V čase prázdnin a dovolených si dovolím napsat několik, věřím, myšlenkových inspirací. V oblasti pohybu mládeže se začínají věci posunovat správným směrem. Naposledy jde o snahu přidat další učební hodinu na prvním stupni ZŠ (1. – 3. třída). Vše ovšem začíná v rodině a především u každého jednotlivce, na kterého působí okolí. Jak tedy vnímáme a vnitřně ovlivňujeme proces rozvoje sebe sama?

 

   Jednáme v souladu s obrazem, který si sami o sobě uděláme. Jím, chodím, mluvím, dívám se, tak, jak sám sebe vnímám. Tento obrazjá, který si každý z nás vytvoří, je částečně zděděný, zčásti nám byl vštípený výchovou a z třetiny jej vytváříme sami sebevýchovou. Zděděná část je v podstatě pevně určena. Je dána dlouho předtím, než si můžeme uvědomit svou identitu. Patří k ní biologické zvláštnosti člověka: tvářnost a vnímavost jeho nervového systému, jeho kostra, muskulatura, jeho tkáně, žlázy, smysly, kůže. Jejich obraz se bude vyvíjet během růstu. Obraz, který si člověk o sobě vytváří, obraz svého já, vzniká z našeho jednání a reakcí při běžných zkušenostech našeho každodenního života. 

   Výchova ovlivňuje naši řeč a jejím prostřednictvím i myšlení, způsob reagování a tvorbu pojmů příslušníků určité společnosti. Lidé, kteří se narodili v jiném prostředí, myslí a reagují odlišně. Tyto rozdíly jsou charakteristické pro celé skupiny lidí nebo pro jednotlivce. Výchova silně ovlivňuje i naši sebevýchovu, která tvoří základ našeho tréninkového procesu. Výchova a sebevýchova na sebe navzájem působí velmi komplikovaným způsobem. U novorozence se v prvních týdnech života projevuje výchova, jako vliv okolního prostředí. O sebevýchově v té době sotva můžeme mluvit. Snad se projevuje jen tím, jak takové nemluvně spontánně odmítá vše, proti čemu má přirozený odpor, co není v souladu s jeho zděděnými danostmi.

   S rozvojem organismu vzrůstá u člověka i podíl sebevýchovy. U dítěte se pozvolna stále zřetelněji rozvíjí znaky individuality. Osciluje mezi dvěma póly. Jedním je výchova, která nás ovlivňuje z vnějšku, druhým jsou naše individuální sklony. Obojí se podílí na našem chování a rozhodování.

   Z těch tří faktorů, které se účastní na tvorbě našeho obrazu o sobě, je to jen sebevýchova, kterou máme poněkud ve své moci. Svoje fyzické možnosti jsme zdědili, výchova nám byla vnucena a i sebevýchova je v prvních letech našeho života určována poměrem sil mezi výchovou a zděděnou jedinečností, tj. houževnatostí a přísností výchovného působení na jiné straně a zděděnými zvláštnostmi a kapacitou nervového systému na straně druhé. Následkem své zděděné výbavy je každý člověk jedinečný. Liší se od všech ostatních stavbou těla, vzhledem i svým jednáním. Výchova nás utváří jako členy určité lidské společnosti a usiluje o to, abychom si byli navzájem pokud možno podobní. Společnost nám předepisuje, jak se máme oblékat, a stírá tak jedinečnost vašeho vzhledu, učí nás mluvit a vyjadřovat se stejným způsobem, i když jsou mezi námi značné rozdíly, vštěpuje nám svoje měřítka, hodnoty a vzory chování, a usilujeme tak o to, aby se naše sebevýchova ubírala tím směrem, kam si společnost přeje, ba dokonce, abychom si sami přáli stát se takovými, jakými se zdáme být. Morální hodnoty, které nám vštěpuje, vytvářejí uniformu poslušnosti, v níž se počínají rozplývat i individuální rozdíly sebevýchovy.

  Sebevýchova, která je při formování individuality vlastně tvořivou silou, je usměrňována tak, aby naše chování přizpůsobovala chování ostatních členů společnosti. Hlavní nedostatek výchovy, tak jak je dnes praktikována, spočívá ve skutečnosti, že stále vychází ze zastaralých výchovných forem, přičemž si není vědoma své nivelizující tendence. Tento nedostatek má však jednu výhodu: pokud totiž výchova bude chtít pouze takové lidi, kteří se snadno přizpůsobí společnosti, nepodaří se jí vždy sebe výchovou zcela potlačit, zejména v zemích, kde postupují podle dokonalejších výchovných metod.

Pokračování bude následovat v dalším metodickém dopise.