Není nic důležitější pro váš volejbalový výkon než způsob jakým sám o sobě uvažujete. To, jak se sami vidíte, ještě nemusí znamenat pravdivé sdělení o vašem potenciálu a nadání. Protože je založené na dojmech z vašich minulých zkušeností. Ty začaly první den, kdy jste začali s volejbalem. A přirozeně zahrnovaly obojí: úspěch i neúspěch...

 

Do podvědomí se zapisuje vše, co se kolem každé činnosti děje. Chyba, reakce trenéra, eventuelně výtka okolí, a naproti tomu úspěch bez jakékoliv reakce. Jinými slovy: upozorňování na chyby a zdůrazňování, co děláte za chybu se objeví v mozku jako stopa. Naproti tomu úspěšná činnost přecházená mlčením, bez zdůraznění pochvaly také vytvoří paměťovou stopu, ale mnohem slabší. Logicky více výtek a upozorňování na chyby než pochval za dobře provedené činnosti vytvoří silnou negativní stopu, která zcela překryje tu pozitivní. A samozřejmě, když v dalším tréninku dojde k dané činnosti, hráč si okamžitě vybaví tu špatnou a jeho výchozí pozice do tréninku je pozice poraženého! Na to je třeba myslet z pozice trenéra. Samozřejmě, že i hráč samotný musí se svou myslí pracovat a „pustit“ do podvědomí jen ty informace, které mu v budoucnu přinesou užitek. Opět lze vysvětlit na přikladu chůze: nikdo si nevytváří  stopu pouze z pádů a zakopnutí, i když jsou zvýrazňovány i negativními reakcemi okolí. A na druhé straně správná chůze bez pozitivní odezvy okolí je zapsána dobře a bývá výraznější. Z toho plyne, že vždy záleží na jedinci samotném, jak umí pracovat a zacházet s informacemi. Volejbalové dovednosti jsou nepoměrně složitější než jednoduchý pohyb, jakým je např. již zmíněná chůze. Proto záleží mnohem více na kvalitě zpracování. A to bez vědomého vedení jde jen velice obtížně. A právě s negativním zdůrazňováním se mohou dojmy volejbalisty odchýlit od reality. Každý jedinec má svou oblast myšlenek a dovedností, kde se cítí bezpečně a kterou si vytvořil na základě kladných zkušeností. Tuto oblast můžeme nazvat zónou uspokojení. Jakákoliv činnost, která je nová nebo ne plně rozvinutá leží vně této zóny. A pokud se hráč chce zlepšovat musí hranice své zóny uspokojení překonat a rozšiřovat.

Představme si svou zónu uspokojení jako kruh. Uvnitř kruhu jsou vaše současné volejbalové dovednosti a postoje. Překonávání hranice kruhu vede ke zlepšování a uskutečňování vašich volejbalových cílů a snů. To však bolí. A abych získal odměnu a potěšení, musím podstoupit riziko a překonat bolest. Na tomto principu stojí volejbalový úspěch. Poražený se bolí bolesti, a proto si z kruhu ohraničující jeho zónu uspokojení udělá zeď, kterou není ochoten a později ani schopen překonat. Vítěz se chce prát a prakticky stále chce  překonávat a rozšiřovat hranici svého „teritoria jistoty“. A i když se v krizových a kritických situacích vrací do bezpečí „svého osvědčeného území“, při nejbližší situaci se o rozšíření hranice opět pere. Vítěz se tedy pohybuje hlavně v zóně uspokojení, která nemá přesně ohraničené hranice, protože se neustále mění. Pracuje na nových způsobech útoku, usiluje o přesnou přihrávku, vybrání tvrdých a těžkých míčů apod. A pokud se chce učit zlepšovat ví, že chyby nejsou nikdy trvalé. Nepohodlí a bolest, které učení provází nejsou žádným těžkým údělem ve smyslu „buď - anebo“. Jistě, že cítí obavy, jako všichni, kteří něco dělají. Ale oni to udělají v každém případě. Vždy mají vnitřní sílu podniknout potřebnou akci. Naproti tomu jsou sportovci, kteří hrají na jistotu a udržují se v okruhu své zóny uspokojení. Vždy udeří stejnou silou ruky, vždy podávají na jistotu. A přitom čekají lepší výsledky! Kolik takových sportovců je. Většina? Rozšíření své zóny uspokojení a tím pádem zlepšení je nemožné bez podstoupení rizika. Abyste měli, co nemáte, musíte udělat, co jste neudělali!!

Vysočina, 8.7.2007
Petr Juda