Před časem mi někdo položil otázku, co potřebuje útočící hráč k tomu, aby byl v útoku úspěšný. Moje odpověď zněla: Měl by mít v útoku k výběru dostatečné množství možností a tím se moci rozhodnout ke správnému řešení herní situace. Volejbalové akce se z větší části rozhodují na zemi a ne nad sítí, jak bychom si mohli myslet (je jedno, jestli se jedná o útok, blok nebo skákaný servis). Z tohoto důvodu se výběr z možností v útoku také rozhoduje na zemi. Rád bych se věnoval rozběhu na útočný úder po vysoké nahrávce. Poslední tři kroky smečařského rozběhu končí kroky „levá-pravá-levá“, to je všeobecně známé. Rozhodující význam pro úspěšný útok je kladen na první rozběhový krok. Jako často v životě je začátek pro další průběh rozhodující. Komu se nepodaří první krok, je zaměstnán korekcí rozběhu při dalších krocích. Plynulý rozběh je z důvodu nesprávného startu prakticky nemožný a hráč je tím ve vzduchu při volbě řešení útočného úderu limitován. První rozběhový krok levou nohou je velmi důležitý, protože přesně udává směr rozběhu k místu odrazu a pevně stanoví optimální timing rozběhu.

Před časem mi někdo položil otázku, co potřebuje útočící hráč k tomu, aby byl v útoku úspěšný. Moje odpověď zněla: Měl by mít v útoku k výběru dostatečné množství možností a tím se moci rozhodnout ke správnému řešení herní situace. Volejbalové akce se z větší části rozhodují na zemi a ne nad sítí, jak bychom si mohli myslet (je jedno, jestli se jedná o útok, blok nebo skákaný servis). Z tohoto důvodu se výběr z možností v útoku také rozhoduje na zemi. Rád bych se věnoval rozběhu na útočný úder po vysoké nahrávce. Poslední tři kroky smečařského rozběhu končí kroky „levá-pravá-levá“, to je všeobecně známé. Rozhodující význam pro úspěšný útok je kladen na první rozběhový krok. Jako často v životě je začátek pro další průběh rozhodující. Komu se nepodaří první krok, je zaměstnán korekcí rozběhu při dalších krocích. Plynulý rozběh je z důvodu nesprávného startu prakticky nemožný a hráč je tím ve vzduchu při volbě řešení útočného úderu limitován. První rozběhový krok levou nohou je velmi důležitý, protože přesně udává směr rozběhu k místu odrazu a pevně stanoví optimální timing rozběhu. Proto je před výkrokem levou nohou důležité zpracovat informace o nahrávce (výška, vzdálenost od sítě, vzdálenost od nahrávače, rychlost nahrávky). Známe časově optimální stupňování rychlosti rozběhu tří rozběhových kroků: pomalu, rychle, explozivně. Pomalé tempo na začátku rozběhu je smysluplné, neboť umožňuje během prvního kroku levou nohou korekci směru pohybu a na to právě potřebuje útočící hráč čas. Jakmile se levá noha prvního kroku při rozběhu dotkne země, je rozhodnuto. Směr rozběhu je v tento moment stoprocentně dán, délka brzdícího kroku se u hráčů podle nahrávky zpravidla nemění. Výkrok levou nohou je tedy orientačním a rozhodujícím krokem pro útočný úder po vysoké nahrávce a zajišťuje optimální trefení míče ve vzduchu. Je-li tento krok proveden příliš brzy, je útočící hráč zpravidla pod míčem (vzdálenost míče od sítě je příliš velká nebo nahrávka je příliš vysoká), daleko od míče vpravo nebo vlevo. Tyto situace může útočící hráč snadně vyřešit, počká-li s výkrokem levou nohou do vyhodnocení dráhy letu nahrávky. Co z toho útočník má, když je ve správný čas na správném místě? Hráč může díky tomu optimálně vytočit rameno proti letícímu míči zvolit optimální úder proti soupeřově obraně. Co to znamená pro praxi? Má tato myšlenka nějaký smysl? Důsledky z tohoto poznatku jsou pro trénink jednoznačné. Tady leží potenciál pro možnosti výběru, které musí byt využity. Tréninková cvičení jsou jednoduchá a pro hráče jasná.

1.    Útok po příliš dlouhé, ale dostatečně vysoké nahrávce nebo po krátké, ale dostatečně dlouhé nahrávce

2.    Útok po dostatečně vysoké, ale příliš na síť umístěné nahrávce nebo po dostatečně vysoké, ale daleko od sítě umístěné nahrávce

3.    Útok po příliš vysoké nahrávce nebo nízké nahrávce

Všechny kombinace uvedených nahrávek jsou možné. Mám zkušenosti s tím, že i zkušení útočící hráči mají s těmito kombinacemi „nepodařených“ nahrávek problémy. Jsem přesvědčen o tom, že jednotlivé fáze rozběhu by se měly dlouho učit separátně. 

Toto téma je zvláště zajímavé pro týmové herní situace po vlastním podání, protože kvalita nahrávky často trpí kvalitou výkonu v obraně. Útočící hráč je odpovědný za to, že i horší nahrávku správně zpracuje.

Další důležitou fází u tréninku rozběhu je časování výkroku levou nohou při točném úderu po nahrávce č. 5.

Známé cvičení: Nahrávač si nadhodí míč a bez jakékoli signalizace nahrává „metr“ před sebe nebo za sebe. Útočící hráč udělá v momentě nadhozu výkrok levou nohou a čeká na nahrávku a poté útočí. Pro mnohé hráče neřešitelný úkol, někteří hráči se zdráhají toto cvičení provádět. Proč toto cvičení, taková šikana, když se ve hře tato situace prakticky nevyskytuje, protože útočná kombinace je zpravidla před výměnou nahrávačem signalizována? Protože hráč se tím učí čekat, zpomalit první krok a poté se výběrem optimálního dvoukrokového rozběhu správně rozhodnout. Učí se optimálnímu vztahu mezi nahrávkou a rozběhem na útočný úder. Hráč má možnost vlastní kontroly, jestli vyčkával dostatečně dlouho, rozbíhá se správným směrem. Hráč se tím stává vlastním kritikem.      

Thomas Artner, člen Volejbalové akademie, z němčiny přeložil Radek Krpač