Jsem tomu rád, že vznikla vcelku velká diskuse nad úrovní volejbalu v Čechách a nad mým moralizováním ohledně stavu volejbalu v Čechách. Ten, kdo volejbal sleduje a ví, co se děje a ví jaké jsou výsledky soutěží a které oddíly dodávají největší díl hráčů a hráček do extraligy či dokonce do reprezentace, má možná oprávněně dojem, že vlastně právě Ti nejlepší mohou za neutěšený stav volejbalu. Ten dojem je opravdu i správný. O reprezentacích opravdu rozhodují ty oddíly, které pracují  nejlépe.... (Foto: David Pankiv)

Jsem tomu rád, že vznikla vcelku velká diskuse nad úrovní volejbalu v Čechách a nad mým moralizováním ohledně stavu volejbalu v Čechách. Ten, kdo volejbal sleduje a ví, co se děje a ví jaké jsou výsledky soutěží a které oddíly dodávají největší díl hráčů a hráček do extraligy či dokonce do reprezentace, má možná oprávněně dojem, že vlastně právě Ti nejlepší mohou za neutěšený stav volejbalu. Ten dojem je opravdu i správný. O reprezentacích opravdu rozhodují ty oddíly, které pracují  nejlépe.V tomto ohledu patří Příbram jednoznačně  k těm lepším a úroveň jejich hráčů je i úrovní dosaženou v Česku. Na nedávných schůzích Avoku mi bylo až líto výborně pracujících trenérů v Brně (teď mám hlavně na mysli, ženskou složku), když konstatovali: takže za ty neúspěchy paradoxně může Brno. Bylo mi jich líto  a bohužel měli pravdu. Jenže vše má i svoji druhou stránku či stranu mince. A té bych se chtěl také věnovat. Jsem učitel a začal bych od této profese. Má s volejbalem mnoho společného (volejbal je také pedagogický proces a formování člověka atd). Co mě celoživotně na učitelování vadí(mám svoji práci rád, jinak bych nevydržel učit  více než  30 let) je neustálý tlak, že mi učitelé můžeme za všechno, tj. za to, co učíme, naučíme, za motivaci, pořádek, mravní profil žáka, materiální a vůbec všechny podmínky za jakých probíhá výuka. Prostě učitel je ten, na kterého lze ukázat a všechny reformy, relativně správně, říkají (včetně té poslední), že pokud svoji práci nezlepší učitel, reforma pozbude smysl. Mají pravdu. Jenže veškerá pedagogická činnost má další aspekty a o těch dosud žádná reforma školství jaksi nemluvila. Ti učitelé, teď rozuměj i trenéři jsou nějací lidé s nějakým vzděláním, s nějakými zájmy touhami a hlavně musejí stejně jako ostatní normálně žít. V praxi to znamená, že musí domů přinést nějakou smysluplnou výplatu, musejí doma vychovávat svoje děti, musí jíst, vyměšovat, vzdělávat se a další a další co k životu patří. Z toho jednoznačně plyne jeden jediný závěr: jestliže je učitel či trenér,  tím, kdo rozhoduje o tom, jak je celý proces ve škole efektivní (v trénování), tak proto  trénování musí mít podmínky. Teď úplně opustím školství a její více než povedenou reformu  a vrátím se k trénování volejbalu. Jaké jsou tedy v Česku podmínky pro trénování. Musím opět mluvit pouze za sebe a o svých podmínkách, protože podmínky těch ostatních znám jen zprostředkovaně a to co lidé říkají při běžném styku, by se nemuselo ukázat jako pravdivé, pokud by se dotyční měli vyjádřit tzv. na kameru.VO Příbram  má sportovní třídy na základní škole, má SCM – extraligu kadetů a juniorů V soutěžním roce 2006/2007 byli žáci vítězi Českého poháru, mistři republiky.kadeti a junioři získali stříbrnou medaili v extraligách. V reprezentaci ročníku 1987 jsme měli dva hráče, v reprezentace 1989 tři hráče, v ročníku 1991  hráče. Muži hrají extraligu – skončili na devátém místě, muži B hrají druhou ligu. Mimo družstva extraligy mužů není v Příbrami nikdo zaměstnáním volejbalista či dokonce trenér. Všichni trenéři mají normální práci na plný úvazek a po svém zaměstnání jdou trénovat. Totéž u mé osoby jako šéfa sportovních tříd a stejně i trenéra SCM. U sportovních tříd pracuje od šesti do osmi trenérů. Počet se mění – odchody během roku, otěhotnění apod., s průměrným výdělkem řádově 3000 Kč měsíčně hrubého. Jsme placeni z programu sportovních tříd. Trénování ve vrcholovém ročníku (deváté třídě) znamená mít čtyři dvouhodinové tréninky a víceméně většinu víkendů v době od října do prvního květnavčetně srpna. Neplatíme trenérům diety a za auto, kterým se dopravují na zápasy (a berou sebou hráče) platíme 3 Kč. Veškeré náklady na žáky získáváme z ročních příspěvků. Ročně vybereme řádově 200000 Kč. Dresy většinou získáme od sponzorů, soupravy až na výjimky nemáme. Míče dostáváme od mužů A. SCM –  zde nemohu říkat přesná čísla, ale když budu používat pojem řádově nebudu daleko od pravdy. Dresy a soupravy společně s družstvem A – extraliga, hráči platí roční příspěvek ve výši řádově 2000 Kč. Jídlo až na výjimky nemají placeno. Soustředění si hráči platí. Trenér je placen zhruba kolem jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku v Čechách. Družstvo absolvuje v týdnu 4,5 tréninku, a od  srpna se až do konce dubna nevyskytuje jediná volná sobota. Pokud je -  hrajou se kadeti. Trenér má samozřejmě  svoje plné zaměstnání a na některé akce si musí brát dovolenou (soustředění , hraní ve všedních dnech).

