Jak se chystáte na novou sezónu 2011?

Lenka Háječková(LH) - Podle možností,snad dobře

Hana Klapalová(HK) - Pilně:o)

Markéta Sluková(MS) - Byli jsme na kempu v Jihoafrické republice, na Fuerteventuře a chystáme se do Ria de Janeira.

Kristýna Kolocová(KK) - Pečlivě.

Jakým způsobem trénujete, kde a jak často?

LH - Na Domynu v Praze-beach, posilovna Praha 10, kondice kde se dá

HK - Začátkem týdne trénuji většinou v Brně na písku, v posilovně nebo je zařazen atletický trénink, záleží na programu konkrétního týdne a ve středu se přesouvám do Prahy za Leňou, kde jsou tréninky zaměřené více do hry.

MS - Záleží v jaké fázi přípravy se zrovna nacházíme. Jednou až dvakrát denně minimálně. Trénujeme na písku na Gutovce a v posilovně ve World Classu.

KK - V přípravném období se snažíme trénovat převážně venku ( byli jsme 3 týdny v Kapském Městě v Africe, týden na Fuerteventuře a před prvním turnajem v Brazílii budeme deset dní v Riu), občas samozřejmě i v Praze v hale na Gutovce v kombinaci s posilovnou World Class. A jak často? Téměř denně, někdy i dvoufázově.

Kdo je vaším trenérem? Využíváte služeb specialistů(kondičních trenérů, masérů, fyzioterapeutů)?

Připravily nám nádherné okamžiky. Byly výborným týmem a jako tým byly také odměněny. Jarda Neumann to krásně charakterizoval, když řekl: „Ty vole, kdy zase uvidíš český volejbal na stupních vítězů?“ Chtěl jsem je vyzpovídat, ale neustále jsem se vracel k nejhorší novinářské otázce: „Jaké máš pocity z….?“ A tak jsem jim nechal volné pole působnosti. Žádné otázky, jen mistrovství Evropy, zážitky, vzkazy. Ještě ve středu se jim z toho všeho klepal hlas. Polily mě kotlem plným emocí, což jen vypovídalo o tom, jak výjimečný den to pro naše bronzové medailistky byl. A tak si maminky a babičky poplačte, taťkové a dědové, bouchněte šampáňo. Tady je ještě jednou máte, všechny, v plné své kráse!  

Žádný jiný tým neovlivnil volejbalová osmdesátá léta tak jako američtí US-Boys. „We did it“, bylo napsáno na tričkách, které Chris Marlowe rozdával po finálovém vítězství nad Brazílii. Steve Timmons si tričko oblékl jako první, zatímco Craig Buck poklekl na palubovku. Boj se slzami prohrál. Poslední vítězný jednoblok Dustyho Dvoraka spustil nekonečnou radost. Vítězný olympijský triumf v domácím prostředí znamenal splněný sen. Po 26 vždy vyprodaných zápasech (Long Beach aréna pro 12 000 diváků) vyhráli Američané olympijský turnaj. Výpočty Douga Beala byly správné. Trenér působil po triumfu velice klidně. „Mission completed“, pro tenkrát pětatřicetiletého trenéra, který během čtyř let dokázal americký tým dovést až na volejbalový Olymp, byla mise ukončena. Americké družstvo muselo podstoupit dlouhou cestu. V roce 1976 se na olympijské hry v Montrealu Američané ani nekvalifikovali, v 1980 byly hry v Moskvě bojkotovány, přesto by jednoznačně nedokázali postavit konkurenceschopný tým. V roce 1982 to při mistrovství světa v Argentině stačilo pouze na třinácté místo. Na předolympijském turnaji v roce 1983 prohráli Američané v Long Beach aréně pouze s Japonci. „Nejlepší družstvo, které jsme kdy měli“, řekl tenkrát Doug Beal.

Je přesně 16.59, dva zpocení muži se vrhají do písku, válí se v něm a objímají se tak, jak to v normálním životě dělají pouze čerstvě zamilované páry. Z reproduktorů je slyšet hlas moderátora, který, jistě z dobrého úmyslu, na všechny strany křičí:“Deutschland, Deutschland über alles!“ Lépe by v tuto chvíli zněla píseň Abby The winner takes it all, která v jednom řádku vystihuje život vrcholového sportovce. Ti, co se mají tak rádi, jsou Julius Brink (27) a Jonas Reckermann (30), nikdo jiný než noví mistři světa v plážovém volejbale. První Evropané, samozřejmě první Němci, kterým se tento husarský kousek povedl v disciplíně, ve které dominují převážně Brazilci a Američané. Jeden den pro historické knihy. Poslední čtyři body ve finále proti ve světovém žebříčku prvnímu páru Harley/Alison předvedli Němci to, co je charakterizovalo celý turnaj. Brink  s Reckermannem prohrávali po vítězném prvním setu ve druhém už 16:19, poté však Stavanger zažil jeden z nejdojemnějších come backů beachvolejbalové historie.

Klidný stratég. Berlínský špílmachr Jaroslav Škach je profík každým coulem. Kapitán SCC Berlín nepropásl za deset let působení v bundeslize více než pět utkání a chce na cílové pásce své kariéry vyhrát ještě jednou německý titul. Německý časopis Volleyball-Magazin věnuje tomuto výjimečnému nahrávači čtyři strany svého prosincového vydání….

Po dlouhých 36 letech se podařilo volejbalistům Německa postoupit na závěrečný olympijský turnaj. Po dvou těžkých bitvách v kvalifikaci proti Kubě a Španělsku, ve kterých tým Steliana Moculesca zvítězil až v pátem setu, se od německého družstva očekávalo hodně, snad až příliš. Cíl postoupit ze základní skupiny se nezdařil, chyběl týmový duch a Moculescovi touha prosadit se. Po úspěchu v Düsseldorfu přišel pád v Pekingu. Tady je první pokus o analýzu neúspěchu…..

Brazilec José Roberto Lages Guimaraes, zvaný Ze Roberto, patří mezi nejlepší trenéry na světě. V rozhovoru mluví kouč ženské brazilské reprezentace o koních, volejbalových filosofiích a o rozdílech v ženském a mužském volejbale. Důležité, že tento rozhovor byl proveden před OH v Pekingu, kde Brazílie nakonec získala zlato ...

Nadpis okamžitě evokuje otázku, že existují různé volejbalové smutky. Samozřejmě existují. Nejčastější bývá smutek po volejbalových porážkách, hojně se vyskytuje smutek z konce kariéry, špatného funkcionářského rozhodnutí, z odchodu trenérů či hráčů ke konkurenci. Bývá i častý smutek z nevděku hráčů a hráček vůči trenérovi. Prostě smutků volejbalových je celá řada. Ovšem pouze jeden je ten konečný a veliký. Je to smutek nad ztrátou někoho, koho nelze nahradit, protože byl prostě jedinečný pro určitou dobu, pro určitou skupinu a společenství lidí. Minulý týden opustili náš svět vezdejší Aleš Vaníček. Nejsem si jistý, jestli jeho jméno říká něco volejbalovým fandům třeba z Moravy, ale vím zcela jistě, že mnoho říká fanouškům a aktivním aktérům volejbalu v Čechách.