Posledně jsem zdůraznil důležitost stanovení cílů jak osobních, tak i týmových. Nyní něco o zásadách pro nastavení cílů. Principy  pro nastavení cílů jsou poměrně jednoduché k ustavení. Nicméně pochopení těchto principů a jejich systematické používání zase tak jednoduché není. Některé ze zásad: ...
(Petr  Zapletal  měl vždy  výkonové a výsledkové  cíle v  harmonii, Foto:  Martin  Sidorjak)

Posledně jsem zdůraznil důležitost stanovení cílů jak osobních, tak i týmových. Nyní něco o zásadách pro nastavení cílů. Principy  pro nastavení cílů jsou poměrně jednoduché k ustavení. Nicméně pochopení těchto principů a jejich systematické používání zase tak jednoduché není. Některé ze zásad:

1. Nastavte výkonové, ne výsledkové cíle
Výkonové cíle jsou mnohem lepší.Výkonový cíl se týká samotného jedince,  zatímco na výsledkovém cíli se již musí podílet ve volejbale celý kolektiv. Sportovci mají větší kontrolu nad svým výkonem, než když je „schován“ za výsledkem družstva. Pro sportovce nemá velký smysl hodnotit své úspěchy na základě dosažení nebo nedosažení cílů, které nejsou plně pod jejich kontrolou. A čím jsou sportovci mladší a nezkušenější, tím je důležitější jedincův výkonový cíl než výsledek družstva. Vypadá to, že individuální výkon je důležitější než kolektivní, ale z hlediska kontroly osobních cílů to tomu tak skutečně je. Výsledek zápasu je totiž ovlivněn nejen hráčem samotným, ale záleží také na spoluhráčích, na soupeři, na trenérech, na rozhodčích. Je také ovlivněn jinými faktory, jako je prostředí, osvětlení, diváci a nakonec i štěstí. Platí to jak pro individuální sporty, tak mnohem více pro sporty kolektivní. Hodnocení nebo sebehodnocení postavené na faktorech jdoucích mimo kontrolu jak trenéra, tak i sportovce samotného je tím pádem značně zkreslené a nepřesné. Nemá to hlavu ani patu, aby sportovci si udržovali dobrou výkonnost a dosáhli stanovených realistických cílů, když se budou hodnotit jako neúspěšní protože prohráli. Smysl nedává ani to, když podají špatný výkon a vyhrají díky slabému soupeři nebo štěstí a ještě se považují za úspěšné. Velký sportovec se určitě vyhne tomu, aby se hodnotil na základě každého vítězství nebo porážky. Rčení: „Nejde o to, zda vyhrajete nebo prohrajete, ale o to, jak v utkání hrajete“ obsahuje velkou moudrost. A to i přesto, že pro zaměstnavatele, odbornou i neodbornou a do všeho „vrtající“ veřejnost je hlavním kriteriem hodnocení hráčů i trenérů pouze výsledek. Je třeba dělat rozdíl mezi tím mít důvěru v sebe sama a mít důvěru v to, že můj tým vyhraje. Pravá sebedůvěra je víra, že mohu úspěšně provádět dovednosti, které mám. Důvěra ve vítězství je očekávání nebo víra, že provedení dovedností jedinců může mít za následek výhru. Což je samozřejmě správně, neboť každopádně o vítězství jde. Velcí sportovci se soustředí hlavně na to první, na sebedůvěru v sebe. Pokud jsou schopni odložit nebo dát do pozadí tíživý (a do jisté míry stresující) cíl vítězství, podávají lepší výkon, jsou sebevědomější a na výsledku se to určitě také odrazí. Úspěch musí být předefinovaný tak, aby pro volejbalistu znamenal spíše překonávání vlastních výkonnostních cílů než aby to byl neobyčejný výkon jiných sportovců. Zatím jsem se snažil  vysvětlit rozdíl mezi výkonnostním a výsledkovým cílem. Rozdíly mezi individuálními a týmovými cíli jsou něco jiného a bude o nich pojednáno v dalších kapitolách.

Velké Meziříčí, 18.10.2007                                  Petr Juda