- Kategorie: Učení a trénink
- Napsal Radek Krpač
O co jde ve sportu 3. Část – kdo má „kecat“ do sportu ...
V roce 2008 na jedné vědecké konferenci jsem při svém vystoupení trochu provokoval z řečnické tribuny otázkou: „kde jsou trenéři?“, a to v okamžiku, kdy můj adrenalin povážlivě stoupal, když jsem si uvědomil, jak „nedonošení teoretici sportu“ pod taktovkou zasloužilých docentů a profesorů honí body za referáty na vědeckých konferencích. Tyto referáty byly výsledkem bádání lidí, kteří buď (v lepším případě) ve svatém přesvědčení podlehli domnění, že odhalují ty pravé zákonitosti a souvislosti sportovní hry, nebo v horším případě pouze „vyčuraně“ předstírali výzkum, aby dospěli k titulu PhD nebo k jiné podobné metě. Vysocí akademici zpozorněli a naoko mi dávali za pravdu … jednu výhodu to moje tehdejší vystouení ale přeci jenom mělo: organizátoři pravidelně ob rok pořádané plzeňské konference „Hry 2010“ mě vyzvali, abych se chopil moderování „kulatého stolu“ mezi teoretiky a praktiky. Na straně praktiků tam seděl Marian Jelínek a výborný mládežnický fotbalový trenér Luděk Procházka, já a se mnou Alěš Novák, z volejbalu myslím, že ještě Radek Brzobohatý. Teoretici byli v přesile, ale v průběhu diskuse jim viditelně docházely argumenty. Jednu chvíli to vypadalo dokonce na fyzický střet. Tento úvod, nepíšu proto, abych postavil sportovní teorii proti praxi, ale abych poukázal na fakt, že někteří hloubaví praktici s jistým intelektuálním zázemím a přiměřeným vzděláním, jako třeba Jaroslav Hřebík, Marián Jelínek, Michal Ježdík, Mirek Čada, ale i třeba manažeři jako Miroslav Černošek, Miroslav Jansta nebo Filip Šuman, mi připadají kompetentnější, realističtější ve vhledu do zákonitostí vrcholového a výkonnostního sportu v oblasti sportovních týmových her, než někdy trochu sterilní akademičtí činovníci. A ještě jednou z opatrnosti a obezřetnosti opakuji, že můj názor nemá znamenat rezignaci na teoretický základ sportu, naopak praxe musí vycházet z teorie a teorie se musí stále ověřovat praxí. Nicméně, zdá se mi, že sportovní teorie má naléhavější důvod k sebereflexi než sportovní praxe, která svůj nárok na sebeurčení prokazuje důvěryhodněji. Čtenář je možná zvědav, kam mířím … Mířím k otázce: jak řešit problém „odborné autority“ v českém sportu. Psal jsem posledně, že český sport postrádá tuto odbornou autoritu, na druhé straně je otázkou, zda ji potřebuje. Samozřejmě vše, co v Česku zavání centrálně řízeným sportem lidem jaksi páchne. Vidím to tedy následovně: vycházím z toho, že ve vyspělých západních státech existují různé modely instrumentu typu „obecná odborná autorita“. Čili modely mají různou podobu, ale existují. Tedy pokud bychom se chtěli inspirovat za hranicemi, zní první odpověď: ANO, potřebujeme obecný instrument „odborné autority“. Můžeme se nechat například inspirovat holandským modelem, kde existuje pod olympijským výborem jakási oborová komora, která je jak vzdělavatelem, tak servisní organizací pro národní sportovní svazy, nebo německým modelem, kde existuje vědecký institut, který se zabývá sportem v úrovni, na níž již sportovní svazy nemohou ani odborně, ani ekonomicky dosáhnout. Případně můžeme sáhnout pro inspiraci do jiné vyspělé země. Ovšem nejde o to kopírovat, ale právě nechat se inspirovat. Češi mají přeci kreativity na rozdávání.
Vezměme si třeba příklad z vlastní zkušenosti: když jsme s kolegy dávali dohromady knížku „Volejbal viděno třemi“, musel jsem jako hlavní protagonista obstarat následující úkony: sestavení textu, obsahová korekce, tvorba schémat, vyhledání fotografií, sehnání vydavatele, sehnání sponzorů, jazyková korekce, grafický zlom textu, obstarání odběru části nákladu … Pokud by existoval subjekt, o němž bylo dnes v náznacích hovořeno, mělo by být starostí autora víceméně pouze sestavení a korekce obsahu, zbytek by měla obstarat instituce, pokud by samozřejmě musela mít o vydání odborné knihy zájem. K tomu by samozřejmě měl existovat nějaký ediční plán atd. Obdobně by tomu bylo v případě, který jsme již rovněž na vlastní kůži zažili, kdy jsme chtěli zajistit překlad velmi zdařiilé publikace „Pallavolo – dentro in movimento 2“ z italštiny. Pokud bychom měli zastřešující autoritativní orgán třeba na úrovni ČOV, mohl být prostředníkem při vyjednávání o získání práv na text i schémata, na čemž jsme si vyjednáváním bez zkušeností na úrovni volejbalového svazu vylámali zuby. Dalším příkladem je třeba to, že pro studenty tělovýchovných fakult v ČESKU existuje v rámci jejich „alma mater“ přístup do odborných světových databází. Servis podobného druhu by měl existovat pod křídly odborné autority pro všechny odborníky v oblasti vrcholového sportu. Ono to ve všech třech uvedených příkladech taky něco stojí, ale pokud by se tyto služby sloučily v rámci jednoho subjektu pro všechny sportovní svazy a organizace, dostává to úplně jiný rozměr.
Použil jsem dnes pouze několik příkladů, abych ilustroval podstatu problému, ale pomohlo mi to k tomu, abych dospěl k odpovědi na otázku, zda je potřeba, aby „do toho někdo zvrchu kecal“, tedy zda je českému sportu zapotřebí zastřešující odborné autority, která by svou obecností přesahovala možnosti sportovních svazů, čímž by mohla skutečně přirozenou autoritou být. Moje odpověď zní: ANO, za předpkladu, že bude špičkovou, bohatou, prestižní, vysoce respektovanou servisní (na to bych kladl obzváště důraz) organizací, která bude svazům sloužit, nikoliv poroučet. Podle mého názoru může mít i jakousi normativní funkci a dokonce i funkci vzdělávacího zařízení, například pro tzv. „profi-licence“ atd. Každopádně, trend, který díkybohu respektuje jak předseda ČSTV Jansta, tak současné osazenstvo MŠMT, že jedině sportovní svaz je nejlepším hospodářem i arbitrem ve svém domě, pokládám za správný a jediný možný. Dobrou noc.
Praha, 5.3.2012, Zdeněk Haník