Kdysi jsem slíbil, že z vlastní praxe zkusím dát nějaká doporučení, jak pracovat na mentální stránce volejbalu, na mentální převaze. Na to jak působit na duši mladého (i staršího) volejbalisty neexistuje žádný návod, žádná pravidla. Za předpokladu dobrých základů kondice, volejbalové techniky a taktiky, přichází v pomyslné pyramidě čtvrtá kvalita a tou je mentální odolnost. K jejímu dosažení, nebo k práci na ní, nevede zřejmě pouze jedna cesta. Jsou týmy, jejichž hráči mají přibližně stejné fyzické a somatické parametry, jsou na tom technicky přibližně stejné, vyznávají stejné základy taktiky. A přesto jedny stále nebo většinou vyhrávají a druhé zase prohrávají a počet vítězství je minimální. To je jasný důkaz, že rozdíl je v mentální odolnosti a převaze. (foto:kadeti 91, vl.archiv)

 

Kdysi jsem slíbil, že z vlastní praxe zkusím dát nějaká doporučení, jak pracovat na mentální stránce volejbalu, na mentální převaze. Na to jak působit na duši mladého (i staršího) volejbalisty neexistuje žádný návod, žádná pravidla. Za předpokladu dobrých základů kondice, volejbalové techniky a taktiky, přichází v pomyslné pyramidě čtvrtá kvalita a tou je mentální odolnost. K jejímu dosažení, nebo k práci na ní, nevede zřejmě pouze jedna cesta. Jsou týmy, jejichž hráči mají přibližně stejné fyzické a somatické parametry, jsou na tom technicky přibližně stejné, vyznávají stejné základy taktiky. A přesto jedny stále nebo většinou vyhrávají a druhé zase prohrávají a počet vítězství je minimální. To je jasný důkaz, že rozdíl je v mentální odolnosti a převaze. Na kempech nejmladších při hře je povinností každý úspěch ve volejbale slavit. S tím já maximálně souhlasím a myslím a vyznávám, že smyslem tohoto slavení je jednak uvolnění z koncentrace, aby byla hlava odpočinutá a mohla se soustředit na další akci. To je  určitě pravda. Navíc si myslím, že dobrá akce se má uložit do paměti počítače zvaného mozek a spouštěcí mechanismus by mělo být ono slavení (Pavlovovy reflexy). Na druhé straně špatná akce by měla být co nejrychleji vymazána. Jakým způsobem zmáčknout tlačítko „esc“ je na trenérovi a jeho pokynu (např. nic neděláním). To vše se dá vysvětlit. A s tím je nejlepší začít právě v útlém věku, kdy hráč poprvé poznává taje volejbalu. Tak jak souběžně se pracuje na kondici, technice a taktice, tak se musí pracovat i na mentální odolnosti. Potom s přibývajícím věkem, kdy rozum a racionální myšlení začíná nabývat na větším významu a z dětí se stávají adolescenti, ubývá také spontánnosti při slavení úspěšných akcí. A pokud s tím není ztotožněn trenér a nezačíná hráče patřičným směrem vést, stane se to, co je vidět na většině utkání. Hraje se bez zájmu, úroveň vlastního zápasu klesá, nejsou buď vůbec žádné, nebo minimální emoce. Ty se omezují jen na hádky s rozhodčími, občas padne vulgární slovo a výsledkem je otázka: proč to vlastně hrajou? Jak to pomáhá volejbalu? Čeho chtějí hráči dosáhnout jaké mají tyto týmy cíle? Jakou mají hráči touhu, jaké mají sny? A u touhy a snů vše začíná. Stále se hledají příčiny poklesu úrovně českého volejbalu, dělají se různé odborné a neodborné rozbory. Na mentální stránku se pozapomíná. To, že nám chybí hráči a nakonec i trenéři s ideály, sny, touhami, „posedlí volejbalem“ se moc nemyslí. Hráč „zažraný“ do volejbalu se totiž těžko definuje. A my přeci jen bychom chtěli stále škatulkovat. A ve všech oborech, v hudbě, divadlu, malířství, a já