V následujícím textu na pokračování představíme vlastní pojetí "učení ve volejbalu". Každý týden vyjde jedna část, přejeme příjemnou četbu a doufáme, že vás text obohatí, stejně jako nás by mohla obohatit vaše reakce. Zdeněk Haník

V následujícím textu na pokračování představíme vlastní pojetí "učení ve volejbalu". Každý týden vyjde jedna část, přejeme příjemnou četbu a doufáme, že vás text obohatí, stejně jako nás by mohla obohatit vaše reakce. Zdeněk Haník

Než začneme...

V tomto textu chceme představit obecný model postupu při nácviku a rozvoji herní činnosti ve volejbalu. Je tomodel 7 učebních úkolů, který dává návod, jak rozvíjet herní činnost od nácviku základní techniky až po integraci této činnosti do týmového herního výkonu. Hned na začátku důrazně varujeme před bagatelizací tohoto postupu. Herní nácvik a rozvoj je plynulý proces s jistou logikou, ale s mnoha překvapeními, novými okolnostmi, slepými cestami, návraty, opravami, korekcemi, reorganizacemi, v němž hlavní roli hraje člověk. Neustálá přítomnost lidského faktoru způsobuje, že logika herního tréninku dostává náhlé trhliny a teoretická jednoduchá cesta typu: po kroků A následuje krok B, se ukáže v „pravdě tělocvičny“ poněkud komplikovanější. Aby pojetí „učebních kroků“ nebylo „otrocky“ interpretováno jako dogma, kde učební obsah jednoho kroku smí být rozvíjen až striktně dokončeném kroku předcházejícím, rozdělujeme raději herní trénink do 7 učebních úkolů. Vývoj volejbalisty je plynulý děj, jestliže jej „kouskujeme“ na menší díly, pak je to jen proto, abychom ukázali, že určitou logiku herní trénink opravdu má. Navíc chceme trenérům ukázat postup rozdělený do několika oblastí – učebních úkolů – jelikož trenér musí nějak plánovat a tudíž nácvik i rozvoj herní činnosti dělit do menších celků. Ovšem ani životní cestu člověka ani volejbalový růst hráče nebo vývoj družstva nelze „nakrokovat“. Při čtení následujícího textu si toho, vážení čtenáři, buďte vědomi. Mluvme o učebních úkolech a budiž domluveno, že obsahy jednotlivých úkolů do sebe zapadají, vzájemně se prorůstají, případně se plnění jednotlivých úkolů vzájemně předhání. Víte přece, že se základní technikou mívají někdy potíže i reprezentanti a na druhé straně známe patnáctileté „hotové“ hráče nebo že někdo velmi záhy zvnitřnil individuální techniku, ale do týmového výkonu ne a ne vrůst…Jinými slovy: různí hráči procházejí různými typy vývoje nezávisle na naší trenérské vůli a ignorujíce přitom jakékoliv předepsané postupy a poučky podle logiky, která nám je utajena. Naopak logiku námi představovaného modelu posloupnosti objasníme znovu prostřednictvím této kapitoly. Berte ji jako inspiraci.

Sedmibodový scénář uplatníme na tři základní volejbalová odbití:

• Prstů (odbití obouruč spodem, OOV)
• Bagru (odbití obouruč spodem, OOS)
• Smeče (odbití jednoruč vrchem, útočný úder)
• A jejich „přerod“ v různé herní činnosti. 7 učebních úkolů, včetně dílčích učebních témat vypadá takto:

1. Nácvik a rozvoj základní techniky v neměnných podmínkách
   1. Zprostředkovat první úspěšná odbití
   2. Osvojit základní techniku pohybu
2. Rozvoj variant techniky a základních součinnostních vazeb[ v proměnlivých podmínkách
   1. Rozvinout selektivitu vnímání
   2. Precizovat základní techniku
   3. Rozvinout varianty techniky a osvojit dovednost vybrat optimální pohybové řešení
   4. Osvojit základy součinnostních vazeb
3. Rozvoj individuální činnosti a součinnostních vazeb ve zjednodušených herních podmínkách
   1. Osvojit různá herní řešení
   2. Adaptovat se na rušivý vliv soupeře
   3. Osvojit součinnostní vazby jako základu herních kombinací ve zjednodušených podmínkách
4. Rozvoj individuální činnosti a součinnostních vazeb v reálných herních podmínkách
   1. Osvojit dovednost vybrat optimální herní i pohybová řešení
   2. Rozvinout individuální herní chování v reálných herních podmínkách
   3. Osvojit součinnostní vazby jako základu herních kombinací v reálných podmínkách
5. Rozvoj individuální činnosti v rámci činnosti družstva v typové herní situaci (skupinové a týmové herní kombinace)
   1. Rozvinout skupinové a týmové herní činnosti v jednotlivých herních situacích
   2. Rozvinout skupinové a týmové herní chování
6. Rozvoj individuálních a skupinových herních řetězců
   1. Rozvinout individuální herní řetězce
   2. Rozvinout skupinové herní řetězce
7. Rozvoj týmových herních řetězců a týmového herního chování

7 bodů scénáře berte jako sedm zamyšlení nad sedmi oblastmi komplexní problematiky tří základních volejbalových odbití.

Východiska

Skepse vůči možnostem uplatnění vědy ve volejbalu

Mezi volejbalovými praktiky vzniká skepse vůči možnostem vědy ve sportovních kolektivních hrách. Obecně se více věří trenérské intuici, komplexnímu pochopení široké problematiky volejbalu v jeho vrcholové podobě či vhledu do problému. Poukazuje se na to, že sportovní věda staví stále na svém deduktivním modelu „odshora dolů“ a neptá se „praxe“ na její zkušenost. Bez fungující koncepce, resp. jestli nebude logika herní praxe kompatibilní (slučitelná) s vědeckou logikou se stane „příkop mezi teorií a praxí“ bude nepřekonatelný. Nečetné výzkumy v oblasti volejbalu bohužel v minulosti nevyhověly požadavkům praxe a praktici (k vlastní škodě) často rezignovali na víru v prohloubení úlohy teoretického pohledu na volejbal i vlastní teoretický růst. Důsledkem je nedostatečnost v oblasti odborné diskuse. Tento problém do určité míry odráží skepsi vůči možnostem vědy vůbec. Kořeny této skepse jsou založeny především na zjištění, že vědecké poznání je neúplné a neuzavřené, že nevyčerpává veškeré bohatství života člověka (např. oblast lidské afektivity a cítění) a to, co řeší, není pro člověka podstatné (Fajkus, 1997, str. 9). Podobné názory je možné slyšet v „terénu“ na adresu volejbalové teorie a volejbalového výzkumu.

Strategie našeho postupu

Vycházíme z pojetí herního výkonu ve sportovních kolektivních hrách Dobrého a Semiginovského (1988), především z jejich dělení metodicko-organizačních forem (charakteristika průpravných a herních cvičení 1. a 2. typu). Z české volejbalové literatury je našemu modelu zřejmě nejbližší přístup Ejema (1988). Paralely síťových her vidíme v tenisu (Schönborn, 2000). Z hlediska problematiky pohybového učení vycházíme ze Schmidtova pojetí výkonu a učení a z četných interpretací prof. Dobrého (Schmidt, 1991, Dobrý 1994, 1995, 1997). Zajímavé inspirace nacházíme v etologii K. Lorenze (1993), tedy v oblasti výzkumu chování aplikované z říše zvířat na člověka. Základním impulsem pro napsání tohoto textu je však vlastní praxe. Autor tohoto textu bytostně cítí potřebu testovat teoretické postupy v praxi, která prokáže, zda mají „právo na život“. Na druhé straně si je vědom jisté míry neodůvodněného ignorantství některých volejbalových trenérů, kteří tvrdošíjně trvají na modelech, jimiž se řídili jako hráči a naivně je přenášejí do trenérské praxe, jako zaručené postupy. Hráč a trenér: to jsou ale dva rozdílné světy, rozdílné přístupy a strategie, rozdílná optika vidění problémů. Proto teorie a praxe musí jít spolu jak siamská dvojčata. Tak je třeba posuzovat následující řádky.

