Ve třech předcházejících dílech jsme se zabývali rychlostí realizace útočných kombinací. A zakončili jsme konstatováním:

" TOP volejbal znamená pokoušet se hrát rychle i v jiných situacích, než je útok po přihrávce podání".

 tomto pokračování se začneme věnovat obraně, resp. zakládání protiútoku (v naší systematice útoku B). Volejbal dospěl do velmi algoritmizované podoby. Všechna družstva hrají na jednoho nahrávače, všechna zahajují ve stejném zahajovacím rozestavení N – S – B , všechna brání z totožných výchozích formací, všechna produkují stejné útočné kombinace atd. Možnosti vymyslet něco nového jsou velmi omezené. V takto strojovém pojetí hledá každé družstvo nevyužité rezervy. Na MS 2006 to byl jednoznačně posun v individuálních schopnostech hráčů při vybírání v poli (především Francie, USA, Japonsko). Český tým obsadil druhé místo v počtu vybraných míčů na set (5,84). To je slibné, ale důvodem, který objasním v některém z dalších pokračování, nebyla individuální vyspělost našich hráčů při vybírání. Jediným skutečně dobrým polařem je Hudeček, nechám-li stranou obrovské nasazení Honzy Štokra, který má však ještě rezervy ve čtení hry. Na krátkých video-ukázkách předvádím individuální polařské dovednosti Antigy (1), Exigy (2) a Lambourna, resp. Mckienziho (3). Zásadní posun nastal v tom, že ani obranná kombinace s jednoblokem či bez bloku neopravňuje hráče omluvit nezachycení míče. Doba, kdy jsme se smířili s tím, že „na jednoblok s tím soupeř štípne“ o zem začíná být minulostí.

" TOP volejbal znamená, že ve hře neexistuje žádná situace, kdy se míč nedá vybrat".

V Praze, 19. 2. 2007