Ač volejbal nepatří mezi top sporty (myslím marketinkově – tedy finančně) je dostatečně přitažlivý a má dostatek příznivců po celém světě. Počet států, kde volejbal provozují se rozšířil a v dnešní době volného toku informací (a patřičně zrychleného) a  s velkou mobilitou dobrých trenérů, prostě konkurence je daleko větší než v dobách našich největších úspěchů.

 

• Český volejbal neuživí dostatek tvořivých a chytrých lidí, kteří by se mu mohli věnovat na plný úvazek.
• Vtah hráčů k reprezentaci je tržně rozvolněn, není už dán ani direktivou a ani morálním imperativem (stejný problém mají všechny sporty po roce 1989).
• Česko neudrží své nejlepší hráče: extraliga (u mužů) je sice dramatická a pro diváky i líbivá, ale postrádá skutečné hvězdy.
• Přes velkou snahu poslední let se většina trenérů (také z důvodů finančních a časových) nesnaží nějakým způsobem inovovat svojí práci – prostě žijí z toho, co jako hráči uměli, trenéři extraligy skoro vůbec neovlivňují základnu (předávání zkušeností, modelové tréninky apod.).
• Zúžila se základna, z níž volejbal vybírá (silný pokles populačních ročníků).
• Zhoršila se obecně zdatnost dětí a jejich ochota fyzicky pracovat.
• Organizace mládežnického volejbalu a vůbec volejbalu je pořád nastavená jako kdyby volejbal byl masový sport, který jen svou kvantitou vydá sladké ovoce v podobě vynikajících hráčů a hráček: opak je pravdou. Jakmile do sportu vstoupily peníze a tedy snaha po zisku (vítězství je dnes zisk a tedy peníze) to není pravda. Volejbal  se jasně musí rozlišit na vrcholovou část a na část „masovou“. Tyto dvě oblasti mohou spolupracovat a musí – protože se ovlivňují, ale každá má svoje specifika. A peníze – pohon všeho musí jít přednostně do vrcholového sportu, protože ten reprezentuje, vytváří image a ve svém důsledku pomáhá i masovému sportu.
• Pro většinu trenérů mládeže a to i trenérů, kteří využívají peníze, které jdou od státu na reprezentaci, je soutěž (vítězství) hlavním motivem, což při vcelku chabých odměnách není divu (pro něco to člověk dělat musí).
• Příliš časté výměny trenérů u reprezentačních celků, nesystematičnost jak ve volejbalové koncepci, tak i ve způsobu práce trenérů  s reprezentací.
• Žádná spolupráce reprezentačních trenérů mládeže jak mezi sebou tak i s dospělou reprezentací.
• Minimální přenos poznatků z mezinárodního volejbalu do hnutí.

Bohužel musím přestat. Tento článek vznikl velice spontánně a svoje poznatky jsem nijak netřídil, nevážil a ani se je nesnažil autocenzurovat. Připomínek mám samozřejmě více, ale dohoda zní, že stránka je maximum na jeden článek. Předpokládám, že vznikne diskuse a že také vzniknou názory, které budou ukazovat cestu z krize ven. Jen pro útěchu bych chtěl říci, že podobné a někdy úplně stejné problémy mají v současné době de facto všechny míčové sporty v Česku.

Příbram 4.7.2007
Jiří Zach