Volejbal je hra. Jedna z těch úžasných sportovních her a hra je trvalým průvodním znakem lidského konání. Lákáme-li děti do oddílu a jsme-li úspěšní, je pak už na nás, na trenérech, abychom je pro volejbal ještě více získali a nadchli. Je to snadné, stačí jim vytvořit podmínky pro hraní volejbalu. Jinak odejdou, tam kde jim hru umožní, děti se přece chtějí hrát. Všichni, ale dobře víme, že ovládání míče volejbalovým způsobem je úkol nesnadný. K jeho mistrovskému zvládnutí je potřeba velkého, nikdy nekončícího úsilí a píle. Už samotné zahájení rozehry, uvedení míče do hry, je tvrdý oříšek. Některé míčové hry – fotbal, basketbal, florbal, házená, aj. - mají institut výkopu, rozskoku, vhazování, tedy činnosti nikterak složité, které se opakují jen zřídka kdy. Naproti tomu volejbal má institut podání – odbití, jež musí být provedeno jednou rukou, přes síť a do vymezeného prostoru. Dost složitá činnost pro zkušeného dospělého hráče, natož pro začátečníka dětského věku...

V roce 2000 jsem přišel k národnímu družstvu a vsadil jsem na jednu kartu. Sázka na servis. Vybral jsem k tomu patřičné hráče s příslušnou dovedností, odvahou a důvěrou ve vlastní síly. J. Novotný, Dubš, Novák, Kubala, M. Novotný, Staněk, Pešl, Polák. Věnoval jsem tréninku servisu mnoho času. Přesvědčoval jsem hráče, že je třeba dobře trénovat, aby byl servis „v ruce“ a v zápasech se nebát chyby a věřit ve vlastní schopnosti. Uvnitř družstva dokonce vznikla vlastní terminologie „stupně ničivosti servisu“, takže naše mluva vypadala takto: „dáváme trojku“, to znamenalo stupeň ničivosti 3, atd.

Antuková liga v Dobřichovicích a na podání Ondřej Boula. Následuje série sedmi podání za sebou přerušená tajmem. Nejde mi teď jen o schopnost či neschopnost juniorů čelit takovému podání. V juniorské lize se s takovým podáním nesetkávají, takže lze omluvit jejich bázeň před podáním Ondřeje Bouly. Ondřej podává také tak trochu atypicky. Podání nesmečuje z maximální výšky, ale s velkou razancí a křivka letu míče není vždy klasickým obloukem. Skoré 7:0 bylo hrozivé, ale to se v moderním volejbale děje a viděl jsem podobné série i při střetnutí lepších celků než byl juniorský celek a celek Humrů nebo jak se tým jmenoval... (Foto: www.volleycountry.com)

V sezóně 2006 – 2007 byla poprvé v dějinách českého volejbalu pro extraligová mládežnická družstva stanovena povinnost provádět statistické hodnocení týmového výkonu podle jednotné metodiky sledování. Někteří trenéři vyslovovali nespokojenost s tím, že statistika nezachycuje individuální herní výkon. Pro základní databanku údajů o mládežnických extraligových soutěžích pokládám výsledky ročního sledování za velmi přínosné. Přinášejí jakési standardy parametrů jednotlivých týmových činností, což vidím jako důležité východisko pro trénink. Povinnost sledování mělo vždy domácí družstvo. Porovnáním statistických výsledků z domácích zápasů (vždy vlastní statistik) s výsledků zápasů venku (vždy statistik soupeře) můžeme do určité míry posoudit objektivitu statistické práce v jednotlivých týmech. V seriálu přehledu statistických výsledků začínáme dnes podáním v extralize juniorů.

Druhy podání

Protože spodní podání bylo probráno v kapitole o začátečnickém volejbalu, začínáme v následujícím dělení od čelního vrchního podání z místa. Vrchní rotované podání v čelném postavení: nácvik velmi úzce souvisí s nácvikem útočného úderu, a proto ho zahajujeme již v kategorii mladšího žactva. I průměrní jedinci s dobrými fyzickými předpoklady jsou schopni toto podání velmi rychle používat. Vytváří také jakousi základnu pro smečované podání. Využívá se hlavně v mládežnickém volejbalu, sporadicky je využíván v ženských seniorských kategoriích. Ve vrcholovém volejbalu mužů je vidět minimálně. Smečované podání: jeho nácvik je náročný na koordinaci pohybů. Protože je však úzce spjat s nácvikem útočného úderu, uplatní se již v žákovské kategorii, zvláště u chlapců a vyspělých děvčat. V současnosti je to nejpoužívanější podání v mužských složkách a je velmi účinné. Vrchní plachtící podání v čelném postavení:účinné provedení tohoto podání je náročné na techniku a vyžaduje větší sílu paže, protože nelze využít energie, kterou skýtá rozběh a odraz. Proto jeho nácvik zařazujeme až po zvládnutí předchozího, většina ho zvládne v kategorii staršího žactva. Používají ho hlavně ženské kategorie a je velmi účinné. Skákané plachtící podání:jeho provedení je též technicky náročné. V současnosti se vyskytuje převážně u mužů. Jeho účinek je především taktický, ale s vývojem možnosti přihrávky obouruč vrchem může jeho účinnost klesat.

Postoj podávajícího (Ve STOJI) : podávající hráč stojí v uvolněném postoji za koncovou čarou čelem k síti. Nohy jsou od sebe na šířku ramen a levá je mírně vpředu. Přední noha směřuje přímo k síti, kdežto zadní je natočena v pozici šikmo ke koncové čáře. Kolena jsou uvolněna a mírně pokrčena. Váha těla je na zadní noze ...

Plachtící podání ve stoji: i když se nedá říci, že plachtící podání je klasickou variantou rotovaného či smečovaného, je méně častým druhem podání (tato tendence se začíná prosazovat i v ženském volejbalu). K tomu přibývá fakt, že nácvik začíná rotovaným, resp. smečovaným podáním a teprve v určité fázi vývoje hráče se přistupuje k nácviku plachtícího podání ...

Pro volejbal od kategorie žáků k vyšším kategoriím ztrácí spodní podání význam. Je to úder velmi jednoduchý a motivace žáků k nácviku je snadná. Ve fázi vrcholového volejbalu by se mohl zdát tento prvek jako zbytečný. Pro vlastní činnost podání ve vyspělé formě volejbalu relativně zbytečný je, ale v určité fázi vývoje má svůj význam, a to jako: prostředek nácviku odbití jednoruč spodem pro vybírání a vhodné zahájení hry u průpravných her začátečníků, kde chceme zdokonalovat mezihru a držet míč ve hře.

Výchozí postoj: přirozený postoj s míčem, u praváků je levá noha vpředu a míč v levé ruce (u leváků naopak), nohy jsou zhruba v šíři ramen...

Nadhoz míče

Nohy a trup: postoj s levým ramenem blíže k síti, osa ramen je šikmo k síti. Je totiž nejvýhodnější kombinací z hlediska fyziologického a herně-taktického. Hráč má dostatek síly na provedení a při podání může dobře sledovat hřiště soupeře. Paže: nadhazovací ruka drží míč před osou těla. Nadhoz je minimální, má spíše charakter puštění míče proti pohybu úderové paže, u začínajících hráčů doporučujeme podávat „z ruky“ nebo téměř z ní (na přesnosti této akce závisí do velké míry i přesnost úderu).