Plážový volejbal, nebo halový? Mohou žít ve vzájemné shodě a doplňovat se, nebo si navzájem přetahují talenty? Z častých polemik o vzájemném soužití dvou volejbových světů vznikl unikátní rozhovor dvou významných představitelů obou světů. Velký zastánce plážového volejbalu Michal Palinek zpovídá Zdeňka Haníka, trenéra české reprezentace v hale. Převzato dne 7.3. 2006 ve 13.35 z http://www.idnes.cz/

Plážový volejbal, nebo halový? Mohou žít ve vzájemné shodě a doplňovat se, nebo si navzájem přetahují talenty? Z častých polemik o vzájemném soužití dvou volejbových světů vznikl unikátní rozhovor dvou významných představitelů obou světů. Velký zastánce plážového volejbalu Michal Palinek zpovídá Zdeňka Haníka, trenéra české reprezentace v hale. Převzato dne 7.3. 2006 ve 13.35 z http://www.idnes.cz/

PALINEK: Vím, že máš s beachvolejbalem své zkušenosti, když jsi trénoval rakouskou dvojici. Jak na tu spolupráci vzpomínáš?

HANÍK: Parádní práce… To jsem byl skutečně psychologem bez diplomu v praxi. Vedl jsem jeden a půl sezony dvojici Kronthaler – Berger. Dělal jsem tréninky, přípravy na zápasy, video a statistiku. Za nejdůležitější jsem však pokládal psychologické působení, jelikož, jak víš, komunikace dvojice je daleko složitější než komunikace šestky. V šestkách se tvoří sice partičky a různé koalice, utváří se systém sociálních rolí atd. Ve dvojici je velké nebezpečí, když hráči ve vzájemném dialogu zmlknou. Dokud se hádají, je to ještě dobré, ale jak ztichnou, začíná se rodit krach či rozpad dvojice. A to byla moje největší úloha - držet dialog mezi nimi za každou cenu. Mimochodem, proto jsem musel mít slušný plat, jelikož když jsem je „dostával k sobě“, musel jsem volit pěkné prostředí a například je pozvat na oběd a automaticky ho zaplatit za všechny, jinak bych mohl zrušit kouzlo dosažených kompromisů. Kronthaler byl můj kamarád, Berger byl lepší hráč a moje práce skončila tím, že jsem Hannesovi (Kronthalerovi) řekl, že by měl dát Nickymu (Bergrovi) šanci vybrat si silnějšího partnera. To se také stalo a Nicky Berger byl potom dvakrát na olympiádě. Zachoval jsem profesionální čest a poškodil kamarádství s Hannesem; nikdy mi to neodpustil. To se mi stává často, že rozděluji kamarádství od profesního života a nadělá to velké problémy, ale musí to tak být. Ale opakuji, byla to krásná práce.

PALINEK: Říkáš, že jsi byl dobře placen, kdo tě platil a jakým způsobem?

HANÍK: Platili mě hráči ze svého rozpočtu. Byli schopní, uměli si sehnat peníze. Hannes a Nicky si uvědomovali, že nemohou jen natahovat ruce pro státní dotace a činili se i při shánění peněz. A tím, že mě platili nebyla žádná diskuse o tom, kolik trénovat atd. Jsem sice v podstatě pracovitý člověk, ale musím přiznat, že toto byla jediná situace v mém trenérském životě, kdy mě hráči jako trenéra honili do tréninku. Peníze to krásně vyčistily a udělaly přehledným.

PALINEK: Jak vidíš současný český beachvolejbal?

HANÍK: Je to jako jinde v české společnosti. Cítil jsem v tom často klam… Předstírá se, že máme profesionální dvojice, které se připravují na olympiádu či jiné významné mezinárodní akce. Zaplatí se jim „letní pobyt na slunci“ a potom se většinou po neúspěchu vrací hráči ke svému hlavnímu džobu, a tím je šestkový volejbal. Tak to nejde dělat. Nechtěl bych se teď dotknout vznikající dvojice Bíza – Lébl, protože si Lébla jako halového hráče velmi vážím a myslím, že si jde do beach-volejbalu duševně odpočinout. Ale špičkový beachvolejbal vyžaduje celoroční přípravu i celoroční „trápení“, pobyt například v Brazílii, USA nebo jinde, kde je možno hrát přípravné zápasy se světovými dvojicemi v zimním období, profesionálního trenéra, a hlavně celoroční kontinuální koncentraci na jednu práci. To vyžaduje peníze, já vím…

PALINEK: Celoroční příprava na písku je teď už možná i v Česku a já sám jsem toho velký propagátor. Co na to říkáš?

