Jako trenér se zajímám, jak lidé po celém světě přistupují ke sportu. Měl jsem to štěstí, že jsem několik let mohl zastávat poradenskou funkci tréninku volejbalu v Japonsku. Jako jeden z 30 poradců, které zaměstnala japonská vláda, jsem měl tu část pracovat s vrcholovými volejbalovými týmy v Iwate – v jedné z japonských prefektur (podobné správní zřízení jako státy v USA).

 

 

Týmy, které jsem koučoval, si vedly skvěle a byl jsem překvapen, jak jsme dokázali s mou chabou japonštinou a jejich limitovanými znalostmi angličtiny efektivně komunikovat. Celkově musím konstatovat, že můj pobyt v Japonsku byl přínosný a v mnohém poučný. Zde bych rád uvedl několik postřehů, které jsem během pobytu zaznamenal.

Než však začnu porovnávat techniky trénování, je nejprve nutné popsat denní režim japonských studentů, který se dramaticky liší od toho v USA.

Jak žili naši dědové

Často jsme od svých prarodičů slýchávali historky o tom, jak museli chodit do školy pěšky, a to několik mil. V Japonsku studenti docházejí do školy podobným způsobem. Jezdí na kole, autobusem nebo chodí pěšky – a to za každého počasí - a cesta jim zabere spoustu času. 

Pravidla a způsob chování, které v Japonsku dodržují

Výuka je v Japonsku mnohem přísnější a školy stále zachovávají přísný řád. Studenti nosí uniformy, chovají velký respekt k učiteli, jakmile učitel vejde do třídy, všichni žáci se jako jeden muž pokloní. Tresty a veřejná pohana za špatné chování a porušení pravidel nejsou výjimkou.

Tvrdý trénink

V Japonsku neexistuje ´posezónní období´, tedy krátké období klidu a relaxace. Trénuje se tvrdě po celý rok bez přestávky během pracovního týdne a o víkendu se zátěž zvyšuje. Tělesná cvičení se praktikují dokonce i během delších přestávek ve škole, s výjimkou zkouškového období, kdy je zakázáno trénovat. Neexistují limity nebo omezení týkající se zátěže a je celkem běžné, že studenti trénují před a po škole, během volných dnů pak celý den.

Schopnost přizpůsobit se

Studenti hrají, kde se dá, a přizpůsobí se jakýmkoli podmínkám, jelikož je běžné, že ve stejnou chvíli trénuje na kurtu více týmů. Povrch v tělocvičně je pružný a elastický, tělocvičny nejsou dobře izolované a dostatečně vytápěné. Teplo a dusno v létě, nebo zima a chlad v zimě není nic výjimečného. Byl jsem až překvapený, jak lehce se studenti tvrdým podmínkám dokáží přizpůsobit.

Tréninkové metody se od těch v USA značně liší. Snažil jsem se však k jejich metodám přistupovat s otevřenou myslí, bez předsudků, a po čase jsem některé z praktik dokázal ocenit jako přínosné. V následujících odstavcích uvedu některé z nich včetně toho, jak jsem si sám pro sebe nové koncepty vyhodnotil.

Neustálé opravování

Po určitém úseku hry – 5 nebo 10 minutách, přeruší trenér hru a začne drilovat problematické prvky buď se skupinou hráčů, nebo jednotlivci.

Nač čekat? Jsme zvyklí vrátit se k problému po ukončení hry nebo tréninku. Věnovat se problému, dokud je v našich hlavách a stále ´živý´, je v mnohém účinnější. 

Oddělené techniky

Trenér často praktikuje se skupinkou jednotlivců – například nahrávači a střední útočníci se soustředí na nácvik přechodu z obrany do útoku – zatímco ostatní trénují samostatně.

To nejdůležitější na prvním místě – je důležité vědět, na co se v týmu soustředit, co je pro tým přínosné a klíčové, a na to se zaměřit.

Individuální přístup

Hráči pracují sami na sobě a nácviku svých dovedností, pokud se trenér věnuje jiné (viz výše) skupině hráčů. Trénují přihrávku, podání, správné krokování…, nebo kondiční a silové cvičení.

Maximální využití tréninkového času – místo aby hráči stáli kolem a přihlíželi, když trenér vysvětluje jedné skupince určitý prvek, využijí ostatní maximálně tréninkového času.

Autor: Henry C. Chen, Bellflower High School