     Nevím, jestli je tento systém podnětný pro precizní tréninkovou práci, stáže v zahraničí, konzultace, navštěvování školení a trenérských seminářů. To, že je volejbal v Čechách tam kde je, není jen vinou nás, kteří v tom teď v současnosti pracujeme. Z nejrůznějších příčin není volejbal v Čechách schopen zaplatit lidi tak, aby mohli pracovat jen na volejbale. Když si člověk probere kdo (teď nemyslím konkrétní osoby) se volejbalem opravdu živí a má tedy hlavu jen na volejbal dojdeme k nelichotivým výsledkům
Takže – 10 trenérů extraligy mužů, 3 až 5 trenérů extraligy žen, aparát ČVS, Zdeněk Haník v současnosti. A to je vše. Naše pracoviště na vysokých školách moc s praxí nespolupracují.
Odpověď, proč jsme začali zaostávat za zeměmi, které jsme v minulosti hladce poráželi je nasnadě. Dříve volejbal v Čechách těžil z historické anomálie osad apod. Volejbal se hrál jen ve východní Evropě a v Japonsku. Jenže ty doby jsou pryč. Volejbal je světovou hrou a jako k takové  k ní všichni přistupují. Začalo to už v sedmdesátých letech a pokles tehdejších úspěchů jsme vyvážili tzv. systémem socialistického sportu – středisek. Ta zmizela po roce 1989 a byla časem nahrazena  SCM, ale SCM není to co bývalo tréninkovým střediskem. Jejich materiální a finanční  zajištění je nesrovnatelné.
Dalo by se mluvit a psát dlouho, jeden  aspekt ukáže na druhý a člověk by strávil neděli u počítače. Což by nebyl ten hlavní problém, kdyby to nějak mohlo změnit situaci ve volejbale.
Jenže můj článek a moje meditování a moralizování nezmění vůbec nic. Na závěr jeden postřeh. Dělal jsem zhruba 7 měsíců asistenta Z. Haníkovi  u reprezentace a dostal jsem za úkol se věnovat nahrávačům.Tehdy jsem asi 4 měsíce jen a jen trénoval a přemýšlel o nahrávačích. To, co jsem jako trenér získal v tehdejší době o nahrávačích, jsem nezískal za celou dobu trénování předtím (20 let). Jednou v životě jsem dělal volejbal jako svoji profesi.
Protože už jsem trochu zestárl a  život se mi jeví už trochu jinak a ne jen jako volejbalový míč, lze i konstatovat, že to, že volejbal funguje jak funguje, je někdy zázrak. Pořídit za tak málo peněz tolik muziky ……Mezinárodní úspěchy nemohou vzniknou z poloamatérské práce, to bychom ten zahraniční volejbal degradovali. Lze někdy porazit družstvo , které je tvořeno 12 hráči , třemi trenéry, lékařem, fyzioterapeutem , tříčlenným týmem statistiků, vedoucím družstva. Jenže vyhrávat nad ním soustavně nelze. A to vůbec nemluvím o počtu tréninkových dnů a dalších náležitostech. Prostě volejbal se musí dělat špičkově s náležitými náklady a profesionalizací a nebo se tolik nezlobme a buďme pokorní k tomu, co máme a umíme.

 V Příbrami 30.9.2007                  Jiří Zach