Slovník cizích slov popisuje alibismus jako snahu vyhnout se odpovědnosti, jako politiku dvojí tváře. Přiznávám se, nemám to rád. Když může za špatnou přihrávku sluníčko , když se nedá útočit, protože klouže antuka, když prohraje zápas rozhodčí, když chybí trocha toho sportovního štěstíčka… Je to vlastně sebeutěšování, omlouvání vlastních chyb a nedostatků. Cesta alibismu brání rozvoji jedince, neumožňuje poučit se z chyb, nutí stále stejné chyby opakovat a střídat pouze důvody neúspěchu, nikoliv směr a náplň práce. Alibismus nás ovlivňuje i při práci nejdůležitější, při náboru nových prcků pro volejbal.

 

Zažil jsem tento týden konkrétní příklad. Při diskuzi o klesající členské základně i herní úrovni oddílové mládeže v kategorii žactva padla otázka, jaká je naše míra odpovědnosti za tento stav. Jedna z odpovědí byla, že téměř nulová, je totiž jiná doba, nejsou děti, ty co jsou, nejsou nadané a my trenéři s tím nic nezmůžeme… Přiznám se, že netrénuji tak dlouho, abych si pamatoval tu lepší dobu, kdy se děti jen sypaly a s balonem uměly jako Harlem.

Nevedu tedy spor o to, jaké to bylo, je a bude. Nevím. Co vím jistě je to, že máme prakticky dvě možnosti. Buď vzpomínat na časy minulé, těšit se na světlou budoucnost a čekat, až nám děti začnou létat do oddílů jako pečení holubi do… Vy víte kam. Nebo chodit, přemlouvat, lákat, nabízet a doufat, že to bude mít efekt. A když ne, tak chodit, přemlouvat a nabízet dvakrát tolik. A když se urodí, tak pracovat, vychovávat, usměrňovat, umožnit dětem zažívat a radovat se. A opět doufat, že to k něčemu bude. Práce tvrdá, nevděčná, ale krásná!!! Někde na konci pak čeká radost z dobře odvedené práce a sportovní úspěch. Možná. Ale rozhodně ne za předpokladu, že budeme alibisticky sedět s rukama v klíně.

 

Jsme dnes v situaci, kdy se pohybujeme na trhu. Nabízíme dětem náš produkt- volejbal. Konkurence je veliká. Nejsou to jen ostatní sporty, kdo s námi o děti soupeří. Volejbal má své specifické výhody a také nevýhody v porovnání s ostatními. Jediná cesta jak uspět je maximálně prodat naše přednosti a naopak tvrdou prací umenšovat negativa, která jsou s volejbalem spojena. Bojujeme doslova o každé dítě. A když už nějaké získáme, ještě je musíme pro volejbal udržet. V této bitvě o nejmenší alibisti nevyhrávají. Je to prakticky tak, že děti, potažmo jejich rodiče, sedí na zadku a čekají, kdo je osloví, kdo jim co nabídne, kdo je zaujme a postará se o ně. My už dnes prakticky provozujeme stejnou službu jako třeba holičství, smiřme se s tím. Holičství je na každém rohu, a aby přežilo, musí pečovat o zákazníka tak, aby nejenže přišel příště znovu, ale aby stihl dát doporučení dalším lidem. U nás je to stejné. Naším zákazníkem jsou děti. Přijdou, když o nás budou vědět a zůstanou, když je budeme bavit a bude jim u nás dobře.

 

Jsem optimista. Jeden člověk, kterého si vážím, na můj optimismus reagoval známou replikou z Cimrmana. Přesto věřím. Věřím, my volejbalisté v souboji o děti uspějeme. Ale bude to ještě fuška!!

 

V Jirkově, 31. 5. 2011, Štěpán Javůrek