HANÍK: To je určitě správný krok, ale musí se tam celoročně připravovat především ti, kteří budou důležité mezinárodní akce hrát. Já je ale vidím na zápasech Kooperativy extraligy v hale. Myslím, že někteří hráči jsou tím, co zrovna potřebují. Někdy beach-volejbalisty, jindy indore-volejbalisty… Mám za to, že to nejde skloubit a je nutno vsadit na jednu kartu. To sebou nese riziko, ale lze očekávat úspěch. Mé zkušenosti jsou takové, že za úspěch je třeba zaplatit vysokou cenu, takže by mě překvapilo, kdyby uspěl někdo, kdo si jen tak k beachvolejbalu odskočí.

PALINEK: Míříš jen do mužských řad nebo máš na mysli děvčata?

HANÍK: U děvčat je situace jiná. Pokud vím, tak Klapalová s Petrovou hrají národní ligu a podřizují svou přípravu beachvolejbalu.

PALINEK: Zaregistroval jsi hráče Beachklubu Pankrác, kteří „šlapou“ na písku celou sezonu a upozornili na sebe v loňském finále mistrovství republiky v Doksech? Pro Roberta Kufu a Pavla Rotrekla připravujeme v klubu profesionální podmínky. A máme tady více šikulů a šikulek, jen jim dejme čas sportovně vyrůst a vyspět. Nebudu je všechny vyjmenovávat, abych na ně nezapomněl…

HANÍK: Omlouvám se, tak podrobně do beachové komunity nevidím, ale jestli jsou jmenovaní třeba kandidáty pro účast na olympiádě, pak je to fajn. Domnívám se však, že budou nakonec podpořeny jiné dvojice.

PALINEK: Myslíš, že je životaschopné vychovávat jen specialisty na písku odmalička stejně jako u šestkového volejbalu?

HANÍK: Jsme u jádra problému: nemyslím si, že je to ideální model, ale připouštím, že je to možné. Hlavně je třeba nahlas říct, že TECHNICKÉ NÁVYKY Z OBOU FOREM SI NEKONKURUJÍ. Kdo se naučí správně hrát bagrem nebo útočit, nezkazí si styl při přechodu z jedné formy na druhou. Čili chci říct, že stejně jako neškodí mladým hráčům hrát najednou volejbal, basketbal, tenis či jezdit na kole, plavat a lyžovat, tak neškodí hrát mladým volejbalistům hrát indoor a beachvolejbal či tahaného debla současně. Co vadí, je neprofesionální jednání při rozhodnutí, zda vrcholový indoor či beach volejbal. Musíme se zbavit nezodpovědného kličkování a přeskakování podle aktuálních a krátkozrakých potřeb.

PALINEK: A teď nejdiskutabilnější otázka: pochytí špatné návyky z beachvolejbalu hráči a hráčky, kteří kombinují oba sporty?

HANÍK: Pohybové vzorce, které si mladý volejbalista vytvoří v hale, jsou velmi trvalé. Nelze je poškodit a nahradit novými, stejně jako se těžko přeučuje špatný návyk. Šestkový volejbalista se i po dvouměsíčním hraní na písku může bez újmy vrátit do haly. Může mít rozhozené časování pohybu, ale to dá za týden dohromady. Pokud se však zmíněný hráč chce stát plážovým volejbalistou, musí v jistém období vsadit jednoznačně na beach a nekličkovat, jelikož kromě základních společných návyků jsou zde beachová specifika. Ta se týkají nejen pohybových nuancí, ale i vzorců řešení, herního chování, chování vůbec, čili návazně životního stylu a řekněme i beachvolejbalové kultury.

