Dne 15.4.2007 jsem se spolu s J. Novotným a P. Janusem zúčastnili ve Vídni, semifinále ME kadetů ve Vídni ročník 1989. Celkem jsem shlédli čtyři utkání osmi špičkových týmů této věkové kategorii. Shodou okolností jsem se v sobotu 14.4.2007 zúčastnil jako divák vyvrcholení extraligy juniorů mezi VO Příbram a celkem Brna.
V obou družstvech hráli i kadeti ročníků 1989. V dresu Příbrami dokonce až čtyři hráči.Protože jsem také zhlédl jeden z finálových turnajů extraligy kadetů (v Brně) mám dostatek bezprostředních podnětů  na porovnání výkonnosti českého mládežnického volejbalu a evropské špičky.... (Podává Jakub Novotný, foto Martin Sidorjak)

Dne 15.4.2007 jsem se spolu s J. Novotným a P. Janusem zúčastnili ve Vídni,
semifinále ME kadetů ve Vídni ročník 1989. Celkem jsem shlédli čtyři utkání osmi
špičkových týmů této věkové kategorii. Shodou okolností jsem se v sobotu 14.4.2007
zúčastnil jako divák vyvrcholení extraligy juniorů mezi VO Příbram a celkem Brna.
V obou družstvech hráli i kadeti ročníků 1989. V dresu Příbrami dokonce až čtyři hráči.Protože jsem také zhlédl jeden z finálových turnajů extraligy kadetů (v Brně) mám dostatek bezprostředních podnětů  na porovnání výkonnosti českého mládežnického volejbalu a evropské špičky.Pokusím se porovnat jednotlivé herní činnosti a tak odpovědět na otázky, jestli příčina neúspěchů na poli mládežnického volejbalu je způsobena: 

• špatným výběrem hráčů  - tj.  zda daný trenér vybral ty správné hráče z mnoha, ale také jestli vůbec, jsou v Čechách vhodní hráči?
• herní činnosti hráčů jsou opravdu horší  ve svém fundamentu – tj. jestli některé činnosti učíme opravdu špatně (zastarale nebo proti výslednému trendu v Evropě)?
• jestli problém nespočívá v malém objemu práce s reprezentačním výběrem?

Vím , že výsledný dojem může být velice kontroverzní a předem se obrňuji vůči reakci
typu „ Zach je špatný trenér, Zach je učil předčasně střelbu, nebo, že Brno či jiný tým HČJ umí lépe než RD. V tomto případě zastávám názor, že jsem jen špičkou ledovce tvořeného trenéry od žáků až po extraligu – prostě naši hráči jsou produktem systému a já jsem součástí systému. V něčem lepší a v něčem horší než ostatní trenérští kolegové. Nabízím následující porovnání:

1.      podání:

Činnost, jež současný volejbal dost odlišuje od hry, která se hrávala ještě před deseti či více lety. Spolu se změnou počítání, prvek, který dle mého názoru, nejvíce změnil charakter hry jako takové. Nejdříve, co se vůbec nezměnilo – trvalá snaha mít schopnost podat aspoň dvěma způsoby. Tedy riskantně nebo tzv. na jistotu. Nezměnila se ani snaha s podáním taktizovat, podávat do určitých sektorů, do hráčů. Asi se ani nezměnila snaha trenérů, aby podání bylo provedeno s co možná nejmenší chybovostí a zároveň soupeři co nejvíce škodilo. Což je u řady hráčů dost nesplnitelný požadavek.
Co se jasně změnilo, je útočnost podání a možnost podáním v jednom okamžiku utkání, setu, rozhodnout. Podání je zbraň, která ve volejbale umožňuje výjimečně porazit i silnějšího soupeře. S touto možností, kterou si uvědomují jak hráči, tak i trenéři, se musí počítat. To klade velké nároky na psychiku hráčů. Z tohoto hlediska kadetská Evropa nijak nevybočovala z toho, co je vidět u jejich reprezentačních kolegů ve vyšších věkových kategoriích. Každé družstvo mělo hráče, kteří výrazně riskovali, hráče kteří hráli naskočené podání stabilně, ale málo nebezpečně. Co je jasný trend  a není to žádná novinka – nehraje se plachtící podání ze stoje – všechna tzv. zajišťovací podání či stabilně hraná podání se hrají z výskoku. Všechna družstva s podáním takticky manévrovala a platí a platit vždy bude, že to družstvo, které umí podávat variabilně a tedy také ukázněně a které umí změnit rytmus podání, je ve výhodě.
Český tým by v této činnosti na ME nezaostával – přesněji řečeno, nezaostává v naskočením podání a to a jak v kvalitě, tak i ve stabilitě. Pravdou je, že v některých týmech jsou hráči, kteří umí modifikace naskočeného podání – speciálně hráči Německa. V čem jsme ovšem zaostávali, bylo právě to tzv. zajišťovací podání – tj. naskočená plachta.      Takže odpověď na tři základní otázky , které jsem si kladl v úvodu :

Ad 1. V Čechách jsme správně zachytili trend naskočeného podání, hráči ho hrají přirozeně a rádi. Máme vhodné hráče a nemáme ani problém s psychikou – naše družstvo kadetů by na ME v této činnosti obstálo

Ad 2. Naskočené podání učíme dobře – protože hráči ho rádi trénují – měli bychom se více zaměřit také na modifikace naskočeného  podání (zpomalené, stržené do I . zóny)
Trochu mi chybělo u většiny hráčů druhé podání, zde by se mělo napřít úsilí do zlepšení naskočené plachty , včetně „ kraťasu“.

Ad 3. Samozřejmě, že čím větší objem práce s podáním tím lépe. Rezervy tady jsou, ale znovu zdůrazňuji, podání není činností, v níž zaostáváme za Evropou.

V Příbrami 16.9.2007 Jiří Zach