Hodnocení herních dějů – nový přístup

Motto:
… po válce určuje vítěz, co bylo pravdou a snadno zdůvodní, na čí straně bylo právo.

(Komenda, 2004, str. 35)

Hodnocení herních dějů – nový přístup

Motto:
… po válce určuje vítěz, co bylo pravdou a snadno zdůvodní, na čí straně bylo právo.

(Komenda, 2004, str. 35)

Kam se dospělo při hledání vítězných cest v minulosti?

Ve volejbalu …?

Jednou z trenérských snah je hledat příčinné souvislosti v průběhu volejbalového utkání. Tato podkapitola nám má pomáhat nacházet možné vztahy mezi těmito souvislostmi a výsledkem utkání (setu), který nás ve vrcholovém volejbalu nejvíce zajímá. Odpověď na otázku JAK VYHRÁVAT zajímá všechny trenéry. Volejbalová praxe v posledních dvaceti letech ukázala, že k vyhrávání je potřeba mít hráče relativně vysoké, dobře kondičně připravené, kteří mají výborně zvládnuté herní činnosti a jsou schopni je uplatňovat ve hře. V tom, jak toho dosáhnout tradičním tréninkem a vhodným výběrem hráčů by byly trenérské názory pravděpodobně velmi blízké. Základní a nejtěžší otázkou je, jak učit družstvo „hrát“, aby vyhrávalo, aby trenér rozvíjel v tréninku i zápasu u družstva právě schopnost vítězně hrát a ne jenom dobře trénovat. To v praxi znamená měnit (herní) chování. Jak? Hledání seriózní odpovědi na tuto otázku v oblasti volejbalové teorie ztěžovala přílišná orientace na herní činnosti, resp. herní činnosti s při kontaktu s míčem a schematické prezentace herních kombinací. Pojmenování těchto „činnostních“ kategorií bylo svého času důležitým krokem k systemizaci volejbalové terminologie. Herní činnosti (podání, přihrávka, nahrávka, útočný úder, blokování a vybírání) jsou sice nejmarkantnějšími pozorovatelnými projevy ve hře, ale přílišná fixace na herní činnosti zakončené kontaktem s míčem ignoruje kontext a interakční charakter hry, ignoruje to „pojivo“, které dělá z herních činností a herních kombinací HRU. Tradiční pohled se tedy zajímal o činnosti, nikoliv o „charakter dějů“, a to jak v oblasti terminologie a metod tréninku, tak i v oblasti metod volejbalové statistiky, které jsme představili v předcházející kapitole. To jeden z důvodů, proč jsme dospěli k pojmu HERNÍ CHOVÁNÍ DRUŽSTVA V PRŮBĚHU ROZEHRY. Při hledání prediktorů vítězství v utkání (setu) musí být pozornost soustředěna na to, jak se získávají, resp. ztrácejí body, jinými slovy, jak se vítězí nebo prohrává v jednotlivých rozehrách. Tedy všechny herní činnosti, herní kombinace, ale i činnosti bez míče, interakční a komunikační akty, taktické principy a to ať se týkají jednotlivců nebo celého družstva, zahrneme pod centrální pojem herní chování družstva v průběhu rozehry. Činnost i nečinnost, jednání, řeč, výraz, gestikulace – to všechno jsou projevy chování. Zajímá nás, jaké herní chování vede k vítězství v rozehře, ale i které typy vítězných rozeher jsou typické pro vítězné sety, resp. které typy prohraných rozeher jsou příznačné pro prohrané sety.

Současná volejbalová teorie i praxe v oblasti hodnocení herního výkonu sahá k hledání vhodných postupů (Ejem, 1976), statistiky úspěšnosti herních činností v zápase (standardní postup při mezinárodních oficiálních akcích). Jinde zaznamenává efektivitu hry jednotlivých hráčů a sleduje souvislosti mezi kvalitou herních činností a úspěšností družstva v zápase (Zapletalová – Přidal, 1995). V neposlední řadě hledá vztahy mezi kvalitou herních činností v jejich řetězcích a jejich souvislostí s úspěšností družstva v zápase, resp. setu (Kaplan, 1984; Eom – Schutz, 1992; Přidal, 2000; 2002). Například Kaplan (1987) došel k závěru, že úspěšnost na bloku se jednoznačně projevuje ve vítězství v setu. Chorvatští výzkumníci (Marelic, Zufar & Omrcen, 1998) sledovali v soutěžích evropském poháru 5 technicko – taktických elementů (blok, pole, podání, příjem a útok). Vliv všech pěti elementů na celkové skóre byl prokázán. Čínští autoři Du a Yang (1999), uvádějí statistické pořadí podle významnosti zisku bodů v setu: první (rychlý) útok, defenziva, chyby soupeře, blok, podání. Zhang a Li (1999) zjistili, že nejsilnější družstva na MS 1998 mají vysokou úspěšnost útoku a nízký počet chyb. Dále konstatovali, že „asistent“ nahrávač se stává „šéfem“ útoku, což opět implicitně ukazuje na to, že úspěšnost útoku není vázána pouze na smečaře, ale na interakci nahrávač – smečař. Jiným zjištěním bylo, že tvrdý smečovaný servis se stal hlavní strategií nejsilnějších družstev světa. V celkovém součtu mělo 50% všech podání výborný efekt. Zavedení rally-point systému mělo například podle jiných výzkumníků velký vliv na dovednost podání. Sledováním dlouhodobé soutěže Weida Copany (1998 -1999, 1999 – 2000) bylo odhaleno, že podání hraje signifikantně vysokou roli ve volejbalových zápasech (Ji, Xu, 2001). Naopak Ejem (2003) popírá jednoznačnost preference smečovaného podání a konstatuje, že není rozdíl mezi rozdělováním četnosti typů podání u družstev, která v setu zvítězila nebo prohrála. Opačně lze podle autora říci, že vítězství nebo porážka v setu s typem (způsobem) podání vůbec nesouvisí. Za významnější proto pokládáme studie Eoma a Schutze (1992). Tito autoři shodně s námi konstatují, že budeme – li (např.) v útoku ignorovat fakt, v které fázi se realizuje, zrušíme tak výrazný faktor, který rozhoduje o úspěšnosti družstva. Zmínění autoři došli k závěru, že nejvýznamnějšími faktory ovlivňujícími celkovou úspěšnost jsou blok a útok po obraně v poli.

