Motorický (generalizovaný) program podle Schmidta

S textem uvedeným v první části souvisí problematika motorických programů. Motorický program je definovaný jako množina svalových příkazů, které jsou strukturované před započetím pohybové sekvence a dovoluje, aby celá sekvence byla provedena bez periferní zpětné vazby (Keele, 1968). Schmidt (1991) hovoří o konceptu generalizovaných motorických programů (GMP), což je centrálně uložená abstraktní reprezentační struktura pro určitou třídu pohybů, která se parametrizuje až těsně před vykonáním pohybu podle daných podmínek. Rychlé a výbušné pohybové úkony (náročné na sílu) jsou kontrolovány pomocí otevřeného systému s malou vědomou kontrolou“ (Schmidt, 1991)...

Motorický (generalizovaný) program podle Schmidta

S textem uvedeným v první části souvisí problematika motorických programů. Motorický program je definovaný jako množina svalových příkazů, které jsou strukturované před započetím pohybové sekvence a dovoluje, aby celá sekvence byla provedena bez periferní zpětné vazby (Keele, 1968). Schmidt (1991) hovoří o konceptu generalizovaných motorických programů (GMP), což je centrálně uložená abstraktní reprezentační struktura pro určitou třídu pohybů, která se parametrizuje až těsně před vykonáním pohybu podle daných podmínek. Rychlé a výbušné pohybové úkony (náročné na sílu) jsou kontrolovány pomocí otevřeného systému s malou vědomou kontrolou“ (Schmidt, 1991)...

U koordinačně složitých pohybů je pohybový program (PP) schopen kontrolovat nejprve pouze krátkou řadu výkonů, například ve volejbalu švih paží při útočném úderu. Tréninkem se program stává propracovanější a způsobilejší kontrolovat stále delší série chování, tedy například odraz do výskoku se zášvihem paží, nápřah a švih úderové paže. Výsledkem je útočný úder spojený s rozběhem jako hotový základ jednoho pohybového programu. Ten je ukládán (skladován) do dlouhodobé paměti a připraven k použití i v modifikacích vyhovujícím proměnlivým okolnostem hry. PP se jeví jako určující činitel, které svaly se mají kontrahovat, v jakém pořadí a jak má být jejich činnost načasována. Vývojem je pohybový program schopen kontrolovat i poměrně náročné pohybové řetězce a programování nemusí být využíváno tak často. To má za následek uvolnění pozornostních procesů pro řešení herních situací nebo pro procesy vyššího řádu, jako je třeba strategie hry. Z hlediska nekonečného množství možností, které jsou ve volejbalu dány charakterem či rychlostí letu míče, polohy vlastního těla, rozestavení spoluhráčů atd., je vlastně každý pohyb ve hře i v tréninku nový, protože v naprosto identické podobě nebyl nikdy předtím vykonán. Otázka tedy zní: potřebujeme na každou situaci nový pohybový program? Jak se nový program vybuduje? „Objevují se dva problémy k pochopení každodenního pohybového chování (Schmidt, 1991):

• Uskladnění: jak a kde uskladňují lidé téměř nekonečný počet PP pro příští užití?
• Novost: jak produkuje jedinec opravdu nové chování, které nemůže být reprezentováno v již uskladněném PP?

Generalizovaný program: zůstaňme ještě u volejbalu. Útočný úder ve volejbalu není nikdy úplně stejný jako každý předcházející a zároveň nikdy absolutně nový. Koordinačně, i na nároky odhadu letu míče nejnáročnější volejbalová dovednost útočný úder (včetně zpravidla tříkrokového rozběhu), probíhá podle vzorce uloženého v generalizovaném pohybovém programu (GPP). Pohyb může (musí) být v jednotlivých fázích průběhu realizace pohybového programu mírně modulován. Umožňuje to jeho přizpůsobení změněným okolním požadavkům, tedy především dráze letu míče po odbití vlastního nahrávače. Pohyb může být měněn v těchto parametrech:

• Trvání (času) pohybu: jestliže je nahrávka nižší, vynutí si od útočníka zrychlení pohybu. Změní-li se doba trvání pohybu, zachová si pohyb hlavní rysy původního tříkrokového rozběhu. Pohyb v tomto případě probíhá na základě stejného časového a sekvenčního vzoru smečařského rozběhu. Ten může být vykonán různou rychlostí.
• Rozsahu pohybu: jestliže je nahrávka kratší, vynutí si od útočníka mírnou změnu délky jednotlivých kroků rozběhu. Amplituda pohybu může být snadno zvýšena jednotným zvýšením akcelerací při zachování časového vzorce.
• Variace v použité končetině: zde použijeme pro ilustraci jinou volejbalovou dovednost a to přihrávku. Jestliže hráč zvládá techniku přihrávky mimo osu těla, pak i přestože preferuje zpravidla jednu stranu, dovede provést tentýž pohybový úkon jak vpravo od těla, tak vlevo od těla. Při změně zapojení jednotlivých končetin a efektorního systému mohou být snadno zachovány hlavní rysy pohybového vzorce.

Jak tedy z výše uvedeného vyplývá: různé pohybové modulace představují poměrně povrchní (snad méně významné) rysy pohybu. Na základě smyslových informací, které vypovídají o parametrech herní situace a které jsou procesuálně zpracované ve stádiu identifikace podnětu, je zvolen ve stádiu volby odpovědi generalizovaný pohybový program . Tento GPP je pak vyhledán v dlouhodobém paměťovém skladu. Tato rozhodnutí jsou k dispozici těsně před úkonem. Vyúsťují v určení několika parametrů, charakteristik, které definují povahu vykonání pohybového programu, aniž by došlo k ovlivnění celkového časového vzorce produkce pohybu. Jakmile jednou byly parametry vybrány a přisouzeny programu, může být pohyb zahájen a vykonán včetně této zvláštní soupravy povrchových rysů (Schmidt, 1991).

Shrneme-li:

• Pohyby mohou být modifikovány ve všech parametrech (trvání, amplitudě, končetinách nebo efektorním systému použitým pro produkci pohybu).
• Nová organizace je určitým způsobem vykonavateli k dispozici.
• Přestože si neustále proměny herních situací vynucují vznik nových pohybů, zůstává časová posloupnost ve vzorci konzistentní.
• Časová pravidelnost implikuje jedinou v základu ležící strukturu, která může být vykonána různými způsoby při modulování pohybového výstupu.

V nejrychlejších úkonech člověka, není čas, aby systém procesuálně zpracoval zpětnou vazbu o chybách a opravil je … pohyb je plánován předem a vykonán s minimálním využitím senzorických informací. Přestože je PP odpovědný za hlavní jevy v pohybovém vzorci, dochází k závažné interakci se senzorickými procesy, např. k organizaci různých reflexních procesů. Soudí se, že PP jsou generalizované, aby mohly zajišťovat určitou třídu úkonů (například: útočný úder). Jsou doplňovány parametry, které definují způsob, kterým je vzorec vykonán (například: rychle nebo pomalu).

Interní pohybové reprezentace

„Některé výzkumy, které se opírají o tzv. koncept interních pohybových reprezentací. Z pohledu teorie jednání nepředstavuje motorika pouze problém pohybu těla v prostoru a času, výchozím bodem je spíše pohybové jednání individua. To znamená, že je nutné se zabývat interními reprezentacemi pohybu a uvažovat intencionální (záměrné) aspekty jednání a vnitřní i vnější pohled na pohybové jednání. V praktických aplikacích ve sportu se zabýváme interními reprezentacemi zpravidla proto, abychom na základě jejích znalostí mohli modifikovat pohybovou techniku u sledovaného sportovce nebo žáka. Biomechanické veličiny pak mohou sloužit k dodatečné kontrole dosažených změn. Interní reprezentace pohybu jsou částí problematiky kognitivního přístupu k výzkumu problémů lidské motoriky. Tyto problémy se objevují při studiu senzomotorického učení“ (Hendl 1999).

