Potkali se tři: profesionální volejbalový trenér Zbyněk Radil, bývalý volejbalový hráč a příležitostný trenér Václav Doskákal a docent na Fakultě sportu oboru sportovní hry doc. Karel Nezažil.

Radil: Pánové, myslíte, že umíme učit sportovní hru nebo, že jenom zkoušíme různé metody a doufáme, že naše metody zapůsobí a hráči se naučí hrát …?

Nezažil: Nejprve byste pane kolego musel definovat, co máte na mysli termínem „hrát“. Jestli myslíte herní způsobilost, kterou rozumíme způsobilost realizovat osvojené dovednosti, řešit herní situace, zapojovat se do týmových činností a projevovat požadované herní chování v týmové sportovní hře, pak se můžeme začít bavit konkrétně. Jenom ještě připomínám, že podle Jiránka (1968) je „dovednost učením získaný předpoklad ke správnému vykonávání nějaké činnosti“. Jenom, aby bylo jasno.

Doskákal: Hoši, nedělejte z toho vědu: „hrát“ je prostě složit míč na jedny ruce, stát v poli tam, kam letí míč a čapnout ho do čepice, nenechat se „odrbat“ na bloku, vyhodit míč „o kytky“, když je potřeba, a tak …, zkrátka dělat správný věci ve správný čas.

Radil: Já myslím, že tady zazněla důležitá věc: totiž, že bychom se měli bavit jednak o schopnosti řešit herní situace a jednak o herních dovednostech. V tom má pan Nezažil pravdu, že bychom měli jasně vymezit, o čem se tu bavíme. Myslím, že bychom mohli začít třeba volejbalovými herními dovednostmi.

Nezažil: Obsahem sportovních týmových her (volejbalu) jsou převážně tzv. dovednosti otevřené. Jsou charakterizovány nepředvídatelným, proměnlivým prostředím. Další charakteristikou takových, třeba například volejbalových dovedností je částečná pohybová kontrola. Na rozdíl třeba od atletiky či gymnastiky, kde se jedná o dovednosti zavřené a kde je kontrola pohybu maximální. Tento rozdíl se zásadně projevuje do přístupu k učení a tréninku.

Radil: Mělo by se to chápat tak, že volejbalista na rozdíl třeba od gymnasty nevěnuje například při smečování pozornost svému pohybu. Provádí ho snad automaticky?

Nezažil: Ne zcela. Částečná kontrola je věnována pohybu, ale větší část pozornosti je zaujata mapováním okolních podmínek a tvorbě taktického řešení.

Doskákal: Když přeci vidím blok a rozhodnu se bouchat do diagonály, tak to jiná smeč, než když bouchám do lajny, tak se musím soustředit na pohyb nebo ne?

Nezažil: Kontrola pohybu a tvorba řešení jsou samozřejmě propojeny, není možné je izolovat. Ale ve sportovních hrách u velmi rychlých pohybů, je většinou o podobě pohybu rozhodnuto předem a v rámci řešení herní situace se jenom pohyb upravuje v detailech.

Radil: To má logiku. My často trénujeme nějakou činnost (třeba nahrávku) jako izolované odbití, ale ve hře je vlastně jakákoliv činnost spojena s vnímáním a rozhodováním. I když jsou některé volejbalové dovednosti jako nahrávka či přihrávka z hlediska techniky poměrně stabilní, je nutné je chápat jako dovednosti realizované ve stále se měnících podmínkách (jak říká pan Nezažil „otevřené“), a tudíž vše co ve volejbalovém tréninku zavání „skleníkovými podmínkami“, to znamená činností bez rozhodování, je nevhodné.

Doskákal: Já tedy nejsem žádný odborník, ale řekněte mi, jak je to s malými dětmi? Ty se také nemají se učit, jak vy říkáte „izolovaný“ pohyb? Vždyť nic neumí, jak to mají udělat, jak se mají třeba naučit bagr?

Radil: Na to bych odpověděl: pro absolutní začátky si musíme pomoci nácvikem v neměnných okolních, abychom zprostředkovali hráčům první úspěšná odbití. To máte správný názor. V dalším průběhu praxe však musíme nacvičovat převážně s měnícími se okolními podmínkami.

Doskákal: Tedy, pro nás normální lidi, to znamená, že v neměnných podmínkách je to jenom nanečisto, ale v proměnlivých podmínkách je to jako ve hře?

Radil: Když vám hodím míč a vy ho odbijete bagrem, neřešíte nic jiného než odbití. Jestliže vám ale řeknu, aby jste po nahrávce zaútočil úspěšně proti družstvu na druhé straně sítě, pak musíte kromě útočného úderu bleskově vymyslet a zrealizovat řešení, jak vyzrát na obranu soupeře. V prvním případě tedy pracujete v neměnných podmínkách a ve druhém v proměnlivých podmínkách.

Nezažil: Právě z důvodu, který právě uvedl pan Radil, bere v poslední době teorie sportovních her stále více na vědomí fakt, že se musí i v analýze herních dovedností zajímat o kognitivní stránku při jejich realizaci a přehodnocovat model zaměřený pouze na stránku pohybovou.

Doskákal: Zase cizí slova, proč nás trápíte? „Kognitivní“ … nemůžete to říct česky?

Nezažil: Kognitivní znamená zaměřený na zpracování informací, získávání obecných poznatků a procesů chápání.

Doskákal: tedy poznávací, to nemůžete říct rovnou?

Nezažil: Zjednodušeně řečeno, je to tak. Pokud chceme mluvit o učení ve sportovní hře (volejbalu), musíme si napřed představit, jak fungují nejpodstatnější sub-systémy komplexního systému zvaného „pohybové chování“ hráče (volejbalisty). Jsou to vnímání a zpracování informací, programování a organizace pohybové odpovědi.

Radil: Pro mě jako trenéra je tedy důležité, že se za volejbalovými dovednostmi, které vypadají zvenku celkem jasně, skrývá ještě něco, co navenek není vidět, ale má zřejmě zásadní význam … (pokračování příště).

V Nymburce, 19. 6. 2007