Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

V Nymburce žijí dva právníci, dvě zajímavé bytosti, dvě rozdílné osobnosti, z nichž každý by si zasloužil samostatný portrét. Bogan Sedlatý, člověk, jehož lidské hodnoty vysoce ctím a jsem rád, že ho mohu řadit do kategorie „kamarád“, a který přijde na řadu, až zase budu psát o článek stavovské cti. Ale to až někdy příště. Druhým je Josef Hašek I. Otec Josefa II. a Ivana. Ano, právě toho Ivana, ke kterému se upínají modlitby českých fotbalových pravověrných. Ale aby byl můj dnešní příspěvek uveden do patřičných souvislostí, je třeba vrátit se o více než dvacet pět let zpátky. To jsem přišel do Nymburka jako ligový volejbalový hráč. Hned záhy jsem objevil úžasný přírodní úkaz zvaný Réma, což je zkrácený název pro část Nymburka, jehož plný název je Remanence. Tento magický kout je rájem pro ty, kteří si rozumí s míčem a kteří vědí, co znamená herní orgasmus, ale může být noční můrou nebo místem ztráty sebevědomí pro jiné, kteří tímto citem neoplývají. Hraje se tu volejbalový debl, basketbalová čunča, tenis, ping pong, nohejbal. Kdo sem vkročí, měl by totiž vědět, že v Nymburce, tedy konkrétně na Rémě, patří míčová a herní způsobilost k „obecné vzdělanosti“. Ať jsi lékař, právník, politik, bohatý kapitalista nebo nádražák, na Rémě ti není odpouštěna jakákoliv „míčová nepravost“. Na Rémě se totiž „míčuje“ už skoro 100 let a dobře se ví, co jak má být. Pokud něco „neštimuje“, pozorná Réma si toho všimne. Naopak opravdovým hráčům se tiše klaní. Ale kdo se projeví jako „nemíč“, běda, běda… Začne to drobnými špičkami u baru … „Tak, co nějak ti dnes nešlo, co?“, začíná mírně výčepní, když natáčí pivko a samozřejmě je o všem dění průběžně informován. „Neměl bys tu zkusit zítra se Standou Randou? (to je místní pětasedmdesátník) nebo s mým jedenáctiletým synem, ten má zejtra čas a dal by si s tebou …“, utrousí jiný z povzdálí. A může to skončit i takto: „…měl by ses na to už vysrat a pomáhat doma svý starý máchat plíny“....

