volejbalovou rozehru z hlediska činnosti týmu, skupiny (herní kombinace, do nichž jsou zapojeni alespoň dva hráči) a jednotlivce (individuální herní činnosti), a to nám dává dostatek prostředků na to, abychom z těchto stavebních celků začali sestavovat a syntetizovat určité řetězce činností, které jsou základem volejbalové rozehry. Dle hlediska zapojení počtu hráčů do takového řetězce herních činností, které na sebe ve hře logicky navazují, rozlišujeme týmové herní řetězce, skupinové herní řetězce a individuální herní řetězce ...

Neustále se snažíme nacházet různé cesty, myšlenky, nové varianty techniky, abychom našim hráčům umožnili se správně volejbalově vyvíjet. Velkou roli ve sportovním vzdělání hraje motivace, která vychází z různých cvičení a materiálů, které máme k dispozici. Jednou z nich může být „míč pro libera“, který během nekolikaměsíčního použití v tréninkovém procesu stoprocentně přesvědčil a nadchnul trenéry v zahraničí. Míč pro libera byl vyvinut v Itálii, na jeho výrobě se podílel bývalý reprezentant Damiano Pippi. Povrch míče a jeho váha jsou stejné jako u normálního míče. Míč pro libera je speciálně polstrován, aby byl odskok od paží reálný a aby dráha letu míče odpovídala dráze normálního volejbalového míče.

V poslední době sleduji výkony Petry Kvitové. Musím se přiznat, že mě ani celkem nezajímají její výsledky (i když jsem ji moc fandil a přál vítězství v Istanbulu), ale hlavně způsob, jakým praktikuje svoji hru. V průběhu turnaje mistryň jsem slyšel od kolegů, že do toho často zbytečně a bezhlavě „šije“. Osobně musím říci, že tomu velice dobře rozumím a právě to dělá Petru výjimečnou (možná i velkou šampionkou). Ne, výjimečnou ji nedělá to, že někdy opravdu snad i zbytečně vyhodí několik metrů za čáru svůj forhend, ale ta její živočišná potřeba útočit a být ofenzivní v každé situaci hry! Myslím si, že nad taktikou (i když je na svůj věk pochopitelně takticky již také na úrovni) stojí její pocit a vnitřní potřeba útočit a na hřišti nad soupeřkou dominovat. Její hra se bude jistě ještě vyvíjet.

Kluby si slibují od nově příchozích posil zvýšení výkonnosti týmu. Po nějaké době zjistí, že k žádnému zvýšení nedošlo. Často se stává, že se hvězda týmu přizpůsobila úrovni ostatních hráčů. Naděje zmizela v šedém průměru. Už Aristoteles mluví o tom, že se lidé nechávají vtáhnout do středu skupiny. Tím myslel, že skupiny mají často tendenci vyrovnávat extrémy. Dnes označujeme tento jev pojmem konvergence. Tato tendence nezvýší výkonnostní úroveň družstva, ale spíše hráč podává průměrné výkony. Konvergence je v sociální společnosti důležitá. Jedinec se musí orientovat na sociální normy a také je akceptovat. Vedle ní je ovšem také důležitá individualita, čili ponechání si osobních přesvědčení a schopností. U silných osobností je důležité, aby se nesklonili před tlakem konvergence a udrželi si svoje silné stránky. Pravděpodobnost, že se silní jedinci přizpůsobí skupině a tím i skupinovému průměru, je tak pravděpodobná, čím větší soudružnost (koheze) v týmu je. Existují hráči, kteří touží po tom, být ve skupině oblíbený a uznávaný.

Vedle zvládnutí herních řetězců je dalším důležitým bodem týmová domluva na taktických ujednáních. „Dívali se na sebe, jako kdyby s tou situací neměl nikdo nic společného“, zní analýza přítomných, když spadne míč na zem. Tím byl správně popsán vnitřní pocit hráčů. Máme-li se spolehnout na to, že hráči budou reagovat až podle situace, je neúspěch naprogramován. Je totiž nepravděpodobné, že šest hráčů během několika zlomků sekundy spojí svá rozdílná vnímání otevřené herní situace do jedné strategie, pokud není již předem jasně určeno, jak ji správně vyřešit. Další příklad. Nahrávač. Režisér hry vybere v zóně I míč do středu hřiště, libero a blokující hráč běží k míči a sráží se s diagonálním hráčem, který chtěl v této situaci také nahrávat. Škoda, že námaha všech tří hráčů přijde nazmar, protože na základě kolize padá míč na zem. Jak již bylo několikrát uvedeno, ve volejbale neexistuje dvakrát stejná situace, vždy je něco jinak. Ale existují situace, které si jsou podobné. Obrana nahrávače a následné jednání hráčů při nahrávce patří k těm nejdůležitějším. Kam by měl směřovat míč po vybírání nahrávače? Kdo by ho měl nahrát? Jaké existují varianty?