Principy dovednostního výkonu ve volejbalu

Složky dovedností

Jak bylo výše uvedeno jedním z teoretických východisek je Schmidtovo pojetí pohybového výkonu a učení. Jelikož je tato kapitola o „učení ve volejbalu“, považujeme tento zdroj za základní a nejbližší vlastním názorů, které převádíme do praxe. Dovednostní výkon volejbalisty je realizovaný komplexem integrujících mentálních a pohybových procesů. Volejbal, podobně jako třeba tenis, klade mimořádné nároky na percepční faktory. Schmidt[1] rozlišuje tři kritické prvky dovedností:

1. Percepce významných charakteristik okolí
2. Rozhodnutí o tom, co, kde a kdy udělat
3. Produkce organizované svalové aktivity potřebné pro vznik pohybu

Volejbalová praxe se zajímá především o pozorovatelné projevy pohybu. Ukazuje se, že je důležité se zajímat jak o činnosti zakončené kontaktem s míčem, tak i další části pohybu:

• Posturální složky pohybu (podpora činnosti)
• Herní lokomoce (transport těla)

Charakteristiky volejbalových dovedností

Na rozdíl od dovedností zavřených (dovednosti ve stálém prostředí s předvídatelným okolím) jsou obsahem volejbalu převážně dovednosti otevřené. Jsou charakterizovány nepředvídatelným, proměnlivým prostředím. Další charakteristikou volejbalových dovedností je, že jsou tzv. diskrétní (dá se snadno definovat začátek a konec; mají krátké trvání) oproti dovednostem seriálním či kontinuálním. Poslední charakteristikou volejbalových dovedností je částečná pohybová kontrola. Na rozdíl třeba od atletiky či gymnastiky, kde je kontrola pohybu maximální. Tento rozdíl se zásadně projevuje do přístupu k učení a tréninku. Jedinou dovedností ve volejbalu, která by se blížila zařazení mezi zavřené dovednosti, je podání. I když jsou některé další dovednosti jako nahrávka či přihrávka z hlediska definování techniky poměrně stabilní, je nutné je chápat jako otevřené dovednosti, což má zásadní význam pro jejich nácvik: stručně řečeno, vše co ve volejbalu zavání „skleníkovými podmínkami“ je nevhodné, a to s jedinou výjimkou. Tou jsou absolutní začátky, kdy nácvik v neměnných okolních podmínkách musíme podpořit, abychom zprostředkovali hráčům první úspěšná odbití. V dalším průběhu praxe musíme nacvičovat převážně s měnícími se okolními podmínkami. Právě z tohoto důvodu bere v poslední době volejbalová teorie stále více na vědomí fakt, že se musí i v analýze herních dovedností zajímat o kognitivní stránku při jejich realizaci a přehodnocovat model zaměřený pouze na stránku motorickou.

Právě jsme si řekli, že okolní podmínky, v nichž volejbalista realizuje své dovednosti, jsou charakterizovány neustálou proměnou. Pokud chceme mluvit o učení ve volejbalu, musíme si napřed představit, jak fungují nejpodstatnější sub-systémy komplexního systému zvaného „pohybové chování“ volejbalisty. Jsou to vnímání a zpracování informací, programování a organizace pohybové odpovědi.

[1] Konceptuální model pohybového výkonu učení (podle Schmidta):

1. Smyslová informace – vstup do systému – přes receptor – procesuální zpracování, transformace, uložení do paměti
2. Smyslová informace vedoucí k procesorům spojeným s rozhodováním a plánováním činnosti
3. Iniciace činnosti + kontrola svalových kontrakcí + detekce a korekce chyb (Schmidt)

[1] Součinnostní vazbou máme na mysli základy herní kombinace, jelikož každá herní činnost je součástí herní kombinace. Jako tedy rozvíjíme vlastní dovednost, musíme současně rozvíjet onu souvislost s kombinací, jejíž součástí, například: útok po nahrávce z pole.