nevím v čem ještě. Definovat duševní pochody je obtížné. Ale touhou si myslím vše začíná. Když v roce 2002 nastoupil k české reprezentaci trenér Velasco v jednom z prvních rozhovorů uvedl, že hráč musí  mít kromě svého cíle i svůj sen. A hned se našli trenéři i velice renomovaní, kteří si ihned z toho dělali legraci a znevažovali to. Přitom je to jasná pravda. Abych si jako hráč i jako trenér mohl stanovit dobře svůj cíl, musí mu předcházet touha, sen. Velké úspěchy nezačínají nikdy skutečností. Začínají sněním, toužením. Touha ve sportu není pouze doufání, nebo si přání úspěchu. Musí být něčím mnohem větším. Musí být tak dominujícím a silným snem, že spustí takové mentální pochody, které pomohou přeměnit touhu ve skutečnost. Jedním z dalších důležitých kroků transformace je zapsání si touhy na papír. Jakmile je to napsané, znamená to, že „toto chci dosáhnout, tohoto si cením!!“ A pokud budu o tom přesvědčen (a proč bych si psal věci, o kterých přesvědčen nejsem?), potom se vnitřní síla k dosažení touhy bude zesilovat, až vznikne zcela reálný cíl. A s ním i postoj: „ to dokážu!“ Jak jednoduché napsané a jak těžké k vlastní realizaci. A zde musí nastoupit na hráče trenér. V první řadě tomu musí věřit. Potom musí přesvědčit hráče. Z praxe mohu poradit, že jedním z prvních kroků je, aby hráči o sobě napsali co nejvíce svých předností, volejbalových i lidských. Nevím jak holky, ale kluci, i když to nemusí brát zcela vážně, na toto reagují vcelku dobře a prakticky si nevymýšlí a nepřechvalují se. (a i kdyby, tak to není na škodu, protože se nepodceňují). Dalším krokem je protiklad prvního. Napsat o sobě, co mi nejde. Zde ze zkušenosti vím, že je potřeba se více zamyslet a např. limitovat negativní názory na sebe pouze maximálně na dva. Tendence k podceňování sebe sama je totiž větší, než se vytahovat. Musí to být písemně. Pokud to necháme jen na slovním projevu, nezbavíme se určitého exhibicionismu jak jedním nebo druhým směrem. Dále pokračuje v práci s napsanými negativními projevy. Ptáme se: „Co nepřekonatelného je, že nemohu své nedostatky odstranit?“ A odpověď je téměř jasná. A jakmile je v tomto jasno, mohu si napsat jasný cíl své touhy. A pokud takto hráče přesvědčím, je mnohem snažší jim vysvětlit, proč mají oslavovat každý uhraný bod, jak si pomoci ze stresu, proč jsou důležité emoce. To jen pro úvod, s čím si myslím, že je dobré při výchově začít. Protože to zase tak jednoduché nebude, tak se stále hledají jiné a jiné způsoby jak na mentální stránku volejbalu. Jak již bylo řečeno, hodně čerpám z anglosaské literatury a hodně tam se pokouším nacházet. Jinak děkuji za diskusi k předešlým článkům a solidaritu s mými emocemi nad unfair diskusními příspěvky. Jen bych chtěl vysvětlit, proč se vždy rozčílím a naštvu (povahou nejsem určitě flegmatik), když se diskuse ubírá směrem k nefér napadání a urážení. Já vím, že bych se na to mohl vykašlat a nereagovat, ale urážky a pomluvy jsou výrazem primitivismu. A proti němu se musí bojovat, to se nesmí nechat být. To je jako nakažlivá choroba a šíří se geometrickou řadou. I z historie (i nedávné) se můžeme poučit, že když se proti primitivům a omezencům „ulice“ nebojovalo aktivně a nechali se být, oni potom toho využívali k získávání spojenců a následky byly neblahé.       

 

Velké Meziříčí, 28.října 2008, v den slavného výročí českého (a myslel jsem si i slovenského) národa                     Petr Juda