„Milé děti, jakmile vyhrajete rozehru, musíte to společně oslavit, jinak vám nebude přiznán bod, který jste právě získali. Je to jasné …?, tak jedem … Odebírám vám bod, jelikož jste nedostatečně oslavili vyhranou rozehru…“, dí trenér a děti na to: „vždyť jsme slavili …“. To je typická situace na mládežnických kempech Volejbalové akademie. Jeden právě předevčírem skončil v Nymburce. Zdá se vám popisovaná situace násilná a nepřirozená? Ano, na první pohled to tak vypadá a vlastně to tak v počátku je. Ne tak později. Ona základní podmínka zisku bodu ve všech průpravných hrách na volejbalových kempech Volejbalové akademie od svého vzniku v roce 1995, „povinné slavení bodu“ (rozuměj: týmový emocionální projev po zisku bodu) má zásadní pozitivní význam pro rozvoj hráčské osobnosti do budoucna. Uvedu základní argumenty, proč je tomu tak: ... (foto: www.pankiv.cz)

 

„Milé děti, jakmile vyhrajete rozehru, musíte to společně oslavit, jinak vám nebude přiznán bod, který jste právě získali. Je to jasné …?, tak jedem … Odebírám vám bod, jelikož jste nedostatečně oslavili vyhranou rozehru…“, dí trenér a děti na to: „vždyť jsme slavili …“. To je typická situace na mládežnických kempech Volejbalové akademie. Jeden právě předevčírem skončil v Nymburce. Zdá se vám popisovaná situace násilná a nepřirozená? Ano, na první pohled to tak vypadá a vlastně to tak v počátku je. Ne tak později. Ona základní podmínka zisku bodu ve všech průpravných hrách na volejbalových kempech Volejbalové akademie od svého vzniku v roce 1995, „povinné slavení bodu“ (rozuměj: týmový emocionální projev po zisku bodu) má zásadní pozitivní význam pro rozvoj hráčské osobnosti do budoucna. Uvedu základní argumenty, proč je tomu tak:

1)     Důvod 1: Jakmile mladí hráči (děti) reagují na úspěch dosažený v rozehře, je jasné, že si uvědomují, že družstvo dosáhlo bodu. Že je to banální? Nemylte se. Když mladé hráče pozorně sledujete, zjistíte, že uvnitř volejbalové rozehry prožívají někteří ještě jeden, vlastní příběh. Ten vůbec nemusí být totožný příběhem rozehry, který prožívají ostatní spoluhráči. A tak se stane, že při úspěchu družstva v rozehře si všimnete onoho hráče a pozorujete, kterak je nedotčen výsledkem rozehry, a když to přeženu, jakoby ani nevěděl, že družstvo dosáhlo toho, oč se vlastně hraje, tedy bodu.

2)     Důvod 2: Jestliže (sice na počátku trochu uměle) donutíme hráče týmově projevovat emoce při zisku bodu vlastního družstva, vyvarujeme se situací, kdy někteří hráči vnějším způsobem prožívají pouze body, jež dosáhli sami. Tedy jakýsi sobecký či individualistický způsob vnější prožití emocí. Hráči (zpočátku proti své vůli) uvědoměle či dokonce spontánně prožívají jakýkoliv úspěšný zásah družstva nejen ten svůj vlastní.

3)     Důvod 3: Pakliže se družstvo dostane do bodového deficitu (prohrává o tři, čtyři body) je přesto donuceno prožít každý zisk vlastního bodu stejně jako by byl stav vyrovnaný. Což bývá v reálné hře někdy problém. Velmi často se totiž stává, že družstvu se situačně nedaří, hráči podlehnou negativnímu naladění a následně se družstvo zhroutí, ne z důvodu špatného výkonu či série chyb, nýbrž z důvodu negativní reakce na tyto chyby. Jestliže jsou i za nepříznivého stavu nuceni prožívat emoce při zisku bodu, pak je učíme nenechat se zatlačit nepříznivým stavem do (emocionální) defenzívy.

4)     Důvod 4: Hráčům je ve stavu „emocionálního ruchu“ vlastně dobře. To se pozná na setrvačnosti emocionálních reakcí i na rozjasněných tvářích hráčů. Naopak stav nečinnosti a neprojevení emocí je přímo podhoubím pro strach a obavy z případných nezdarů. Hráči se cítí v takovém transu dobře, zapomenou na své obavy a hrají to nejlepší, co v nich je. Jenom potřebují odbrzdit, protože si důležitost těchto souvislostí leckdy neuvědomují nebo se za své projevy stydí.

V seniorské reprezentaci se snažím vyřešit problém, kterému říkám „vyceněné zuby“. Již mnohokrát jsem psal, že čeští volejbaloví reprezentanti nejsou o nic horší než jiní. Ani výkonnostně, ani mentálně. Když hrají dobře, jsou schopni porazit jakékoliv družstvo na světě. Vytvořili si však v reprezentaci návyk, že když se jim nedaří či se začne dokonce loď potápět, snaží si zachovat čisté konto individuálního výkonu. Nedá se říct, že by nebojovali, snaží se provádět úspěšně své činnosti, ale nevycení zuby, jelikož prohru s vyceněnými zuby pokládají za něco nepatřičného či jakousi poškození image.  A protože se riziku z případného nezdaru v boji od Bílé hory vyhýbá celý národ, nelze se divit. Můj úkol coby reprezentačního trenéra je „odbrzdit“ je jak ve výkonu, tak v projevu. K tomu se musí pochopitelně tvrdě trénovat, ale v tom s nimi není sebemenší problém. A to je celé …, když se mi to příští rok v září podaří, dostaneme někoho z trojice hvězdných soupeřů Itálie, Srbsko, Bulharsko pod sebe. Při každém našem volejbalovém kempu mládeže (teď jsme pracovali i s velmi malými dětmi 10 – 13 let) se na závěr hraje velmi prestižní turnaj ve všech kategoriích, včetně té trenérské. A pokaždé přicházejí děti s otázkou: „A musíme slavit bod…?“, odpovídám vždy stejně: „udělejte všechno pro to, abyste vyhráli…“. Po čtyřech dnech „povinného slavení“ přichází turnaj, kdy není nařízeno nic a ejhle … V tělocvičně to vře jak v úle a obdivuhodně se to přenese i na trenérskou kategorii. Takže se na všech hřištích tančí, vytváří rituální kolečka, „sypou boga“, válí se po zemi atd. Tady to začíná a v nároďáku to končí a je to stále stejná písnička. Písnička o spásném „odbrždění“ nezbytném pro výkon, písnička o spontaneitě, o „psychickém poli zbaveného napětí“ a počínání bez strachu z následků chyby, o herním transu, kdy je člověk sám sebou, jak o tom psal již před dvěma sty lety klasik Friedrich Schiller …

V Nymburce 27.10.2008  Zdeněk Haník