Trenéři si často pokládají otázku, jak nejlépe zprostředkují svým svěřencům a svěřenkyním tak složitou hru, jakou volejbal je. Místo nudného (a velmi často nezábavného) drilu se nabízí otázka: Jak byl volejbal učen dříve a jakým způsobem je učen v dnešní době?

Volejbal je bez pochyby sportovní odvětví, které je velmi náročné na zvládnutí techniky a komplexních situací. V tréninku se trenéři snaží situace co nejvíce zjednodušit do té míry, dokud naučení určitého pohybového aktu není doprovázeno jakýmikoli rušivými faktory. Některé techniky byly dříve rozloženy do různých elementů, které byly poté také individuálně trénovány (např. brzdící krok a úder paže při útočném úderu). Některé techniky byly nejdříve natrénovány „na sucho“ nebo byly při videoanalýze rozfázovány, aby je hráči prováděli lépe než dosud. Trénováno bylo dříve od jednoduchého ke složitému, přitom trenér podle metodické knihy určoval, který pohyb je složitý, který komplexní a který jednoduchý. Jestli to volejbalový začátečník viděl stejně, přitom nehraje žádnou roli. V každém případě dochází častěji ke korektuře pohybu tak, aby se co nejvíce přiblížil cílové technice. Přitom byla pozornost „učňů“ často zaměřena na správné provedení jednotlivých pohybů.

 

Později bylo naučené převedeno do hry, a to potřebuje – často i více než fáze učení – dlouhý čas, než bude vše fungovat. Mohli bychom také říci, že dřívější zprostředkování naučení pohybu tkvělo v tom, že hráč se nejdříve naučil volejbalovým pohybům a až poté se naučené zasazovalo do hry, což byl dlouhý proces.  

 

A dnes?

Je to jiné. Děti se učí volejbal „hrát“. Proto je nutné se ptát: Co je na tom „špatného“ orientovat se na techniku nejlepších světových hráčů a hráček? Co tomu chybí, když se technika učí a driluje „nasucho“?

 

Jinak. Jaký je rozdíl mezi gymnastikou a volejbalem? U gymnastiky jde o provedení pohybu, ten je poté hodnocen tak, že všichni gymnasté se snaží provést pohyb co nejlépe a podle jasného vzorce. Výkony v gymnastice jsou hodnoceny podle přesného provedení určitých pohybů. U volejbalu jde o konečný efekt, totiž o získání bodů, nebo v některých případech o zabránění bodů soupeři. Hodnocení toho, jak u volejbalového výkonu hráč vypadá, by bylo zřejmě kontraproduktivní. Proto je zcela jedno, jestli nahrávač při nahrávce používá všech deset nebo pouze šest prstů, jestli při nahrávce krčí ruce nebo ne, pokud míč letí tam, kam má a protihráči do poslední chvíle nevědí, kam bude nahrávka od nahrávače směřovat.

 

To znamená, že ve volejbale neexistuje jasný a přesný vodící obrázek techniky provedení pohybu. Co však existuje, to jsou takzvané klíčové elementy, které musí být bezpodmínečně dodrženy, aby pohyb mohl být úspěšně proveden. Například u hodu oštěpem musí být paže v určitém okamžiku vedena do nápřahu. Moment nápřahu není důležitý, přestože je podle některých knih přesně popsán. Mnozí oštěpaři světové špičky provádějí nápřah v jiný okamžik, a ti o tom musí něco vědět.

 

Pokud tuto zkušenost převedeme na volejbal, je jasné, že u útočného úderu musí hráč vyskočit co nejvýše. K tomu potřebuje pokrčit dolní končetiny. Každý hráč ovšem potřebuje jiný úhel v kolenním kloub pro svůj maximální výskok. Bylo by hloupé vyžadovat od všech hráčů, aby při výskoku měli úhel v kolenním kloubu 45 stupňů. Techniky v tak náročném sportu, jakým volejbal je, nejsou při řešení herních situací zcela identické. Identické musí být tzv. uzlové body techniky.

 

Je důležité říci, že význam pohybu je neustále závislý od jeho smyslu, jehož jednání má vyvolat. Pohyb mytí oken je bezvýznamné bez okna, stejně jako zavázání dvou uzlů bez lana či líbání bez partnerů (Scherer, 2001).

 

Technika odbití vrchem postrádá na významu, dokud nemáme míč, který musí být odbit. Pokud budeme trénovat smečařský rozběh bez míče a bez sítě, pokud při provedení odbití budeme dbát také na jeho provedení, pak provádíme pouze volejbalovou gymnastiku.

 

Jak to vidíte vy, milí trenéři a milé trenérky?  

 

Z němčiny přeložil Radek Krpač

 

Zdroj: www.volleyball-training.de.