introtext

Budu se věnovat pouze vlastnímu volejbalu na úrovni mládežnické reprezentace, přesněji řečeno vlastní hře. Máme již vybrané hráče a je jedno jestli z velké nebo malé základny. Zkrátka máme to nejlepší, co je nyní k disposici a tyto hráče připravujeme pro roli budoucího profesionálního špičkového volejbalisty. Mám štěstí, že jsem nyní u zrodu již třetí reprezentační generace. U ročníku 1981 jsem působil jako lékař, trenérem byl Jirka Zach.

Ročník 1985 a nyní 1991 jsem vedl resp. vedu jako hlavní trenér a zbylé dvě za mého působení u volejbalu (roč.1983 a 1987) jsem sledoval hodně zblízka. Ročník 1987 jsem vedl od juniorského věku. Tedy od ročníku 1981 až po ten současný 1991 mám poměrně dobrý přehled.
Velkou předností hlavně generace 1981 (Zach, Pláteník, Smrčka, Sukuba, Hudeček, Kust, Ticháček, Hudeček, Rejlek a další) byl určitý náskok před hráči ostatních týmů tím, že jsme uměli hrát a byli jsme lepší i v technice. Rovněž kondičně jsme na tom byli lépe, což však mohlo být způsobeno vyšším biologickým věkem a tím pádem lepší fyzickou vyspělostí. Výsledky byly podstatně lepší v kadetské reprezentaci (3. místo na ME a 8. místo na MS) než v reprezentaci juniorské (7.místo na ME a na MS se nekvalifikovalo). U dalších generací se náskok v technice srovnal nebo obrátil v náš neprospěch. Kondičně nás zpravidla soupeři předháněli již kolem 17-18 let věku. To však již není problém současné generace - zde jednoznačně zaostáváme i kondičně.

Nejčerstvější zkušenosti jsou s ročníkem 1991. Když jsem se byl podívat na Přeboru ČR žáků, na první pohled bylo patrné nasazení, bojovnost, většina zápasů měla atmosféru. Když bychom si nevšímali techniky jednotlivých činností a třeba i zvolené taktiky (protože vystřelená nahrávka se objevovala sporadicky, rychlík byl nahrazován útokem z „metru“ nebo „polometru“ apod.) dá se udělat jednoduchý závěr: umíme hrát proti sobě přes síť. Úmyslně používám této formulace. Abychom obstáli na mezinárodní úrovni musíme uplatnit rychlou útočnou hrou ve všech zónách. To je řečeno hodně zjednodušeně, ale myslím, že to vystihuje podstatu věci. Na prvních srazech s nastupující reprezentační generací jsme začali hrou. To bylo v pořádku a dalo by se říci, že  hra měla svou úroveň. Ale ouha. Jakmile jsme na dalších trénincích hru rozfázovali a začali procvičovat jednotlivé činnosti - hlavně útok rychlou vystřelenou nahrávkou do zóny IV a II  nastal problém. Najednou to nešlo. Naučit se to není jednoduché a v okamžiku, kdy se vše začne zlepšovat je nutné naučené dovednosti zapracovat do hry. Ta musí nutně být na vyšší úrovni. A nyní již nesmíme tolerovat chyby v technice jednotlivých dovedností! Musíme za každou cenu hrát rychle i když to moc nejde a hodně se kazí, nebo chybí razance v útočném úderu. My trenéři musíme vydržet, že to nepůjde a musíme přesvědčit jednak sebe a hlavně hráče, že tato cesta je ta správná, že se to bude zlepšovat a že záleží na přístupu hráčů samotných. Že musí zapojit hlavu tím, že musí vědět např.: kdy, jak, odkud a kam se rozbíhat při vystřelené nahrávce do zóny IV.
Po měsíci jsme se znovu s hráči setkali a bylo stejné. Samotná hra byla ucházející. Šla i po velké únavě. Ale  rychlá střelba do kůlů byla nepřesná a nahrávači i útočníci  tento nedostatek řešili zpomalením hry. Přesuny blokujících hráčů byly pokaždé jinak, vždy však na úkor rychlosti atd.atd. A není to tím, že rychle se hraje jen v reprezentaci. Když se hráčů ptáme, tak ve velké většině trénují rychlou hru i ve svých klubech a mají s tím stejné problémy jako v reprezentaci.
Co z toho vyplývá: umíme hrát, neumíme hru vysvětlit a neumíme techniku. Když už nacvičíme rychlou střelbu, neumíme ji zapracovat do vlastní hry a tu potom uplatňovat v jednotlivých zápasech.
Navíc po počátečním náskoku v kondici stagnujeme a jednoznačně dokazujeme že  náskok byl jen vlivem biologického věku a genů a ne vlivem pravidelné kondiční přípravy založené na vědeckých základech.  A  my moc vědu v kondiční přípravě neuplatňujeme.
Vlivem poměrně složitého systému mistrovských a nemistrovských soutěží, které začínají již v mladším žákovském věku umějí hráči hrát-to je bezesporu výhoda. Nevýhodou je, že volejbal jako hra stagnuje a prakticky zůstává na žákovské úrovni. Samozřejmě vlivem zkušeností a fyzického dospívání je hra razantnější, tvrdší, ale moderní prvky jsou vidět minimálně. A i když se rychlá hra v oddílech trénuje, prakticky se vidí minimálně. A jak se potom v reprezentaci má uplatnit? 
Kde tedy chyba? V systému výchovy? V trenérech? V motivaci trenérů, hráčů, managementů klubů? My trenéři máme na hráče asi největší vliv a svůj díl viny máme. Problém je však složitý, mluví a píše se o něm několik let (již v roce 1981 vyšel tehdy v Mladém světě burcující článek o úpadku českého volejbalu, kde se vyjadřuje nutnost systémových změn ve výchově především mládeže). Všechny články, které doposud na tomto webu vyšly vystihují určitou část problému a všechny mají pravdu. Je však třeba již jednat a nečekat dalších 20 let!!

Vysočina 22.8.2007                Petr Juda