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

V Nymburce žijí dva právníci, dvě zajímavé bytosti, dvě rozdílné osobnosti, z nichž každý by si zasloužil samostatný portrét. Bogan Sedlatý, člověk, jehož lidské hodnoty vysoce ctím a jsem rád, že ho mohu řadit do kategorie „kamarád“, a který přijde na řadu, až zase budu psát o článek stavovské cti. Ale to až někdy příště. Druhým je Josef Hašek I. Otec Josefa II. a Ivana. Ano, právě toho Ivana, ke kterému se upínají modlitby českých fotbalových pravověrných. Ale aby byl můj dnešní příspěvek uveden do patřičných souvislostí, je třeba vrátit se o více než dvacet pět let zpátky. To jsem přišel do Nymburka jako ligový volejbalový hráč. Hned záhy jsem objevil úžasný přírodní úkaz zvaný Réma, což je zkrácený název pro část Nymburka, jehož plný název je Remanence. Tento magický kout je rájem pro ty, kteří si rozumí s míčem a kteří vědí, co znamená herní orgasmus, ale může být noční můrou nebo místem ztráty sebevědomí pro jiné, kteří tímto citem neoplývají. Hraje se tu volejbalový debl, basketbalová čunča, tenis, ping pong, nohejbal. Kdo sem vkročí, měl by totiž vědět, že v Nymburce, tedy konkrétně na Rémě, patří míčová a herní způsobilost k „obecné vzdělanosti“. Ať jsi lékař, právník, politik, bohatý kapitalista nebo nádražák, na Rémě ti není odpouštěna jakákoliv „míčová nepravost“. Na Rémě se totiž „míčuje“ už skoro 100 let a dobře se ví, co jak má být. Pokud něco „neštimuje“, pozorná Réma si toho všimne. Naopak opravdovým hráčům se tiše klaní. Ale kdo se projeví jako „nemíč“, běda, běda… Začne to drobnými špičkami u baru … „Tak, co nějak ti dnes nešlo, co?“, začíná mírně výčepní, když natáčí pivko a samozřejmě je o všem dění průběžně informován. „Neměl bys tu zkusit zítra se Standou Randou? (to je místní pětasedmdesátník) nebo s mým jedenáctiletým synem, ten má zejtra čas a dal by si s tebou …“, utrousí jiný z povzdálí. A může to skončit i takto: „…měl by ses na to už vysrat a pomáhat doma svý starý máchat plíny“. Na Rémě hrál svého času Věchet I., někdejší brankař fotbalové Sparty a jeho potomci Věchem II. a Věchem III., dále bratři Rylichové, známí ligoví basketbalisté, fotbalista Radek Bejbl nebo Vráťa „Vrták“ Šístek, současný manažer basketbalového giganta Nymburka. Když říkám hrál, tak myslím samozřejmě všechny hry, poněvadž umět jenom jednu, to se tu neuznává. Tady odsud vzešel Josef Hašek I., hrál tu hlavně nohejbal. A sem přivedl i své dva syny, z nichž vyrostli pohříchu dvě velké hráčské osobnosti. Vy znáte osud Ivana, ale já nebudu dělat rozdíly, jelikož chci psát o tom, co mají společné. Ivan i Josef umějí nohejbal, fotbal, hokej, tenis, ale i volejbal a také mariáš (liciťák i čtyřku).
To na Rémě není nic tak mimořádného, ale oba rozumí hře. To už je bonus, který ctím. Rozumět hře je pro mě jako rozumět životu, dokonce si myslím, že je to totéž. Znamená to něco umět, ale také vědět, jak hrát v jakou chvíli, ovšem rovněž, jak se chovat. Kdy přitlačit, kdy zvolnit, kdy zariskovat a kdy hrát na jistotu, kdy se usmát, kdy se mračit, kdy mluvit a kdy mlčet, kdy vzít chybu na sebe a kdy se navézt do spoluhráče, jak nakládat s vítězstvím i prohrou. Ivan i Josef bývají účastníky sedmiboje osobností. Přál bych vám vidět, jak v roce 1993 na sedmiboji v Nymburce Ivan Hašek proměnil svého spoluhráče, tehdy zhruba 120 kilogramů vážícího, Leška Semelku v sebevědomou a spontánní, lehkonohou herní bytost. A to je ono, nejen podílet se na dobrém týmovém výkonu, ale doslova proměnit lidi kolem sebe. Propadnout hře, zapomenout se v ní a strhnout s sebou ostatní. Ivan se o to snaží s Rosickým a Barošem et al., i coby trenér. Pepa, ten nám v sedmiboji prokazuje medvědí službu. Když nám kývne na nabídku k účasti někdo, o jehož „osobnost“ v sedmiboji osobností stojíme, ale s míčem není stoprocentní přítel (naproti tomu má třeba hlasový rozsah tři oktávy nebo umí úspěšně starostovat nějakému středně velkému městu) dostane ho do péče Pepa Hašek (rozuměj jako spoluhráč). Pravda, občas na něj zakřičí (celebrita – necelebrita), ale zato „očuchat bednu“ mu dá skoro vždy. Pepa Hašek, který by za normálních okolností každý druhý sedmiboj vyhrál, táhne, často trpí, ale téměř vždy svému spoluhráči (možná jedinkrát za život) zprostředkuje pocit, jak krásná umí být hra. Ivan se teď rozhodl táhnout český fotbal. Přibral si i nároďák, což je z profesního hlediska asi blbost, ale jako lidský čin, je to velké. Už to nevypadá s tím postupem na MS 2010 nijak slavně, ale o to teď nejde. Ivan, stejně jako Pepa, jdou ve šlépějích svého otce, který nosí motýlka místo kravaty (oni dva už myslíme ne), je rváč, má nesmírnou vnitřní kázeň, na své kauzy je vždy výborně připraven, a hlavně ovlivnil své dva syny. Proč o tom píšu právě teď? Jedna věc je ten fotbal … hýbe to s celým národem, a obavy o to, že je konec pohádky, jsou stále reálnější. Za druhé si Réma i Hašci zaslouží, aby o nich bylo čas od času pohovořeno. Právě končí jedna sezóna, strávil jsem na Rémě s tenisovou čtyřhrou letos víc času než obvykle. Pokřikovali tam ne mě v létě, když jsem ještě vedl nároďák: „… tak pro koho sis dnes přijel?“. Za třetí mě k tomu přiměla zkušenost z předvčerejška, kdy jsem zavolal Pepovi, aby mi poslal svého syna do tělocvičny. Fotili jsme totiž s dvorním fotografem Volejbalové akademie Davidem Pankivem nějaké detaily pro novou volejbalovou metodickou příručku pro trenéry začátečníků.
Potřeboval jsem šikovného týpka, který si rozumí s míčem, ale nehraje volejbal, abych dal do kontrastu, co je na takovém klukovi dobrého a co špatného. To vše mělo posloužit určitému záměru metodickému záměru. Malému Pepčovi je jedenáct a chodí do třídy se mojí dcerou Terezkou, která je rovněž volejbalem nedotčená (tentokrát je to piáno, zpěv a tanec), ale na rozdíl od Pepči, je nedotčená i jinými hrami … i tu jsem se rozhodl fotit. Až jsem se zastyděl, že jsem profesionální volejbalový trenér, když jsem je viděl vedle sebe. Ale ani o to teď nejde. Pepča hraje hlavně tenis, ale umí se v duchu svého rodu postavit k jiným míčům. Přesně o takové kluky volejbal přišel, kromě fotbalu, basketu a hokeje už mu je krade i florbal. Jen si postesknul a představil, jak by se asi Pepča Hašek rychle vyvíjel ve volejbalu. Inu je to pravý kluk z Rémy …

Josef Hašek I., právník a hráč, Josef Hašek II.,, ekonomický inženýr a hráč, Ivan Hašek, právník a hráč a Pepča Hašek III. ??? a hráč jsou důkazem toho, že to „komanči“ trochu posrali (pardon), když se snažili zničit profesní, stavovskou a duchovní kontinuitu rodů. Kluci Haškovi z Rémy jsou pěkným příkladem, že se jim to podařilo pouze částečně …

V Nymburce, 12.10.2009, Zdeněk Haník