"Lyžař stojí na vrcholku hory a připravuje se k nejdůležitějšímu slalomu života, protože usiluje o olympijské zlato. Měl možnost absolvovat jenom dva tréninky na trati kvůli povětrnostním podmínkám a kvůli nemoci. V mysli si však si projel trať nespočetněkrát. V okamžicích předtím než vyrazí, ještě jednou projede tratí ve své mysli, vidí každý oblouk, pociťuje jak jeho tělo reaguje na každou bouli a změnu směru. Tím lyžařem je Jean Claude Killy. Věří v sílu své představivosti. Na olympijských hrách 1968 v Grenoblu vyhrává všechny tři zlaté olympijské medaile ve sjezdu, slalomu a obřím slalomu.“ V čem je kouzlo obrazů, které pomáhají lyžaři na hranici rizika vyhrávat zlaté medaile ...? (foto: Jakub Sobek, jedna z nadějí českého volejbalu)

Lyžař stojí na vrcholku hory a připravuje se k nejdůležitějšímu slalomu života, protože usiluje o olympijské zlato. Měl možnost absolvovat jenom dva tréninky na trati kvůli povětrnostním podmínkám a kvůli nemoci. V mysli si však si projel trať nespočetněkrát. V okamžicích předtím než vyrazí, ještě jednou projede tratí ve své mysli, vidí každý oblouk, pociťuje jak jeho tělo reaguje na každou bouli a změnu směru. Tím lyžařem je Jean Claude Killy. Věří v sílu své představivosti. Na olympijských hrách 1968 v Grenoblu vyhrává všechny tři zlaté olympijské medaile ve sjezdu, slalomu a obřím slalomu.“ V čem je kouzlo obrazů, které pomáhají lyžaři na hranici rizika vyhrávat zlaté medaile?
To vůbec není žádné kouzlo. To je jen využívání kapacity mozku, která mnohdy využívána není. To je dovednost, jejímž prostřednictvím lze rozvíjet svůj potenciál. Tvoření obrazů je podobným zážitkem, jako je zážitek smyslový (vidění, hmatové pocity, slyšení..). Obrazy ale vyvstávají za nepřítomnosti obvyklých externích podnětů. Nemusíte vidět volejbal ve skutečnosti. Vytváříte si zážitky uvnitř vaší mysli. Tyto zážitky jsou v podstatě produktem paměti rekonstrující nějakou předchozí prožitou vnější událost. Tvoření obrazů je spojení zrakových vjemů (vidím akci), sluchových (slyším úder míče o zem), dotykových (cítím tlak míče na svém předloktí při vybírání), kinestetických (vnímám postavení těla, pohyb, těžiště). Zároveň s tímto spojuji i emoční stavy při provedení určité akce: radost, ale i úzkost, strach apod. Tvorba obrazů je tedy spojení výše jmenovaného. Vypadá to složitě, ale je to vcelku jednoduché a logické. V mnoha sportech je zcela normální, např. již ve zmíněném lyžování, kdy závodníci si samozřejmě prohlédnou trať, kterou pojedou a ve své mysli a na základě předchozích zkušeností (to zdůrazňuji) již vytvářejí obraz své budoucí jízdy. Tak je tomu dále např. u kanoistů, automobilových závodníků, motocyklistů, cyklistů atd. Potom v klidu si stále přehrávají svou jízdu na právě prouzkoumané trati. Tak tomu může být i v kolektivních hrách, i když zde je získávání zkušenosti trochu složitější, protože prostředí a jednotlivé herní akce jsou proměnlivější než u sjezdu. Při volejbalu překonávám dvojblok, přihrávám podání, vybírám tvrdý nebo nadražený míč, nahrávám po dobrém nebo horším příjmu atd. Jsem tedy schopen na základě již prožité zkušenosti tvořit obraz. Má to i anatomicko-fyziologické vysvětlení. Mozek má dvě hemisféry. Levá, dominantní je naše analytické centrum. Pravá je obrazové centrum. Využívání levé hemisféry převažuje a pravá je zanedbávána. Přitom jedna hemisféra ovlivňuje druhou. Tedy logicky: pokud trénuji tvorbu obrazů, ovlivňuji i svého analyzátora a jsem schopen se učit rychleji, provádět činnosti dokonaleji a úspěšněji. Tím lépe využívám kapacitu svého mozku. Tak, jak je potřeba trénovat sval, aby byl větší, tak je i třeba trénovat tvorbu obrazů. Největší problém tréninku je v motivační oblasti. Přesvědčit sportovce o smyslu, účelnosti a významu trénovat všeobecně, natož pak o takové nehmatatelné oblasti jako tvorba obrazů je. Navíc trénink síly, rychlosti, přesnosti smečařského úderu, nahrávky apod. mohu kontrolovat a testovat. Kvalitu tvorby obrazů může kontrolovat pouze sportovec sám. A zde záleží pouze na něm, jak je schopen se vnořit do sebe a jak je schopen se sebou sám pracovat. Dalším důležitým faktorem je, že trénink obrazů je vhodnější trénovat v klidném prostředí, bez rušivých elementů a v lehce relaxovaném stavu. My jsme to prováděli často na konci tréninků, v době relaxace před závěrečným protažením. Nebo na mistrovství Evropy během dopoledních tréninků venku na trávě v klidném prostředí v lehu na zádech. Hráči měli za úkol vytvářet obrazy úspěšných akcí včetně radosti prožité po akci. A nebyli jsme sami. I jiná družstva takto trénovala. S rozvojem videotechniky se rozšířila dostupnost vidění pohybových obrazů (mohu se vidět prakticky dvakrát: ve své mysli a ověřit si správnost na videu a uložit do mozku obraz korigovanější). Na závěr chci zdůraznit, že klasický trénink je nezastupitelný. Trénink mentálních dovedností však má své důležité místo a neměl by být opomíjen. Mnohé sporty jsou toho důkazem a tak tomu může být i ve volejbalu.

Velké Meziříčí, 30.4.2008                  Petr Juda