Doskákal:
Pánové, pojďme si dneska probrat úplné začátky učení volejbalu. Vrátil jsem se z trenérského školení a nic jsem se tam k tomu nedozvěděl. Nevím, jestli to můžeme srovnávat, ale dočetl jsem se, že tenisté kladou v tréninku začátečníků důraz na koordinační cvičení s raketou a míčem, které mají ještě málo společného s konečnou technikou. Vše se točí kolem  momentu kontaktu s míčem. V té knize, kterou jsem louskal, se píše, že hned na začátku nemá být snahou učení finální techniky (cílového stavu)... (Foto: www.pankiv.cz)

Doskákal:
Pánové, pojďme si dneska probrat úplné začátky učení volejbalu. Vrátil jsem se z trenérského školení a nic jsem se tam k tomu nedozvěděl. Nevím, jestli to můžeme srovnávat, ale dočetl jsem se, že tenisté kladou v tréninku začátečníků důraz na koordinační cvičení s raketou a míčem, které mají ještě málo společného s konečnou technikou. Vše se točí kolem  momentu kontaktu s míčem. V té knize, kterou jsem louskal, se píše, že hned na začátku nemá být snahou učení finální techniky (cílového stavu), ale říkají tomu dynamické koordinační učební formy (sám se divím, že jsem si to zapamatoval), a tím má být zvládnut problém s ovládáním a zacházení s raketou a míčkem, což je hlavně koordinační záležitost. Přitom je učebním předpokladem nejen cit pro míč, ale také cit pro vlastní tělo a vlastní pohyby.

Radil:
I já si myslím, že v začátcích je skutečně nejdůležitější zásah míče, tedy koordinace vlastního pohybu a letu míče a ne správná technika. Naší trenérskou úlohou v tomto období je pomoct mladému hráči, aby provedl první úspěšné pokusy o jakékoliv odbití míče. Ale k tomu je třeba přesně říct, co má hráč udělat. Například, když učíme odbití spodem:

·         Spoj ruce takto….,

·         Zápěstí zatlač dolů, asi takto ….,

·         Zaujmi tento postoj …,

·         Nahodím vám míč, vy ho zasáhnete plochou předloktí …asi tady …,

·         Nejde o přesnost, ale pouze kontakt ….,

·         Ano, správně to děláš …

Jinak řečeno: cílem je zcela konkrétní instrukce, jak vykonat první pokus. Samozřejmě, že popíšeme správnou techniku, ale nejdůležitější je pochválit hráče, když zvládnou odbití jakýmkoliv způsobem. Kromě jiného je nutné hráče přimět k jakémusi přenosu představ. Třeba využít informací z minulého učení, například u nácviku bagru: zaujmi postoj, který znáš z odbití vrchem

Doskákal:
A co takhle zkušenosti z jiných her? Mnohokrát jsme se se spoluhráči bavili o talentu na míčové hry. Existuje podle vás něco takového? Má význam pro volejbalistu hrát fotbal?

Radil:
Jistě, zkušenosti z předchozích spontánních aktivit jsou vítané. Mám na mysli takové aktivity, jako je pouliční fotbálek, pálkovaná, přehazovaná, vybíjená nebo třeba jen házení či chytání. Například při nácviku útočného úderu – je to něco podobného, jako když házíš kamenem …

Nezažil:
A nejen to …  je možno využít dalších všemožných hráčových představ.

Doskákal:
No jasně, to normálně v tréninku dělám. Třeba hráčovi řeknu: „zatáhni loket dozadu jako když Honza Železný hází oštěp“. To je přeci normální jako v životě, z toho přeci nechcete dělat nějakou vědu.

Nezažil:
Samozřejmě, důležité je ovšem si uvědomit, že přírůstky učení v tomto stádiu jsou velmi rychlé a velké, což vede některé trenéry k neodůvodněné euforii. Neuvědomují si přitom zákonitosti jednotlivých stádií učení. Ne, že by se v této počáteční fázi nadaly napáchat zásadní chyby se závažnými důsledky, ale práce je v tomto stádiu snadnější, pokud trenér zná základní biomechanické a herní souvislosti. I z hlediska psychologického je navíc nácvik podporován u hráče zpravidla pozitivními prožitky z rychlého nárůstu úrovně dovednosti.

Doskákal:
Všiml jsem si, že někteří hráči jakoby si pro sebe povídali nebo komentovali svoje zákroky. Je to  pořádku … mám to nechat?

Nezažil:
Ano, hráči řídí sami sebe prostřednictvím samomluvy, doporučujeme tuto tendenci podporovat. V pokročilejších stádiích nabude samomluva podoby „vnitřní řeči“ a ve vrcholných stádiích mizí nebo nabývá jiné formy.