PALINEK: Tak proč existuje skoro až averze některých trenérů na beachvolejbal? Je to neznalostí toho sportu, zabedněnost nebo neochota hráče na písek pouštět ať už z jakéhokoliv důvodu? Nebo se bojí, že by jim utekli k lákavějšímu sportu?

HANÍK: Mají obavy, že se jim volejbalisté nevrátí, popřípadě se jim vrátí s „gulášem v hlavě“. Buď, že začnou kličkovat mezi oběma formami nebo se vrátí s podivnou filosofií, resp. ztratí tah při práci v halovém volejbalu. A protože trenérům třeba schází argumenty, začnou argumentovat třeba tím, že si obě formy vzájemně škodí nebo že si hráči kazí návyky. Ale to není pravda: opakuji, kdo hraje třeba tři roky halový volejbal a v létě přejde na beach, nezkazí si návyky.

PALINEK: Takovým trenérům bych ovšem pozastavil nebo rovnou anuloval licenci, jsem radikální…Proto také vzniklo tohle povídání, mělo by otevřít oči a dodat informace o beachvolejbalu. Setkal jsem se z názorem mládežnických šestkových trenérů, že se jim hráčky vrací z písku s rozhozenou technikou útočného úderu - doběhnou k míči a prakticky z místa smečují. Podle mě si samy ulevují a nejsou nuceny k razantnímu útoku. Ale kdo je učí tyhle věci, nemůže si říkat beachvolejbalový trenér. Vždyť i v písku se všichni musí učit jako první tvrdý útok, teprve potom lob, drajv atd. Začínat s technickými údery je špatný krok, co myslíš?

HANÍK: Jedná se spíše o návyk než o technický nedostatek. Některá děvčata mají tendenci podobně smečovat i v hale. Ale základem každého úspěšného úderu (i ulívky, rolády, šlajsu) a to i v beach volejbalu je razantní a v závěru se zrychlující rozběh s dynamickým odrazem. Tento návyk musí být podporován jak v indoorvolejbalu, tak beachvolejbalu.

PALINEK: Závěrem bych ti rád blahopřál k prodloužení smlouvy jako reprezentační trenér. Myslím si, že ti mnoho lidí fandí. Budeš stíhat své povinnosti i jako metodik volejbalového svazu?

HANÍK: Oblast metodiky se dá zvládnout v souladu s prací u národního družstva. Navíc si myslím, že kdo chce mluvit do práce trenérů, resp. jejich vzdělávání musí být současně aktivní. Jedna věc je psát knihy, natáčet DVD, přednášet a druhá věc konfrontovat se s praxí. Je otázka, kdo ví víc o vrcholovém volejbale: trenér, který získává tituly nebo odborný asistent na tělovýchovné fakultě či metodik. Nechci to příliš zjednodušovat, ale teorie a praxe patří dohromady. Že to tak v Čechách není, je volejbalu velmi na škodu. Takže práci metodika a trenéra mužské reprezentace skloubím ku prospěchu věci. Bohužel se však musím vzdát práce vedoucího úseku mládeže, ale doufám, že bude šance se k tomu vrátit.

PALINEK: Co chystáš na poli metodiky v tomto momentu?

HANÍK: Dokončují se „Učební texty pro trenéry volejbalu“, to je spíše teoretická příručka pro trenérská školení, dokončili jsme práci na DVD o MS 2006, už jsme materiály předal Richardu Wiesnerovi k závěrečnému zpracování. O jarních prázdninách jsme dotočili DVD o přihrávce a DVD kondiční trénink ve volejbalu. A pracují s Dr. Vavákem na své nejzásadnější knize Volejbal 2 – herní a kondiční trénink ve vrcholovém volejbalu. Zde jsem se trochu zdržel, ale tato kniha si žádá neuspěchat. A poslední knihu budu psát do konce života a budu v ní trenéry nabádat, aby nehledali „volejbalový rozum“ v knihách, ale ve svém kritickém myšlení o volejbale, ve svém srdci a na hřišti. Aby se učili interpretovat reálný život do herního dění ve volejbalu, herní chování je totiž na prvním místě projev života.