Dnes bych se chtěl zastavit u jednoho dílčího jevu, který mě už delší dobu trápí. Nejdříve ho trochu osvětlím. Když srovnávám razanci rozsmečování většiny českých celků, ať už klubových tak i reprezentačních, mám vždy dojem, že jsme méně razantní, méně „nám to skáče“.

Vím, že razance a rozsmečování není to, co bezprostředně rozhoduje v zápase. Dokonce existují teorie, že razance vůbec nic neukazuje. Prostě jsou to „ bulhaři“ a my je porazíme svojí chytrostí a vůbec jinými volejbalovými zbraněmi. Všichni ovšem víme, že razance roli hraje a u mládeže velkou. Rozsmečování je už plnohodnotnou součástí zápasu a hraje velkou roli v psychice hráčů. Ať už vlastní – každý se při rozsmečování vnitřně hodnotí jestli mu to jde – nebo cizí hráči se pozorují a když s tím někdo opravdu „praští“ je to velká deviza do utkání .

 

 

Určitou dobu jsem si myslel, že problém vězí v malém dosahu ve výskoku, či malé razanci úderu, resp. rychlosti švihu paže našich hráčů. Časem jsem ovšem přišel na to, že to je jen jedna část odpovědi. Ta druhá část je v problému techniky smečování. Je to jednoznačně schopnost hráče měnit svůj rozběh i techniku, tak aby vyhověl požadavku pro daný okamžik. Je jasné, že užití smečování s co největší razancí a tedy smečování tzv. nalitého míče, není pro hru zrovna nezbytností, ale ukazuje na technickou vybavenost hráčů. Smečař je hráč, který má ovládat všechny druhy úderů: od technických až po ty razantní, vytloukání, nahození, s rotací, srážením. Myslím si, že v tomto máme jako trenéři vůči mládeži dluh.

V Příbrami dne 23.5.2007                                             Jiří Zach