Radil:
Nacvičovaná činnost v tomto stádiu vyžaduje hodně pozornosti, a proto není zcela vhodné zařazovat takové průpravné hry či herní cvičení, které vyžadují od hráčů vnímání dalších konkurujících podnětů (spoluhráč, složitější úloha, protihráč).

Doskákal:
Takže mají jenom pinkat a nemají nic řešit ani hrát …

Nezažil:
Odbitím zaujatá pozornost nedovoluje procesuální zpracování dalších simultánních činností.

Doskákal:
No, no, no, už zase začínáte s těmi vašimi pojmy?

Radil:
Já se vám to pokusím vysvětlit. Tak například: hráč je schopen soustředit se na dráhu letu míče při odbití obouruč spodem, ale nezvládne přitom vnímat pohyby spoluhráčů. Při prvotním nácviku útočného úderu se může hráč koncentrovat na rozběh, odraz kontakt ruky s míčem, ale nemůžeme očekávat, že bude reagovat na délku nahrávky nebo že bude vnímat blokujícího protihráče.

Doskákal:
Už zase kličkujete. Na jasnou otázku mi dejte jasnou odpověď. Hrát či nehrát v tomto stádiu?

Nezažil:
Pane Doskákale, při hře jste byl také tak netrpělivý. Otázka je sice jasná, ale odpověď tak jednoduchá není. Existují různé pohledy na to, zda zařazovat průpravné hry již v raných stádiích učení či nikoliv. Krajní názory říkají dokonce učení volejbalu začínat hrou. Mluví se o různých didaktických paradigmatech (učebních vzorech, postupech).

Radil:
Můj názor je, že se již v této fázi má hrát. Ale s jednoduchými pravidly, někdy s dopadem míče na zem, a hlavně jeden na jednoho na zmenšeném prostoru (3 x 3m), což do určité míry zužuje herní pole hráče a umožňuje mu soustředit pozornost především na sebe a míč. Herně nadání hráči si okamžitě při prvních odbitích v podmínkách průpravné hry začínají skládat herní obrazy a herní vzory, což jim zpětně potvrzuje nutnost zlepšování úrovně techniky.

Nezažil:
Souvisí to s problematikou komplementarity pohybových a herních vzorců. Obojí jde ruku v ruce, celý volejbalový život. Některým méně nadaným hráčům se však souvislosti musí objasňovat nebo je navádět k hernímu sebeobjevování. Velký tenisový teoretik Schönborn (2000) tvrdí, že od začátku má dominovat jak hravý element, tak princip celistvosti. S tímto názorem se ztotožňuji.

Doskákal:
Po zkušenostech s diskusí s vámi, jsem si opatřil slovník cizích slov, abych vám porozuměl, takže jsem si našel, že komplementární znamená vzájemně se doplňující. Jinak jsem ze slov vás obou vyrozuměl, že hrát ano, ale jeden na jednoho a s upravenými pravidly. To ovšem nejde dohromady s tím, co jste tvrdili předtím. Říkali jste že máme hráči umožnit první odbití a že by se jeho mysl neměla zaměstnávat jinými podněty než vlastní tělo a míč, ale hrát přeci znamená myslet a předvídat, tak jo tedy je?

Radil:
Myslím, že si ještě nerozumíme. Učíme sportovní hru – volejbal. Takže stále, od začátku učíme hrát. V počátečních stádiích se v nácviku soustředíme na to, abychom hráčům pomohli ve snaze jakýmkoliv způsobem krotit míč. To je skutečně na začátku nejdůležitější, aby mohli zažívat jakžtakž příjemný pocit. Na rozdíl od dalších stádií, kdy se snažíme, aby měl jakýkoliv nácvik herní charakter a odpovídal skutečným herním situacím, snažíme se na úplném začátku hráčům jejich činnost zjednodušit a ne komplikovat. Souhlasím, jsou to trochu skleníkové podmínky, ale určitý (velmi krátký čas) je to nutné. Vedle toho však zdůrazňujeme, že volejbal je hra, a proto musíme hrát. Co je ovšem důležité: hrát jeden na jednoho na upraveném hřišti. Garantuji vám, že tím se nedá nic pokazit. Naopak: pokládám to za nezbytné, obzvláště u kluků. Potřebují pocit hry a nic nezáleží na tom, že jejich technika není zdaleka optimální.

Doskákal:
Dobře, chápu, co chcete říct. Mám ještě jednu otázku... (čti příští úterý)

V Nymburce 29.10.2007           Zdeněk Haník