Brazilec José Roberto Lages Guimaraes, zvaný Ze Roberto, patří mezi nejlepší trenéry na světě. V rozhovoru mluví kouč ženské brazilské reprezentace o koních, volejbalových filosofiích a o rozdílech v ženském a mužském volejbale. Důležité, že tento rozhovor byl proveden před OH v Pekingu, kde Brazílie nakonec získala zlato ...

 

Vedle volejbalu pěstujete ještě jednu vášeň a tou jsou koně. Jak jste k tomu přišel? 

Má rodina pochází z jedné malé vesnice plné koní, krav, prasat – tedy vším, co život na vesnici přináší. Možná proto mám lásku ke zvířatům v krvi.

Kolik koní vlastníte?                                                                                                                  

Nyní mám dvanáct koní na své farmě nedaleko Sao Paola. Před několika lety jsem měl dokonce drezúrového šampióna. Bohužel umřel na koliku.  

Jezdíte sám na koni?                                                                                                   

Samozřejmě, drezúru, někdy parkur. Miluji jízdu na koních a cvičení s koňmi. Dělá mi to dobře. Když jsem se svými koňmi, daří se mi vždy o mnoho lépe.

Existují paralely k volejbalu?                                                                                                    

Ne. Pro mě je jízda na koních koníčkem. Při tom se mohu vždy uvolnit, vypnout.  

Máte nějakou volejbalovou filosofii?                                                                                        

Byl jsem 21 let nahrávačem a viděl jsem mnoho utkání a hráčů, učil se od dobrých trenérů a vytvořil si svou filosofii. Existuje celá řada důležitých věcí, to nejdůležitější je ovšem: Volejbal se musí hrát srdcem. Abyste mohli být úspěšní, potřebujete mít velké srdce. Když jsme v roce 1992 získali olympijské zlato, měli jsme tým, který vždy hrál se srdcem. Protože naše hra měla duši, byli jsme lepší než ostatní.

Daří se to Vaším hráčkám také?                                                                                           

Ještě ne zcela. Snažíme se jim vysvětlit, co je důležité dodržovat, abychom byli úspěšní.

 

Co děláte konkrétně?                                                                                                                  

Pár mých hráčů, kteří získali v roce 1992 zlato, jsem poprosil, aby si s hráčkami promluvili. Měli hráčkám vyprávět, jaké to tenkrát byly, o olympijské vesnici, o jejich týmu a samozřejmě také o tom, jaké to bylo, získat olympijské zlaté medaile.

 

Jak se díváte na volejbalový rozvoj předchozích let?                                                       

Stalo se příliš mnoho změn. Některé mám rád, některé ne. Zavedení libera např. rád nemám, protože se tím ztratili některé věci v útočné fázi. Mě se mimo jiné nelíbí, že hráč jako je libero je omezený pouze na určité úkoly. Podle mě by každý hráč měl ovládat všechny elementy hry a ne jenom přihrávat a bránit.

 

Můžete hrát bez libera………                                                                                                     

To je v tuto chvíli nemožné, protože všichni hrají s liberem. Nemohu na hřišti nechat střední blokařku, když druhý tým hraje se specializovanou defenzivní hráčkou. Pokud všichni budou jako předtím hrát bez libera, bylo by to ok.

 

Jde trend u ženského volejbalu více a více k mužskému pojetí hry?                          

Všichni ženští trenéři se o to snaží. To je náš cíl, udělat hráčky silnější a atletičtější. Ale je to těžké. Také proto, že mentalita žen je jiná než mentalita mužů.

 

Trénujete radši ženy nebo muže?                                                                                          

Řekněme to takto: Je to jednoduší pracovat s muži. U žen se musí dávat pozor na mnoho věcí. Ženy jsou mnohem sensibilnější a mluví o mnoha věcech – také během zápasů a tréninků. Muži jsou většinou cílevědomější. Mám rád oboje, protože jsou tyto dva světy tak rozdílné.   

 

Z časopisu Volleyball Magazin 8/2008                                                                    

přeložil Radek Krpač