Jeden z faktů, který doprovází úspěšný volejbalový život je nutnost zlepšování výskoku volejbalisty.  Aby mohl být tento úkol skutečně plněn, hraje zde klíčovou roli diskuze mezi volejbalový trenérem a fitness trenérem. V arsenálu každého fitness trenéra jsou tři základní druhy cvičení, které napomáhají zlepšit výskok a to: plyometrická metoda opakovaných výskoků, vzpěračská metoda mrtvých tahů a nadhozů, a král všech cvičení dřepy a jejich různé variace. Dříve než povedete tuto diskuzi, je důležité se zamyslet nad některými navzájem se doplňujícími faktory mezi těmito cvičeními, které by měli řídit váš dialog.

 

Jedna důležitá věc ke zvážení, je posilování jedné nohy versus posilování nohou obou. Ve studii uvedené ve zpravodaji „ Performance Conditioning Volleyball „ přispěvovatelem Shawnem Miszkou, se říká, že ve volejbalu vidíte převážně výskok z obou nohou a to by také mělo být pravidlem v posilovně. Rozdílné to však bude u přesunu na útok u středových hráčů, kde se někdy zapojuje i výskok z nohy jedné. Je tedy záhodno posilovat jak nohy odděleně tak obě současně.

Dalším tématem by měla být shoda na tom, co jsou vlastně komponenty výskoku. Myszka je popisuje jako, svalstvo stehenní, aktivní flexe, pružnost a schopnost zrychlení kolen a kotníků při výskoku. Komponenty, které přichází do hry a přispívají k celkové výšce výskoku jsou limitující k: absolutní /limitní síle, tempu rozvoje, relativní síle, excentrické síle, schopnosti zkracovaní a natahování svalstva, fyzické vyspělosti, tělesnému složení, a k technice a koordinaci.

Další věcí k diskuzi je styl výskoku jednotlivých hráčů. Na základě pozorování Miszka vyčlenil dva základní styly výskoku hráčů. Prvním typem je silový skokan, závislý na absolutní síle a obvykle vyžadující velkou silovou zátěž v posilovně. Silový skokani mohou mít kratší kosti a nižší a svalnatější postavu. Využívají své síly a struktury a budou dosahovat výborných výsledků při výskoku z obou nohou. Tito hráči mají časově delší odraz a tak na palubovce před odrazem stráví delší dobu než (250 ms). Tento delší kontakt s palubovkou pomáhá silovým skokanům k vyššímu výskoku, protože výskok se stává více mechanickým a závislým více na koncentrické síle skrze volní produkci síly.

Druhý typem skokanů jsou tzv. pružní neboli reaktivní skokané, kterým se takto říká proto, že jsou více závislí na plyometrické schopnosti pohybu. Tento člověk bude mít většinou vyšší rychlost při kontaktu s podložkou nebo při přesunech (na bloku) a bude mu trvat kratší dobu podřep před výskokem a výskok. Tito hráči jsou mnohem rychlejší při kontaktu s palubovkou a využívají  více akce a reakce při zkracování a prodlužování svalů. Proto jejich kontakt s podložkou je většinou kratší než (250 ms). Pružný skokan má většinou delší končetiny a šlachy (zejména Achilovu šlachu) a menší kouby. Tito skokani se většinou méně ohýbají v kolenou, ale mohou se více ohýbat v pase (ohnutím v kyčelním kloubu). U těchto skokanů bude výskok vypadat provedený bez námahy a při odrazu i dopadu budou vypadat živěji, pružněji.  Na základě této typologie, se musí trénink v posilovně pro oba typy skokanů lišit.

O tomto by se oba trenéři měli dohodnout, než začnou s tréninkem výskoku. Nejprve rozpoznat jakým typem skokana hráč je, a pak vytvořit individuální program pro každého hráče založený na posilovacím tréninku jedné nohy versus nohou obou a používání různých variant tréninku v posilovně.

Zdroj: Americká asociace volejbalových trenérů
Autor článku: Ken Kontor