Volejbal je hra. Každá rozehra přináší neustále nové situace, které se vždy od sebe nějak liší. Na jednu stranu je těžké cvičit věci, které se nikdy neopakují, na druhé straně patří simulace herních situací k nedůležitějším elementům obsahu tréninku. Útok vynikajícího soupeřova útočníka, blok však stojí dobře. Tvrdý úder po lajně, středový hráč v poli vybírá míč, na který bude ještě dlouho hrdý. Pak ovšem letí míč vysoko nad hřištěm, tři hráči běží k míči, podívají se na sebe, ale míč padá na zem. Přichází zklamání hráčů nad nezvládnutí jednoduché herní situace.

Hra založená na Wash-systému byla objevena Billem Nevillem v roce 1985. „Hru ve hře“, jak ji nazývají Američané, často používali Doug Beal a Bill Neville v tréninku dvojnásobných olympijských vítězů z USA v letech 1984-1988. Forma této hry je velice jednoduchá: 2 týmy hrají proti sobě.  Hra začíná podáním nebo vhozením míče od trenéra jednomu družstvu, jedno jakému, a hraje se, dokud neleží míč na zemi. Jakmile je jedna výměna dohrána, trenér ihned hází další míč družstvu A nebo B. 

Funkce libera, zavedená v roce 1998, se ve výkonnostním a vrcholovém volejbale stala nedílnou součástí tréninkové přípravy a zápasů. Libero jednoznačně pomohlo ke zlepšené hře v poli, žádné družstvo vrcholového volejbalu si v současném pojetí hry nemůže dovolit špatnou obranu jak na síti, tak v zadní části hřiště. Dnes už je libero ve volejbale nepostradatelným článkem družstva. Zpravidla je střídáno oběma blokaři v zadní části hřiště, je nejdůležitějším přihrávajícím hráčem družstva, v poli hraje nejčastěji v zóně V, některá družstva brání s liberem také v zóně VI, výjimečně situačně v zóně I. Libero je centrálním hráčem pro zpracování míčů zadarmo a vykrývání vlastních útočících hráčů.

Svého času jsem vedl polemiku s volejbalovým dobrodruhem Zdeňkem Cikrdlem o tom, co je ve volejbalu důležitější: zda obrana nebo útok. On tvrdil, že volejbal se rozhoduje obranou a já kontroval, že se asi nedívá na statistiky a že moderní volejbal je útok. Pokud bychom se na věc podívali přísně odborně, tvrdíme vlastně oba nesmysl, jelikož se na tuto otázku ani nedá odpovědět. Představte si, že bychom chtěli naprosto exaktně odpovědět na to, zda v 2. světové válce rozhodla slabá obrana Němců či útočná síla spojenců. Ano, výsledek utkání je vždy výsledkem souboje mezi tvrdostí, bezchybovostí a překvapivostí útoku proti sveřeposti, odhodlanosti a rafinovanosti obrany. A platí to oboustranně. Vždy jedna strana zvítězí, protože její útok, byl silnější než obrana soupeře a naopak vlastní obrana byla silnější než útok soupeře. Někdy se vyskytnou určité zajímavosti či nepravidelnosti, ale v principu toto vysledujeme vždy. Přesto i nadále tvrdím, že se moderní mužský volejbal se rozhoduje v útoku. Tento výrok však musím postavit do náležitých souvislostí.

Základním článkem průběhu setu ve volejbalu je rozehra, kterou můžeme popsat jako část utkání zahájenou podáním a ukončenou chybou jednoho z týmů. Každou rozehru můžeme z pohledu týmu postupně rozdělit na osm základních částí. Tyto části pak společně s podáním pokryjí všechny herní situace, k nimž ve volejbalu dochází. Herní situaci (HS) v souladu s Dobrým a Velenským (1987) pojímáme jako okamžitý stav rozehry nebo její části, v níž nedochází k podstatné změně vztahů mezi podstatnými faktory HS, tj. nedochází ke změně struktury herní situace (podobně Táborský 2007) …

V předchozích kapitolách jsme logickým dělením volejbalové rozehry získali osm týmových činností, k nimž během rozehry dochází. Obsahem sportovní hry je však: „ … souhrn všech teoretických možných herních činností. Herní činnost je individuální, skupinová a týmová dovednost (nebo též herní způsobilost) zaměřená k plnění herních úkolů“ (Táborský et al., 2007). Pokud tedy z činnosti celého týmu vyjmeme pouze určitou skupinu hráčů, která spolu vědomě spolupracuje při řešení dané herní situace, získáváme tak mnohem širší spektrum skupinových činností ...

Syntéza volejbalové rozehry, herní děj: panalýza jednotlivých volejbalových činností nám připravila potenciál, abychom mohli definovat volejbalovou rozehru syntetickým způsobem. Z tohoto pohledu můžeme za volejbalovou rozehru považovat posloupnost neboli zřetězení týmových činností (kombinací). Toto zřetězení je pochopitelně ukončeno vždy chybou jednoho z týmů. Na této jednoduché úvaze je založena další charakteristika správného vedení tréninkového procesu...