V posledních dnech se rozpoutala široká debata k tématu volby nového trenéra mužské reprezentace. Myslím si, že je to dobře. Všechny strany si z toho něco odnesou. Kvalitní trenér pro reprezentační družstvo bude posléze jistě nalezen a vše se vrátí do normálních kolejí… U někoho zůstane pocit křivdy, u někoho spíše pocit ne příliš povedeného výběrového řízení. Jsem si ovšem jistý, že většina se poučí do budoucna!

 

Osobně se mi potvrzuje dlouhodobý názor, že každý systém (na oko sebelepší) má své klady i zápory! To platí v životě, práci, herním systému a nakonec i ve zmiňovaném výběrovém řízení. ČVS měl po ukončení smluv reprezentačních trenérů jistě právo zvolit formu, jakou se bude pokračovat dále. Nabízelo se vícero řešení, ale byla zvolena forma konkurzu. Tím byl vyslán jasný signál těm, kterým skončila smlouva, ale i těm, kterým se otevírala dvířka… Až k tomuto bodu je potřeba tuto volbu respektovat. Dále se situace poněkud zamotala (v mechanickém procesu výběrového řízení), ale to by byla jiná debata, na kterou s odstupem času přijde jistě také řeč.

 

Dnes bych se chtěl ovšem zmínit o pocitu, který prožívá většina trenérů volejbalu. Neplatí zcela to, na základě čeho je postaveno slovo trenér = trénovat. Z titulu mé funkce (šéftrenér) jde z velké části o práci manažerskou (vše okolo organizace družstev, hráčů, klubu, financí, metodiky…). Patřím k těm šťastnějším, kteří mají kolem sebe realizační tým, a nemusím dělat všechno sám. Myslím si, že většina trenérů prožívá čas od času pocity frustrace (když musí nahánět hráče, aby přišli na zápas, zranění…). Každý jistě má nějaký recept na to, jak načerpat energii do další práce. Osobně mám jeden z životabudičů. Je jím individuální trénink s hráčem (obecně), který má zájem a v neposlední řadě i talent! Klidně si vezmu takového jedince „stranou“ a dvě hodiny se mu budu osobně věnovat. V tomto okamžiku si člověk řekne, že by to mohlo mít smysl. Horší je, že času není mnoho a vlastně ani těch zapálených hráčů není přehršel. V současné době máme dva chlapce, kteří jsou vlastně začátečníci v již pokročilém věku 16 a 17 let (jak je ten život relativní, pokročilý věk), ale chci věřit tomu, že má smysl se jim věnovat osobně…

 

Napíšu některé z myšlenek, které se snažím chlapcům předat, tedy mimo klasické pokyny o správném provedení útočného úderu, odbití spodem, vrchem…

 

ð        Volejbal je hra, ve které se děje vždy něco před akcí, během a po akci (nejde o izolovaná technická a pohybová gesta). To dává hře dynamiku a v neposlední řadě jde o souboj s časem!

 

ð        Nestačí být u míče včas, ale je potřeba být u míče dostatečně včas, aby měl hráč čas zklidnit pohyb před provedením konkrétního technického úkonu (zastavit pohyb před tím, než odbiji míč prsty, zafixovat postavení v obranném postoji před zpracováním míče, po přesunu u sítě a vertikálním výskoku na blok zastavit pohyb a přenést energii do vertikálního směru…)

 

ð        Pro získání drahocenného času ve hře je potřeba sledovat očima to, co bude v akci (kontextu hry) následovat a ne to co již proběhlo!

 

ð        Dbát na správné postavení nohou a uvědomit si, která opěrná část stabilizuje polohu těla, a která ji uvádí v pohyb (při vběhnutí nahrávače k síti je jeho opěrný bod noha blíže u sítě)

 

ð        Dbát na široké základně (roztažených nohou) při odbití spodem nebo obraně.

 

ð        Zahájení pohybu se děje přenesením těžiště těla do konkrétního směru (důležité pro získání potřebného času). Vše vychází z postavení nohou (chodidel a kontaktu se zemí).

 

To je jen malá ukázka myšlenek, které se snažím předat hráčům. Ne vše je podáváno touto formou. Mnohdy spíše lidověji, ale myslím si, že „návrat“ trenéra k podstatě věci by měl mít blahodárný účinek nejen na trenérovu duši!

 

Čeladná 2. 3. 2012 Ivan Pelikán