Po dlouhých 36 letech se podařilo volejbalistům Německa postoupit na závěrečný olympijský turnaj. Po dvou těžkých bitvách v kvalifikaci proti Kubě a Španělsku, ve kterých tým Steliana Moculesca zvítězil až v pátem setu, se od německého družstva očekávalo hodně, snad až příliš. Cíl postoupit ze základní skupiny se nezdařil, chyběl týmový duch a Moculescovi touha prosadit se. Po úspěchu v Düsseldorfu přišel pád v Pekingu. Tady je první pokus o analýzu neúspěchu…..

První olympijské představení německých mužů po 36 letech nezůstane ve vzpomínkách jako parádní kousek. Družstvo nepostoupilo ze základní skupiny, mezi družstvem a trenérem Stelianem Moculescem vznikly velké neshody. Poté, co němečtí hráči po jedné z mnoho nevynucených chyb propásli i poslední šanci na postup do čtvrtfinále, se Werner von Moltke opravdu rozzlobil: “My jsme si tuto šanci neměli nikdy nechat utéct, i kvůli volejbalu v Německu“, nadával předseda Německého volejbalového svazu. „Chlapci nedosáhli na úspěch i z důvodu nedostatečné harmonie mezi družstvem a trenérem. Už tam bylo cítit vedení špatným směrem“. Von Moltke by mohl dodat, že už tak narušený vztah mezi Moculescem a německým svazem dosáhl v Pekingu svého vrcholu. A tak se olympijská expedice německých mužů po 36 letech nejen kvůli zbytečnému vyřazení v základní skupině po porážkách proti Polsku (0:3), Rusku (2:3), Srbsku (1:3) a Brazílii (0:3) a pouze jednomu vítězství nad Egyptem (3:0) nezdařila. Byly to převážně malé hádky, které iritovaly veřejné mínění a zřejmě na konec i zabránily sportovnímu úspěchu. Pohled na trenéra trochu působil, jako by byla olympiáda pouze jevištěm Moculescova show při loučení s úspěšným trenérem. Před turnajem se při oficiálním focení trenérů postavil přesně do středu 24-členné skupiny a řekl: „Tak uvolněný jako tady, jsem už dlouho nebyl. To je pro mě opravdu krásné loučení, dokázal jsem za devět let vše, co jsem chtěl. Teď už mohou přijít jiní, předávám kompaktní družstvo. Ještě 17 dní, pak je konec“. Že to nakonec bylo pouze 11 dní do rozloučení, bylo záležitostí hlavně družstva ale také „Já,já-společnosti“ na lavičce. Problémy začaly už při prvním utkání s Polskem. Po katastrofálním úvodním setu Moculescu ztratil důvěru a vystřídal kromě Hübnera nervózně působící základní sestavu s Dehnem, Schöpsem, Bergmannem, Poppem a  Andraem. Sice hrála druhá sestava lépe, ale Němci ztratili první zápas a Moculescu podporu své skupiny. „Při takovémto střídání jsme se vůbec nemohli dostat do hry. V Düsseldorfu při olympijské kvalifikaci jsme dokázali, že umíme zápas otočit“, tvrdili někteří hráči po zápase unisono. Moculescu kontroval, že někteří hráči zřejmě příliš snili a ztratili půdu pod nohama. Přišla rozmluva s hráči a šance, napravit špatný vstup do turnaje vítězstvím nad Ruskem. Byl to jediný zápas, ve kterém snad všichni hráči předvedli uspokojivý výkon.

Bohužel jako už několikrát v minulosti, chyběli týmu v rozhodujících fázích klidné nervy a štěstí. To byl moment, po kterém vše nabralo špatný směr. Moculescu si začal stěžovat na svaz, že musí bydlet mimo olympijskou vesnici a že se najezdil autobusem jako nikdy ve svém životě: „Všichni naši soupeři tyto problémy nemají. Pak se musím ptát: Jak je možné, že u ostatních všechno klape a u nás ne?“ Moculescu bydlel v jednom hotelu mimo olympijskou vesnici, z tohoto důvodu byla komunikace s družstvem velmi obtížná. Německý volejbalový svaz tuto situaci vidí jinak: I Moculescu měl možnost bydlet se svým družstvem v olympijské vesnici, nakonec se však rozhodl pro výše praktikované řešení, zdůrazňuje sportovní ředitel týmu Günter Hamel. Po tomto problému se tým už na hranici svých výkonů nevrátil. Jasný problém na nahrávce, děravá německá zeď na síti, prakticky neustálé začátečnické chyby a na lavičce trenér, který vedle hřiště nepůsobil jako součást týmu. Takto kolísaly turnajem výkony německého týmu, mezi světovou elitou a družstvem krajské úrovně. Mezinárodní top-level ukázal až na první zápas proti Polsku pouze nejdůležitější útočník Jochen Schöps. „Měli jsme výborného Schöpse, ale opět jsme udělali příliš mnoho vlastních chyb“, řekl Moculescu po rozhodujícím duelu proti Srbsku. Von Moltke si rval na tribuně vlasy: “Je to stále stejné, my můžeme vyhrát, ale opět uděláme příliš mnoho chyb a prohrajeme“. Padla i silná slova, neboť předseda svazu vedl v případě úspěchu na Olympiádě slibné rozhovory se sponzory. Ale možný úspěch, stejně jako na MS v roce 2006 a na ME v roce 2007, nebyl dotažen do konce. „Dobře, ale ne výborně“ hrálo družstvo, řekl Moculescu. „Je třeba více zapracovat v mentální oblasti“. Trenér však přes porážky působil spokojeným dojmem: „Když jsem viděl slzy v očích některých hráčů při slavnostním zahájení, věděl jsem, že se devět let tvrdé práce vyplatilo“. A přitom jeho hráči necestovali na olympiádu jako turisté a zasloužili si více než vypadnutí ze základní skupiny. Ale ztroskotali jak na sobě tak i na napjaté atmosféře v německém táboře. Když bylo po zápase proti Brazílii o loučení Moculesca jasno, promluvil otevřeně Frank Dehne: „Trenér nás odepsal už před zápasem“, konstatoval nahrávač. Spolupráce mezi družstvem a trenérem vázla, přesto střední blokař Stefan Hübner analyzoval situaci smířlivěji: „Jedna éra končí. Stelian Moculescu není jednoduchý člověk, ale on nás formoval.

Nejkrásnějším momentem byla vítězná kvalifikace“. Po vrcholu v Düsseldorfu však následovalo zklamání v Pekingu:“Nejsme lepší. Děláme příliš mnoho chyb a nemáme sebevědomí vítězných typů“, řekl Hübner. Von Moltke a jiní pozorovatelé na tribuně měli jiný pocit. Dva vysocí funkcionáři FIVB upozornili, že Německo sice má také hráče světové špičky,“ale žádný tým“. Přesně na tom se musí nejvíce pracovat. Ralph Bergmann se zřejmě s reprezentací rozloučí, ale zbytek družstva – včetně Hübnera – zůstane pospolu. K týmu se přidají talenti jako Lukas Kampa, bratři Steuerwaldové nebo Georg Grozer junior. Právě poslední by mohl pomoci vyřešit problémy smečařů, pokud se ovšem zlepší v přihrávce. Von Moltke věří, že německý tým má přes odchod Moculesca před sebou velkou budoucnost: „V družstvu vězí obrovský potenciál. Já jen doufám, že ještě budu žít, když ukážou, že volejbal umí“.      

Volleyball-magazin 09/2008, Přeložil Radek Krpač