Při plánování tréninků, kterému jsme se věnovali v minulém článku, musíme zohlednit čtyři fáze tréninkové jednotky. Podle cíle tréninkové jednotky mohou být jednotlivé fáze časově různě dlouhé. Co však zůstává neměnné, je právě čtyřfázové rozdělení tréninkové jednotky.

1)Příprava

Tak jak napovídá název, měli by se jednotliví hráči, ale i celý tým na následující trénink připravit. Prioritou této fáze tedy je aktivovat systémy, které budou hráči v tréninku potřebovat: srdečně-cévní systém, emoční připravenost, pozornost, pohyblivost, zvýšení tělesné teploty.

Standardizovaný trénink připravenosti organismu, který v každé tréninkové jednotce probíhá stejně, neodpovídá nárokům specifické přípravy, ani nejdůležitějšímu principu: Principu neustálé obměny za účelem motivace hráčů. Žádný trenér si nemůže dovolit tento čas promarnit!

Drobné volejbalové hry nejen doplňují trénink s dětmi a mládeží, ale také pomáhají rozvíjet mnoho nutných kompetencí pro volejbal samotný. Drobné hry jsou u dětí už od pradávna velmi oblíbené, jejich otevřený konec jim přináší napětí a radost. Organizačně nejsou náročné, není třeba drahého materiálu ani rozsáhle hrací plochy a je možné vymyslet mnoho jejich variant. Pravidla mohou být nastavena podle věkové a výkonnostní kategorie tak, že je můžeme hrát bez dlouhého vysvětlování. Na základě velké motivace jsou děti na drobné hry většinou maximálně koncentrované a intenzita pohybu je také většinou vysoká. Drobné hry proto nabízí pro tréninkový všední den mnoho výhod. Měly by přitom být směrovány k rozvoji volejbalových dovedností, které jsou vykonávány v lehčích podmínkách. Děti jsou nuceny řešit herní situace, drobné hry mohou sloužit k oživení i kompenzaci tvrdého tréninkového všedního dne, ve kterém se zaměřujeme na techniku, kondici nebo taktiku. V tomto příspěvku se zaměříme ne drobné míčové hry, které rozvíjí techniku a taktické myšlení v míčových hrách. Míčové hry vyžadují od hráčů adekvátní herní chování a rozumět strategii jednotlivých her. To znamená hru správně číst a volit správná rozhodnutí.

Chtějí-li děti opravdu hrát volejbal 6:6, ukáže se brzy, že bez základních dovedností nelze tuto náročnou hru prožít plnou radostí. Brzy se objeví místo radosti znechucenost, téma volejbal padne v nemilost. Naučení a postupné používání v porovnání s ostatními sporty dosti komplikovaných základních technik vyžaduje mnoho trpělivosti. V nedávné minulosti jsme se pouze zabývali tím, jaké cvičení je pro naučení techniky nejlepší. Děti si ale chtějí hrát (volejbal)! A hrou se člověk učí nejlépe. Takže potřebujeme nápady, abychom dětem dobře známý volejbal přeměnily tak, aby bylo od samého začátku možné ho hrát. Klíč v herních formách 1:1, 2:2 nebo 3:3 na malých hřištích držíme ve svých rukách, jen je třeba otevřít dveře a vstoupit.

Tento malý manuskript může trenérům pomoci při přípravách na své tréninkové jednotky. Zkusil jsem shrnout nejdůležitější body, a to přesto, že by se o této problematice dalo popsat nespočet stran. Tak tedy začněme:

„Trenére, buď tolerantní, zůstaň otevřený jiným názorům. Pravda neexistuje – každý si musí tu svou definovat, musí se stále nově orientovat, a přesto akceptovat názory druhých“.

První bod, o kterém by trenér měl mít jasno, je cíl tréninkové jednotky a body, na které bude dáván důraz (akcent). Je velice důležité, aby si trenér na začátku sezóny udělal hrubý plán, který obsahuje analýzu družstva z hlediska mentální připravenosti k výkonům, na jaké herní úrovni se družstvo nachází a důležitým hlediskem je infrastruktura klubu. Trenér by si měl vytyčit do sezóny cíle – umístění družstva v sezóně, jaké taktické strategie bude u družstva prosazovat, jak posune tým z hlediska techniky, kondice a mentální stránky. K tomu je také potřebné plánování, ať už dlouhodobé, roční, měsíční či týdenní, ale také samotná příprava na tréninkovou jednotku. V případě, že má trenér k dispozici plán, má během roku neustále přehled, kde se v určitých fázích sezóny nachází nebo by se nacházet měl. Pokud máme definované cíle, platí to samé i o akcentech. Akcenty jsou hlavní body, na které se v tréninku chceme zaměřit a které také budeme opravovat. Je dobré mít akcentů v jedné tréninkové jednotce co možná nejméně, protože hrozí nebezpečí, že se trenér v bouři kritiky v tréninku zcela ztratí.

Pohybová škola 
KATEGORIE  2,5 – 6 LET

CÍL: Stimulace spontánního motorického rozvoje jedince – druhá fáze
OBECNĚ: Pohybová aktivita navazuje volně na předchozí kategorii. Cvičení probíhá na větším prostoru. Dětem je nabídnuta širší struktura a variabilita pohybových situací. Součástí tréninkové jednotky je už i kolektivní činnost. Jsou uplatňovány různé metodické a pedagogické postupy. Cvičební prostor je často obměňován. Stále platí pravidlo o rozdílné pohybové úrovni jednotlivců, z tohoto důvodu je striktně vyžadován individuální přístup ke každému jedinci. Každému je dán stejný prostor.