Interně reprezentované struktury regulují pohyb a hrají důležitou roli v přístupech jako jsou motorické programy a motorická schémata. Tyto reprezentace nejsou zcela přístupné vědomému uchopení a při zkoumání mají povahu hypotetického konstruktu. Podle Wiemeyera (1994) existuje několik možných zdůvodnění zavedení konstruktu "interní pohybové reprezentace". Předpokládá se, že takové reprezentace lze použít pro fenomény jako:

1. kvalitativně-topologické i kvantitativně-metrické invarianty pohybu,
2. schopnost provést pohyb bez senzomotorické aference,
3. schopnost naučit se nebo zlepšit pohyb bez reálného provedení pohybu (mentální trénink)
4. přenosové a interferenční jevy,
5. diskutabilní problém vědění a ovládání,
6. individualizace pohybu a pohybového učení.

Předpokládá se tedy systém, který dovoluje zobrazit externí stavy na interní. Interní reprezentace pohybu jsou hypotetické konstrukty, které jsou vhodné pro vysvětlení pohybové kontroly člověka a příslušných procesů a struktur. Nejsou přímo pozorovatelné. Musí být nepřímo objasňovány z motorického a jazykového chování. Reprezentace představují kontextově specifické a za určitých okolností sdělitelné kognitivní konstrukce aspektů subjektivního světa. Pohybové reprezentace mohou vyjadřovat pohybové programy a poznatkové struktury, tělesné aktivity, různé kognice a emoce spojené s pohybem. Lze diferencovat několik možností kódovacího formátu interních reprezentací. Mezi ně počítáme symbolicko-propoziční zachycení, kinestetické, obrazově-analogické, motorické a další. Právě orientace uvažované reprezentace má vliv na možnosti jejich zachycení.

Preskriptivní pohybová znalost má jak explicitní tak implicitní charakter. Vztahuje se na indikativní aspekty Co? a specifikační aspekt Jak? vlastního pohybu a týká se představ o pohybu. Preskriptivní znalost je důležitým předpokladem pro vývoj interpretativní pohybové znalosti. Hlavní problém při motorickém učení je skutečnost, že na počátku osvojování si určitého pohybu jsou preskriptivní znalosti velmi slabé, protože neexistují s nimi žádné zkušenosti. Určité kategorie vnímání se musejí vyvinout teprve v průběhu osvojování pohybu. Je nutné rozlišovat čtyři části preskriptivních pohybových znalostí (Carol, Bandura, 1990):

• proprioreceptivní znalosti,
• akustické znalosti,
• visuálně-prostorové znalosti,
• jazykově-symbolické znalosti.

Interpretativní pohybové znalosti se generují vnímáním vlastního a cizího pohybu. Vnímání hraje roli také při genezi a modifikaci ostatních reprezentačních struktur, ale pro interpretativní pohybové znalosti má vnímání největší význam. Interpretativní pohybová znalost vzniká především během realizace pohybu. Wiemayer (1992) rozumí vnímáním subjektivní, aktivní proces konstruktivní fenomenální reprezentace vlastní osoby, okolí a vztahu osoby s okolím.

Citovaná literatura:

• Carroll, W.R., Bandura, A. Representation guidance of action production in observational learning: A casual analysis. Journal of Motor Behavior, 22, 1990, s. 85-97.
• Hendl, J. (1999). Kvalitativní metody pro zkoumání interních pohybových reprezentací in Pedagogická kinantropologie 98, sborník ze semináře sekce pedagogické kinantropologie (eds. Dobrý L., Šafaříková J., Marvanová Z.) Praha : Karlova Universita 1999, s. 31-44.
• KEELE, S.W. Movement Control in Skilled Motor Performance. PsychologicaI Bulletin, 1968, č. 70, s. 387-403.
• Schmidt, R. (1991). Motor Learning and Performance. (L.Dobrý trans.). Champaign, Human Kinetice Books.
• WIEMEYER, J. Interne Bewegungsrepräsentation. Köln, bps Verlag, 1994
• WIEMEYER, J. Überlegungen zur Integration in der sportwissenschaftlichen Forschung. Eine kritische Reflexion an zwei ausgewählten Beispielen. Sportwissenschaft, 1992, č. 22, s. 186-205.

V Nymburce, 15. 6. 2007