Nadpis okamžitě evokuje otázku, že existují různé volejbalové smutky. Samozřejmě existují. Nejčastější bývá smutek po volejbalových porážkách, hojně se vyskytuje smutek z konce kariéry, špatného funkcionářského rozhodnutí, z odchodu trenérů či hráčů ke konkurenci. Bývá i častý smutek z nevděku hráčů a hráček vůči trenérovi. Prostě smutků volejbalových je celá řada. Ovšem pouze jeden je ten konečný a veliký. Je to smutek nad ztrátou někoho, koho nelze nahradit, protože byl prostě jedinečný pro určitou dobu, pro určitou skupinu a společenství lidí. Minulý týden opustili náš svět vezdejší Aleš Vaníček. Nejsem si jistý, jestli jeho jméno říká něco volejbalovým fandům třeba z Moravy, ale vím zcela jistě, že mnoho říká fanouškům a aktivním aktérům volejbalu v Čechách.

Je ovšem jasné, že nejvíce říká všem lidem z Příbrami, kteří aspoň na chvíli či na okamžik přičichli k volejbalu. Aleš Vaníček k volejbalu v Příbrami patřil asi tak jako k němu patří míč. Mohl bych teď pět na něj ódy a chrlit spoustu humorných historek, které jsem s ním zažil. Ovšem takových lidí je ve volejbale ve všech městech a městečkách, kde se náš bohulibý sport provozuje, spousta. Jenže Aleš měl dvě vlastnosti, které ho v mých očích dělají tak trochu nesmrtelného. Tou první vlastností byla jeho doslova fenomenální paměť na volejbalový život. Myslím tím jednotlivé zápasy, vývoj, kdo hrál, co se stalo, kdo pískal. Jako učitel mám velký handicap, velice špatně si pamatuji jména, názvy ulic, dopravu v jednotlivých městech. Na druhé straně mám v hlavě uloženy snad všechny zápasy s detaily, které mě až děsí. Často jsem se s Alešem přeli a hádali jak to vlastně bylo. Jak jsme to hráli v krajském přeboru, v druhé lize či v národní lize, nebo potom v extralize. Je to něco, co patří v mé Zlaté kapličce vzpomínek k tomu nejcennějšímu. Miloval jsem tyhle diskuse po zápase, kdy jsme dokázali mluvit hodiny a hodiny jen o jednom jediném utkání. Přít se a samozřejmě dojít k tomu nádhernému souhlasu a souznění, kdy jsme věděli, že příští zápas soupeř prostě nevyhraje a všichni máme tu svou volejbalovou pravdu. Když jsem opustil aktivní hraní a když jsem dokonce opustil Příbram jako trenér, strašně mě to scházelo to pozápasové se brouzdání volejbalovými luhy a háji.

Druhá vlastnost Aleše mě snad fascinovala ještě více. Všichni, kdo dělají volejbal jako trenéři či jako funkcionáři nebo hráči, mají jasnou motivaci. Buď chtějí vyhrávat, chtějí peníze, chtějí moc, chtějí někoho přetvářet. Všichni ovšem hovoří o tom, že to dělají pro volejbal, že se obětují apod. Aleš tak samozřejmě občas hovořil. Jenže Aleš byl jiný typ člověka motajícího se kolem volejbalu. Alešovi bylo jedno jestli se hraje krajský přebor nebo extraliga. Pro něj to byla to sama hra, to vzrušení a příležitost se o ní starat, fandit jí, opečovávat jí, shánět na ní peníze, přemlouvat hráče, kritizovat je. Troufám si tvrdit, že volejbal v Příbrami by nebyl tak daleko, kdyby nebyl Aleš. Příbram už vyprodukovala výborné hráče, dobré trenéry a dokonce i funkcionáře, vychovala či má výborné diváky, ale Aleš Vaníček byl jen jeden a obávám se, že aspoň v mé mysli zůstane ten jediný, kdo spojoval ty všechny typy volejbalů co jich po světě je. Poslední tři roky jsem s Alešem nebyl v pravidelném styku, vím, že připravoval knihu o volejbale v Příbrami. Shromáždil spoustu  materiálu a napsal texty, které pro všechny hráče, činovníky a fanoušky volejbalu v Příbrami znamenali tu  nejkrásnější zábavu, jež lze v tomto jinak velice smutném světě získat. Aleši, budeš mi chybět.

V Příbrami 10.6.2008         Jiří Zach