Ivan Pelikán nám na konci roku 2009 představil 1. a 2. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. Zde je třetí díl a omluva za dvouměsíční zpoždění (ZH).

KATEGORIE  2 – 2,5 roku

CÍL: Rozvoj primární motorické aktivity v nejpřirozenější podobě

OBECNĚ: Rodičům s dětmi je poskytnut prostor, kde si děti mohou vlastním rytmem vyzkoušet, co jejich tělíčko dovede. Cvičební prostor je zařízen způsobem stanovišť, která si rodiče s dětmi volně a dle zájmu postupně procházejí. Plazení, lezení, převalování, kontakt s míčem, rovnováha, přelézání jsou pohybové aktivity, které jsou nabízeny a které slouží ke stimulaci spontánního motorického rozvoje jedince.

Ivan Pelikán je v současné době trenérem extraligového Havířova. Působil delší čas jako hráč a trenér v Belgii, tedy v zemi, která volejbalově-mládežnickou „explozí“ na napověděla i nám Čechům, jaké možnosti může mít malý stát v budování mládežnického vrcholového volejbalu. Před 14 dny jsme představili 1. část jeho Konceptu výchovy mladých hráčů volejbalu a jejich přechodu k vrcholovému sportu. S jeho laskavým svolením přinášíme čtenářům našeho webu 2. část jeho textu (red).

ROZDĚLENÍ: Věk 2 – 8 let,
CÍL: Stimulace spontánní motorické aktivity (2 – 8 let) s přechodem k míčové kultuře.
OBECNĚ: Rozdělení do věkových skupin. Každá má svůj název nebo barvu (osvědčeno). Skupiny jsou otevřené, což znamená, že je možno v případě přejít z jedné do druhé. Doba tréninkové jednotky se pohybuje mezi 1h – 1,30h. Jedna věková kategorie má většinou výkonnostní podskupiny. U kategorie 2 - 6 let je vyžadován doprovod dospělé osoby.
Systém 1/1 nabízí herní situace, kdy hráč není závislý na druhé osobě. Je kladen důraz na vykrývání prostoru a odpovídající pohybová gesta. Progresivita: Od odhodu míče nad hlavou a chycení k složitějším formám. Hra je tvořena pravidlem – činnost před akcí, během a po akci, z důvodu částečné nečinnosti hráče a jeho maximální vytíženosti během hry... (foto: david pankiv) 

Trenéři mládeže jistě znají situaci, kdy kamarádka přivede spolužačku na volejbalový trénink, my ji se vší radostí přijmeme do týmu, který už má ovšem dva roky procvičování herních dovedností za sebou a integrovat novou hráčku do takovéto skupiny není vůbec snadné. Také jiné důvody vedou k výkonnostní heterogenitě v mládežnických družstvech: různé pokroky u hráčů, výskyt akcelerovaných nebo naopak (volejbalově) retardovaných jedinců, různé zájmy jednotlivých členů atd. Ihned se objeví problémy, se kterými se musíme vyrovnávat. Výkonnostně silnější hráči se cítí nevytížení, protože musí brát ohled na začátečníky. Začátečník se cítí přetížen, protože nedokáže tak rychle zpracovat všechny nové informace. Začátečníci se cítí být mimo dění, dochází ke ztrátě motivace výkonnostně silnějších jedinců, protože se neustále opakují stejná cvičení, cvičení a herní formy se nedaří, protože balón hráče jednoduše neposlouchá a dochází k obavě z nedosažení předem stanovených cílů.

Mnoho trenérů má ve svém týmu hráče, kteří vlastně techniku ovládají, ale v zápase ji pod psychickým tlakem nepoužijí. Někdy pouze stačí vyvinout na hráče odpovídající stres. U jednoho hráče to je rozhodující míč v závěru zápasu, u jiného to je přechod z tréninku do zápasu. Při nápravě není důležité, jestli se jedná o velkou změnu nebo pouze o nuanci při pohybu. Mentální trénink techniky Bernharda Wagnera je zajímavý a svým způsobem i nezvyklý. Je založen na tom, že hráč má minimálně představu o správném provedení pohybu. Čím více správnou techniku zná, o to lehčí pak bude tuto správnou techniku použít v herní situaci. Pokud chcete tuto techniku vyzkoušet, měli byste nejdříve znát několik několik důležitých věcí....

Dlouho se zaobírám tématikou zprostředkování pohybových schopností ve volejbale pomocí řeči. Jako trenéři mluvíme pravidelně s hráčkami i hráči, abychom docílili zlepšení schopnosti správně vyřešit herní situaci. Že je to nadmíru těžké, víme všichni moc dobře. Některé moje myšlenky k tomuto tématu bych rád představil. Během mého trenérského vzdělávání na začátku osmdesátých let nám mnou velmi ceněný profesor Julius Schüchner objasnil možnosti rytmizace v praxi a mě tím opravdu nadchnul. Právě díky tomuto, praxi blízkému zprostředkování zjednodušení složitých pohybových forem, jsem začal vyzvídat možnosti tohoto principu. Začal jsem se sám sebe ptát, proč působí např. rytmicky vyslovené slovo Am-ster-dam ve vztahu na rytmus smečařského rozběhu rušivě