Navazujeme na první část postřehů o tréninkovém procesu v Japonsku, kde americký trenér několik let zastával poradenskou funkci trénéra volejbalu v Japonsku. Jako jeden z 30 poradců, které zaměstnala japonská vláda, měl tu část pracovat s vrcholovými volejbalovými týmy v Iwate.

 

 

Opakovaný nácvik

Během jednoho měsíce hráči drilovali stejnou věc (přechod do útoku z levé zóny, po nahrávce za útočnou čarou a proti seskupení trojbloku). Tyto jednotlivé části hry drilují, dokud nedosáhnou vysoké úrovně, pak se teprve posunou jinam. Tréninkový program se skládá z kondičního tréninku, nebo nácviku dovedností.

Jako přínosné vidím to, že pokud se hráči dostanou při zápase do stejné situace, jednají intuitivně.  Není třeba příliš přemýšlet, jejich reakce je reflexivní, a často se vyplácí.

Maximální využití místa

Během tréninku je maximálně využité každé místo v tělocvičně – na síti, na hřišti, dokonce i stěny tělocvičny. (To vše díky individuálnímu přístupu trenéra a samostatnému tréninku zbytku družstva). V tom jsou Japonci velmi kreativní a pozitivní. Nevidí zkrátka limity, dokáží naopak využít každou příležitost (nebo místo) ke vzdělávání.

Respekt

Hráči chovají k trenérovi i ostatním zaměstnancům velký respekt – stejně jako ve škole. Kouče zdraví úklonou při příchodu do a z tělocvičny. Chovají se se stejným respektem i k vybavení tělocvičen. V tom bychom si z nich měli vzít příklad. Rád bych uvedl alespoň nějaké zásady, které bychom mohli akceptovat.

Automatické hlášení

Hráči komunikují jak z hlavním trenérem, tak se svým koučem. Po skončení hry nebo po jeho části, běží automaticky za hlavním koučem a pozorně naslouchají jeho instrukcím. Jakmile je ten uvolní, čekají ukázněně v řadě na pokyny a instrukce svého kouče. V prvních týdnech a měsících svého pobytu jsem toto velice ocenil, jelikož jsem tím byl okamžitě zapojený do tréninku.

Pracují víc, než musí

Často slýcháme o Japoncích vtipy ohledně jejich pracovitosti.  Je běžné, že pracují 12 hodin denně a často o víkendech – a to zcela dobrovolně. Stejně tak hráči trénují často i dlouho potom, co trénink skončil, jsou pečliví svědomití a naprosto zanícení.

Nováčci se chovají k starším hráčům s respektem a očekává se od nich, že před tréninkem připraví tělocvičnu, při jídle obsluhují ostatní apod. Stejně tak čekají, až na ně při tréninku dojde řada. Na síti při útoku jsou automaticky stavění starší hráči. Toto chování je založeno na jejich tradici Senpai Kohai, přičemž tyto zásady nemusí být vyžadovány, chovají se tak naprosto spontánně. Na druhou stranu se zkušenější hráči chovají k nově příchozím hezky a nikdy svého ´nadřazeného ´postavení nezneužívají.

Na některé věci si zkrátka musíte zvyknout a zbytečně se nad nimi nepodivovat – například jednou přišel jeden hráč na trénink v bílých rukavičkách a celu dobu v nich trénoval. Důvod? V tělocvičně byla zima.

Pokud bychom však chtěli některé ze zásad aplikovat v USA, musíme si nejdříve uvědomit některé zásadní rozdíly:

a) Japonští volejbalisté trénují přibližně dvakrát více než naši (důvody byly uvedeny výše)

b) Japonští volejbalisté jsou mnohem disciplinovanější a ukázněnější

c) Volejbalisté v Japonsku mají silnější svaly na nohou. Důvodem je každodenní jízda na kole nebo chůze pěšky a také tzv. turecký sed, který je pro Japonce zcela běžný

Národní soutěže – mistrovství a ostatní významné turnaje

Pro každou věkovou kategorii pořádají dvakrát do roka národní soutěže – na jaře a na podzim. Jedná se o jednoduchý princip vylučování, kdy spolu hrají vítězové z každé prefektury. Turnaje jsou vysílány živě v televizi a jsou následně mohutně diskutovány v tisku.

Pravidla soutěží jsou vesměs stejná od těch nejmenších až po ty nejvýznamnější, takže jim každý může lehce rozumět.

Pro nižší věkovou kategorii je síť umístěna níž a míč je lehčí, někdy i menší. Podle věku (základní škola), může být zmenšeno i hřiště. Je úžasné sledovat, jak mladší hráči za těchto pro ně přizpůsobených podmínek předvádí skvělou hru a jejich volejbalové dovednosti se dají srovnat se zralými hráči.

Každý rok se vybírají ze všech věkových kategorií z jednotlivých prefektur ti nejlepší hráči a nejlepší trenéři, načež se sejdou na tzv. soustředění, kde po intenzivním tréninku sehrají ty nejlepší týmy mistrovský ´All-star´ turnaj – opět pro všechny věkové kategorie.

Je také celkem běžná praxe, že studenti střední školy soutěží s vysokoškolskými studenty, nebo juniorské týmy se studenty středních škol. Také nejlepší hráči z nižších věkových kategorií se mohou zapojit mezi středoškolské nebo vysokoškolské týmy, aby získali zkušenosti, které pak mohou zúročit na významných soutěžích (mistrovství apod.). Stejně tak studenti vysokých škol a zkušení hráči se běžně zapojují mezi týmy středoškoláků a pod, aby jim své cenné zkušenosti předali. 

Do Japonska jsem přišel po 20 let praxe jako volejbalový kouč. Nejdříve jsem byl překvapený, jak velké rozdíly tréninkových metod a chování mezi oběma zeměmi panují. Mnohému jsem se však naučil a dodnes z těchto zkušeností těžím. Domnívám se, že by bylo přínosné některé z praktik přenést do našeho prostředí.

Autor: Henry C. Chen, Bellflower High School