Změna přístupu po roce 1998

Významným mezníkem ve vývoji hodnocení herního výkonu ve volejbalu je rok 1998, kdy došlo k závažné změně pravidel. Výsledky výzkumů po tomto datu vykazují výrazný posun. Nejnovější výzkumy Přidala (2000, 2002) konvenují s naším přístupem. Podle závěrů jeho studie (Přidal, 2002) má družstvo vyšší pravděpodobnost dosáhnout vítězství v setu, když dokáže bodovat okamžitě po podání soupeře. Navíc zjistil další fakta: vítězné družstvo signifikantně častěji dokáže po nepřesné obraně v poli úspěšně zaútočit. Po přesné obraně v poli, na rozdíl od přesného příjmu podání, nejsou mezi vítěznými a poraženými družstvy signifikantní rozdíly. K tomu je třeba ještě poznamenat, že zjištěné závěry lze vztahovat na volejbal mužů, volejbal žen má jiný charakter a výzkumy konstatují poněkud jiné závěry. Koseková (2003) zjistila, že v kategorii juniorek vítězila družstva, která měla vyšší kvalitu podání, útočného úderu a obrany v poli. Autorka, opět v souladu s naší tezí, zasazuje útočný úder do širšího herního kontextu a konstatuje, že ve volejbalovém zápasu juniorek vítězí družstva, která mají zvládnuta více druhů útočných kombinací a dokáží je úspěšně zakončovat. Závěry obou posledně citovaných studií podporují naši domněnku, že posuzování vztahu úspěšnosti provádění herních činností k celkové úspěšnosti se musí pevně ukotvit do herního kontextu.

Analogie v příbuzných týmových hrách

Zajímali jsme se dále, jaké metodologické podněty bychom mohli získat v jiných sportovních hrách a vysledovali jsme dva směry: kvalitativní hodnocení herního výkonu a notační analýzu. Někteří výzkumníci nabízejí tzv.:

Kvalitativní hodnocení (sledování) herního výkonu.

Tento termín není jednoznačně vysvětlen, chápeme ho spíše jako trend, který spojuje výzkumy podobného směru. Lames (1994), systematizoval tři základní typy sledovacích systémů: Subjektivní „intuitivní“ analýza (Eindrucksanalyse), skauting (Scouting) a systematické hodnocení. V odborné literatuře se dále objevuje pojem kvalitativní hodnocení (sledování) herního výkonu (Qualitative Spilebeobachtung). S pomocí této metody bylo dosaženo harmonie mezi tréninkem a zápasem například v beachvolejbalu. Informace, které tato metoda poskytuje vedou k odkazům do praxe (Hansen, & Lames, 2000). Interpretativní postup při hodnocení herního výkonu se zřetelem k současnému kontextu je příznakem kvalitativní výzkumné metodologie, která se etablovala ve všech vědeckých disciplínách zabývajících se chováním vedle tradiční kvantitativně orientované metodologie (Potvrzují Hossner, 1999; Kuhlmann, 1993, 2000; Thiele & Kolb, 1994, 1999 in Hansen, 2003). Pemeyer (1989, in Hansen, 2003) zkoušel prostřednictvím kvalitativního sledování analyzovat standardní situace ve fotbalu (rohové kopy), aby z něho vyvodil konsekvence pro taktické chování. Hein (1993, in Hansen, 2003) vidí „ kvalitativní a na jednání orientované“ sledování jako metodu, která kompenzačně k tradičnímu kvantitativnímu bere v úvahu situačně – taktické aspekty hry při sledování herního chování“ v házené. Hein vidí na jedné straně nutnost omezení popisu herního děje (Spielgeschehen), na druhé straně nutnost doplnit dalšími aspekty, které berou na vědomí situačně – taktický kontext. Chápe kvalitativní hodnocení jako kombinaci kvalitativně objektivních dat a subjektivních dojmů a posouzení. Fröhner (1995) mluví kvalitativní analýze a míní tím analýzu, která se opírá o video a dokumentaci komplexních herních situací (komplexe Spielszene). V dlouholetém používání metody při vedení německého beach – volejbalového národního týmu se vyvinula nejprve teoretická koncepce a její využití v praxi. … byla metoda (využita) jako rutinní prostředek vědeckého podpory v kvalifikaci, přípravě a na samotných olympijských hrách 2000. Na základě této zkušenosti můžeme brát kvalitativní hodnocení herního výkonu jako prověřenou (vyzrálou) metodu. (Hansen, & Lames, 2001). Brand, Eicken & Miethling, (1997, in Hansen, 2003) nenazývají analýzu jako kvalitativní, nýbrž „rekonstrukci herní skutečnosti a sportovně specifické modelování“, pokoušejí se rekonstruovat hru spojením subjektivní teorie hráče (trenéra) se systematicky získávanými daty. Lames (1994) vidí kvalitativní sledování zvláštní metodu získávání dat a zařazuje ji pod metodu sbírání vzorků (event samplings). Pojem „kvalitativní“ spojuje s:

• Posouzení jednání vzhledem k úspěšnosti (úspěch, působení, chyba)
• Posouzení dalších kvalitativních příznaků (pasivní, agresivní)
• Celostní analýza, resp. interpretace komplexní herní situace

Dále se poukazuje na to, že sportovní věda staví stále na svém deduktivním modelu „odshora dolů“ a neptá se „praxe“ na její zkušenost („Fingerspitzengefühl“). Bez fungující koncepce, resp. jestli nebude logika aplikace (praxe) kompatibilní s vědeckou logikou jeví se ztroskotání snah jako jisté, „příkop mezi teorií a praxí“ (Teorie – Praxis – Graben) bude nepřekonatelný (Hochmann & Rüttern, 1995, in Hansen, 2003). Druhým směrem je tzv.: notační analýza (notational analysis), aneb herní děj v matematických symbolech.

Je znázorněním herních jevů a herních dějů pomocí znaků. Cílem tohoto postupu je pomocí znakového systému zachytit vzorce herního chování hráčů. Většinou se zkoumá vztah těchto herních vzorců (patterns of play) k celkové úspěšnosti. Zaznamenávají se nejen kvality jednotlivých dějů, ale i vzájemné relace a konfigurace. Záznam je prováděn formou ručního zápisu nebo ukládáním kódovaných informací do počítače, kde jsou data přímo tříděna a zpracována. Moutinho, (2001) představuje studii, jejíž cílem byl popsat a srovnat herní výkon národního volejbalového družstva Portugalska ve Světové lize 1999 a v kvalifikaci na ME. Závěry: výkonnostní profil Portugalska se odlišuje od soupeřů. Autor odhaluje významné indikátory proher Portugalska. Norvapalo K., et al (2001) informují o výzkumu, kde videozáznamy zápasů ve fotbalu v juniorské kategorii sledovali ex post tři zkušení pozorovatelé a všechny jevy kódovali pomocí speciálního počítačového programu. Zjišťovali validitu a reliabilitu notační analýzy. Potvrdili možnost užívání tohoto postupu v některých proměnných. (dobu hry s míčem, pozice hráčů atp.). Scoulding, A. et al. (2004) sledovali pomocí notační analýzy vliv různých druhů přihrávek ve fotbalu na celkovou úspěšnost na MS 2002. Údaje kódovali pomocí speciálního počítačového programu. Zjistili, že strategie přihrávek se neliší v porovnání úspěšných a neúspěšných týmů. Signifikantně se liší hra v „predefenzivní“ oblasti okolo půlící čáry: neúspěšnější týmy tendují k více přihrávkám. O velmi podnětném výzkumu referují Hong et. al. (1998). Podobně jako v našem výzkumu provedli notační analýzu rozborem videozáznamu v ženském squashi nejvyšší světové úrovně. Analyzovali údery podle druhu, místa úderu a dopadu ve čtyřech kvalitách: účinný, neúčinný, vítězný a chybný a sledovali vliv na celkovou úspěšnost. Konstatují, že v ženském squashi nejvyšší úrovně útočné údery, které produkují body, jsou podmínkou úspěchu. Zároveň poukazují na výzkumy prováděné rovněž ve squashi notační analýzou (Hughes, 1986), které pokazují na rozdíl v herních vzorcích mezi nejlepšími světovými hráčkami a regionálními hráčkami ve smyslu komplexnosti, dodržování taktických plánů a celodvorcového pojetí. Podle Hughese, který je velkým propagátorem tohoto postupu ve výzkumu herního výkonu je notační analýza jednou z nejdůležitějších komponent ke zlepšení procesu vedení (trenérské práce).