Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?
Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?
Názory jsou různé. V Itálii existují dva pohledy na učení techniky přihrávky, které prezentují dva velmi úspěšní trenéři Julio Velasco a Marco Bonitta. Chtěl bych vás, vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, s oběma koncepty seznámit. Dnes je na řadě teoerie přihrávky Marca Bonitty.
Přihrávka je jedna z volejbalových schopností, jejíž učení techniky vyvolává u trenérů velké diskuse. Co je nejdůležitější u techniky přihrávky? Co by se hráči měli naučit jako první? Je u přihrávky důležitější přihrávací plocha nebo práce nohou?
Názory jsou různé. V Itálii existují dva pohledy na učení techniky přihrávky, které prezentují dva velmi úspěšní trenéři Julio Velasco a Marco Bonitta. Chtěl bych vás, vážení čtenáři webu Volejbalové akademie, s oběma koncepty seznámit. Dnes vám představím Velascovu teoerii.
Regenerace je nezastupitelnou součástí tréninkového procesu. Napomáhá ke zvýšení kvality tréninkového úsilí a vytvoření podmínek pro další růst výkonnosti. Její formy jsou nejrůznější. Individuálně se odlišují podle předcházející činnosti a podle intenzity a délky trvání zátěže. Kvantita, kvalita a volba správných postupů regenerace spadá do kompetence trenéra (konzultuje s lékařem či fyzioterapeutem).
Ve snaze po zvyšování výkonnosti hráčů se trenéři zaměřují především na problematiku jejich zatěžování a v řadě případů opomíjejí fázi zotavení. Nedostatečné zotavení však způsobuje snížení výkonnosti hráčů. Z tohoto důvodu jsou nutné znalosti nejen o principech zatěžování, ale i o průběhu zotavných procesů a jejich použití v praxi.
Dříve byl volejbal učen jako hra uzavřených schopností. Cvičení ve dvojici, útok obrana ve dvojici, útok na síti ve dvojici, syntetická cvičení a pak se hrálo. I v Itálii se dříve bagrovalo, bagrovalo, bagrovalo, pak odbíjelo prsty, prsty, a zase prsty. A když už byli hráči konečně schopni odbíjet, přišla na řadu hra. NUDA. Hráči byli nemotivováni.
Děti, když přijdou na trénink, první jejich otázka je: „Trenére, kdy budeme hrát?“ A to je také otázka, kterou jako trenéři musíme mít stále v hlavě. Bezpodmínečně. Kdy hrajeme?
Často v současné době slyšíme pojem trenérská filozofie. Filozofie, která nejvíce ovlivnila na začátku 90. let celosvětový volejbal, je filozofie Julia Velasca. Argentinský trenér přinesl do tréninkového procesu zcela novou koncepci, která se řídila jasným principem:
UČIT SE HRÁT
Všechno začíná hrou. Jasná myšlenka, že? Dlouho jsme si mysleli, že hráči se musí nejdříve na našich trénincích naučit základní techniku individuálních činností. Jakmile se ji naučí, mohou hrát. To však neodpovídá realitě! Hra není sumářem základních technik!
Osobní pocit a názor. Již určitou dobu pozoruji změnu pohledu na zásadní otázky spojené s výchovou mládeže. Zůstanu u volejbalu chlapeckého. Poslední kvalifikace ročníků 1995/96 v Brně o účast na ME byla dalším tvrdým úderem na bradu pro český chlapecký volejbal. Snad již není nikdo, kdo by pochyboval o vážnosti situace i neschopnosti se posunout z místa. Přesto nebo právě proto cítím novou vlnu myšlení (myšlenek a postojů), které je minimálně jiné, než bylo před zmíněnou kvalifikací.
Zopakujme zásadní sdělení z minulého dílu: útok prvním sledem je útok středových hráčů, při němž odraz útočícího hráče nastává před odbitím nahrávače. Jedná se součinnost dvou hráčů útočníka a nahrávače. Pokusil jsem se minule (marně) položit vám dvě otázky k přemýšlení ve formě domácího úkolu:
„Ten by letěl do autu,“ zakřičel trenér naštvaně a vůbec nemohl pochopit, jak hráč nemohl vyhodnotit situaci stejně jako on. Základem neúspěšné výměny bylo nesprávné vyhodnocení situace. Často vidíme, jak se trenéři nechápavě ptají hráčů i hráček, jestli to nebo ono neviděli a sami se staví do role moudrých, kteří situaci viděli správně. Dobře, máme více zkušeností než mladí volejbalisté a díky tomu, že situaci pouze vyhodnocujeme a nemusíme ji pod časovým tlakem řešit, máme v ten okamžik větší přehled o dění na hřišti. Ale často nepochopíme proč je vyřešení jednoduché situace tak složité – problém tkví v
VNÍMÁNÍ HERNÍ SITUACE
„Ten by letěl do autu,“ zakřičel trenér naštvaně a vůbec nemohl pochopit, jak hráč nemohl vyhodnotit situaci stejně jako on. Základem neúspěšné výměny bylo nesprávné vyhodnocení situace. Často vidíme, jak se trenéři nechápavě ptají hráčů i hráček, jestli to nebo ono neviděli a sami se staví do role moudrých, kteří situaci viděli správně. Dobře, máme více zkušeností než mladí volejbalisté a díky tomu, že situaci pouze vyhodnocujeme a nemusíme ji pod časovým tlakem řešit, máme v ten okamžik větší přehled o dění na hřišti. Ale často nepochopíme proč je vyřešení jednoduché situace tak složité – problém tkví v
VNÍMÁNÍ HERNÍ SITUACE